Po komunistickém puči v únoru 1948 spustila tajná policie řadu opatření, jejichž účinnost ohromila i samotné organizátory. Improvizované hraniční závory a falešné německé celnice s úřadovnami „amerických“ důstojníků vyrůstaly podél československé jihozápadní hranice jako houby po dešti. Ještě v roce 1950 byly prchající ženy pohraničníky přetahovány z „Německa“ zpět, o rok později byli jiní uprchlíci „německými“ celníky směňováni za cigarety a potraviny – tedy alespoň někteří političtí vězni o tom byli přesvědčeni do konce života. Tento text ukazuje různost pohledu pamětníků i současníků, jejich osobních zkušeností a zklamání na jedné straně, a konkrétních lokalit jako němých svědků nepromlčených a nepotrestaných zločinů na straně druhé.
„The Embassy again requests immediate steps be taken to terminate the practice“, žádalo velvyslanectví USA v Praze ukončení těchto trapných hrátek už v druhé protestní nótě zaslané ministerstvu zahraničních věcí 2. července 1948. Odpovědi se Američané dočkali o měsíc později, ale samozřejmě že vina byla svalena na informace od nespolehlivého agenta. Železná opona byla nakonec tím nejúčinnějším opatřením, které této až nelidské praxi učinilo přítrž. Koncem padesátých let začala být alespoň interně označována za nesprávnou formu bezpečnostní práce. Smyslem a nedílnou součástí podvodu totiž bylo vyprovokovat předem vytipované osobnosti k ilegálnímu útěku, a v těchto lidech následně vyvolat pocit bezpečí a štěstí, že to dokázali. Konečně stáli na půdě americké kontrolní zóny v Německu a mohli svobodně vypovídat o čemkoli!
Školácké chyby
Akce „Jonny“ (bez „h“), tak příslušníci Státní bezpečnosti ze zpravodajské centrály ministerstva vnitra nazvali své první zločinné akce a vůbec jim nevadilo, že i v německy psaném protokole nasekali možná dvojnásob gramatických chyb, než se v jednostránkovém textu nacházelo slov. Důraz byl kladen na rekvizity a na dezorientaci unavených uprchlíků, kteří jako mávnutím kouzelného proutku byli obklopeni přívětivými pohledy, a tak nedbali na závan zatuchlosti nebo oprýskanou omítku. Všichni se rozplývali radostí. Ti na útěku před komunistickým terorem měli pocit, že mohou mluvit pravdu, a snad mohou být i nápomocni v boji proti nové totalitě, a ti druzí už se nemohli dočkat, až za svůj teatrální výstup budou pochváleni a finančně ohodnoceni. Tito šťastlivci však především nabyli nezapomenutelného dojmu, že už konečně získali důvěru strany! Směli se účastnit nejpřísněji utajovaných operativních kombinací, jejichž vyvrcholením byla akce „Kámen“, možná nejúčinnější zpravodajská „metoda“ 20. století.
Vzpomínka na Orientaci
Vše začalo ve Všerubech na Domažlicku. Krátce po vydání mé první knihy Kámen na sklonku října 2013 se tam vydal salesiánský kněz a teolog Zdeněk Jančařík, kterého upoutal příběh velitele stanice SNB Stanislava Lišky. Na jedné straně pomáhal převádět prominentní osobnosti, které mu do pohraničí posílala odbojová skupina mého dědečka Oty Tulačky, a na straně druhé, ovšem z příkazu svých nadřízených, musel vodit jiné uprchlíky do pasti na nedaleké hrázi Myslívského rybníka, jen asi 200 m od skutečné státní hranice. Tam byla umístěna první falešná závora. Zdeňka Jančaříka zajímalo, jak se na tyto události tváří místní obyvatelstvo. Svoje zážitky popsal v prosinci 2013 v úvodu své recenze v příloze Orientace Lidových novin. Napsal ji skvěle, takže dodnes lituji, že jeho postřehy týkající se mé druhé knihy o protikomunistickém odboji už „neprošly“, přestože recenze byla připravená do tisku. Až o rok později jsem od vedoucího redaktora získala vysvětlení, že ji nějak omylem vypustil… No, nic naplat, časy (i vlastníci) se prostě změnili a bohužel je to znát dodnes.
Kámen na odbojáře
Knihou Tři muži proti totalitě jsem prý vstoupila v roce 2014 do živých debat o třetím odboji. Ne každý se však chce smířit s tím, že ten odboj existoval. Zřejmě by to hraničilo s přiznáním, že proti nesnesitelnému bezpráví, které tu po únoru 1948 postupně zakořeňovalo, bylo zapotřebí brojit všemi možnými způsoby, třeba i se zbraní v ruce. Dnes už víme, že akce „Kámen“ byla hojně využívána právě k likvidování odbojových skupin, jako třeba v červenci 1949 proti odbojáři a bývalému partyzánovi Vincenci Koutníkovi a jeho lidem. „Předkládám na vědomí“, píše s největší pravděpodobností v Sovětském svazu vyškolený příslušník StB s krycím označením 61, „a navrhuji, aby byla provedena akce Kámen, čímž by potom hladce veškerá ilegalita na Vysočině přešla do našich rukou“. Několik týdnů nato vedoucí odbojové skupiny vyzradil všechna potřebná hesla na falešné hranici u Tří Seker v Českém lese. Byl snad tak hloupý? Ne! To opravdu nebyl.
Vzteklý autobusák
Vzpomínám na Jančaříkovo vyprávění o setkání se všerubským řidičem. Už je tomu sedm let, takže navíc můžeme posoudit, jestli se postoj občanů, kde dodnes bydlí rodiny bývalých příslušníků 15. roty 3. praporu 9. (domažlické) brigády Pohraniční stráže, nějak změnil. Pan Jančařík se tehdy slušně optal, kde najde památník na falešnou hranici. Netušil, že předběhl dobu, a proto s údivem pozoroval, jak řidič vstal a hrnul se k němu, jako by mu chtěl jednu vpálit. „Nic takového tady nikdy nebylo, to máte jistě od nějakých pisálků z Prahy,“ tvrdil. Návštěvník se snažil zachovat klid, zmínil knihu Kámen jako poctivě doloženou práci místní rodačky, ale to řidiče nezajímalo. „To jsou všechno výmysly,“ křičel vztekle, pak nastartoval a odjel, ale ještě předtím několikrát zopakoval: „Nás to tady nezajímá.“ Zdeněk Jančařík označil přechod Všeruby za symbol stále otevřených historických ran.
Právě probíhaly volby do poslanecké sněmovny. Výsledek hlasování ve Všerubech ve mně budil nemalé obavy, ale ty už se dávno rozplynuly. Třeba v roce 2018 jsem po stopách akce „Kámen“ prováděla historika, který s přítelkyní přijel až ze Slovenska. Už jsme vycházeli do polí, když kolem na traktůrku projel pán v zaprášeném úboru a div si hlavu nevykroutil. Jen zaparkoval ve své zahradě, už běží za námi a volá: „Paní Jandečková, to jsem rád, že Vás vidím. Bude nějaká nová kniha?“ Trvalo nám několik hodin, než jsme místa činu obešli. Stihli jsme i zmoknout, a proto jsme se nakonec usadili v tamní hospůdce. Po několika pivech vycházíme ven a už na nás pokřikují od venkovního stolu: „Jéé, paní Jandečková, kdybychom věděli, že jste tu, přinesli bychom knížky k podpisu.“ Dali jsme se všichni do řeči o soudobých dějinách a slovenský historik se ještě dlouho podivoval, že mezi čtenáři mých odborných recenzovaných knih jsou i tamní kuchaři pracující v Německu.
Zločiny? A zůstat spát?
Ne všichni se zveřejňováním aktivit StB souhlasí. Na loňské přednášce ve Všerubech jeden z tamních obyvatel vestoje a se vší rozhodností prohlásil: „Já si myslím, že to všechno mělo zůstat spát!“ Velmi jsem oceňovala, že s rodinou přišel a přede všemi řekl svůj názor. Všechna místa k sezení byla obsazená, starosta v poklidu večer zahájil, ale podivná atmosféra se uvolnila až během diskuse po projevu zmíněného pána, který ihned poté s rodinou odešel. Přivezla jsem s sebou putovní výstavu Falešné hranice a těšila jsem se, jak tu lidem ukážu, že v tom nebyli sami. Nikdo z místních za tyto zločiny přece nemůže. Nezáleží na tom, kdo měl v kapse průkazku člena KSČ. Byl to podvod nejen na přímé oběti, jenže když se o problému nebudeme bavit a nově objevené, tedy nepotrestané, ba nepromlčené zločiny necháme usnout, nikdy se s naší minulostí společně nevyrovnáme. Proč váhat ukazovat na ty, kteří za zločiny minulého režimu nesou odpovědnost? I jen symbolické odsouzení by bylo důstojným vzkazem dalším generacím.
Dnes se návštěvníci Všerub mohou začíst do informačních tabulí, které dokonce sám osazoval starosta Václav Bernard, a to u příležitosti uplynutí sedmdesáti let od prvního falešného převodu rodiny vynálezce a zakladatele společnosti ETA (dříve ESA) Jana Prošvice (1907–1989). Na hrázi jsme se tehdy za všechny oběti pomodlili. Až z Královéhradecka přijela dcera bývalého poslance poválečného Prozatímního Národního shromáždění Karla Procházky, který po překročení této hranice v listopadu 1948 byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Doposud se podařilo odhalit jen devět jmen nešťastníků, kteří prošli po stejné hrázi Myslívského rybníka a v nedalekém Myslívě přišli do styku s „cizí mocí“. Na československé území byli „vráceni“ za těch nejlstivějších intrik.
Na jiných místech to bylo nejméně dalších třiatřicet k smrti vyděšených lidí, kteří po závěrečném dějství našminkovaných příslušníků a agentů StB putovali do komunistických věznic a koncentračních táborů, tedy až na dvě malé děti, které byly rodičům v den zatčení 6. května 1948 odebrány a odvezeny do Masarykových dětských domovů v Mariánských Lázních. Desetiletá Jana Prošvicová strávila několik dní v domažlickém chudobinci, ale nutnost jejího vyzvednutí příbuznými alespoň přispěla k dekonspiraci první akce „Jonny“. Další ze školáckých chyb! Nechvalně proslulý název s úderným kamenem začal být používán o několik měsíců později.
Důstojné připomenutí
První oběti byly převáženy pod kontrolou agenta StB „Jonnyho“, vlastním jménem František Hejný, nejprve do hotelu Modrá hvězda ve Kdyni. Toto město je příkladem, že je možné postavit se k neblahé historii čelem. Na budově, která dnes slouží jako Městské kulturní středisko, nechalo odhalit pamětní desku. Stalo se tak 28. listopadu 2018 u příležitosti vernisáže výstavy ve spolupráci se Společností pro výzkum zločinů komunismu, a hlavně za přítomnosti obětí a jejich pozůstalých. Nese tento nápis:
FALEŠNÉ HRANICE 1948–1951 PRO PŘIPOMENUTÍ NEŠŤASTNÝCH OBĚTÍ AKCE „KÁMEN“ A JAKO DŮRAZNÉ VAROVÁNÍ SOUČASNÝM A BUDOUCÍM GENERACÍM.
Snad chybí už jen muzeum akce „Kámen“, které bychom rádi vybudovali na skutečném všerubském přechodu. Výtvarník Vladimír Paleček, vnuk jedné z obětí, má hotový koncept památníku, který by u muzea věnovaného také zaniklé česko-německé vesnici Myslív (Schneiderhof) mohl stát. Nevzdáváme se ani myšlenky na obnovení původní německé cesty do této vesnice směřující přímo k místu někdejší falešné celnice.
Tutéž pamětní desku slavnostně pověsili ve Třech Sekerách. I tam už mají dvě informační tabule a většina obyvatel včetně starostky Dagmar Strnadové se k nim hrdě hlásí. Málokdo však ví, že text promyslela vnučka, dcera a neteř obětí, Irena Tyslová, rozená Minaříková. Umělecké vyobrazení její rozdělené rodiny podle skutečné fotografie mění kus studeného materiálu v něco, co úpěnlivě promlouvá i hřeje na srdci. Obětem i pozůstalým dává naději, že strádání několika generací nebylo tak úplně k ničemu a že je stále čas se z této doby poučit.
Nic nevzdávat
Irenin dědeček Vladimír Minařík, někdejší redaktor Svobodného slova, přijel se svou manželkou a dvěma malými dětmi podle pokynu jiného agenta provokatéra na vlakové nádraží v Plané u Mariánských Lázní večer 5. května 1948. Zakrátko zjistil, že adeptů na ilegální přechod přijelo víc, včetně bývalého pilota RAF Josefa Hnátka. Koho by tehdy napadlo, že již 3. června bude osmatřicetiletý major odsouzen k trestu smrti provazem. Šestistránkový rozsudek Vrchního vojenského soudu, odůvodněný „přechodem“ státní hranice a stykem s „cizí mocí“ naštěstí, pro polehčující okolnosti, vykonán nebyl. Komunistická justice nalezla jiný vhodný trest za onu vlastní habaďůru: těžký žalář na 16 let!
A co na to plánští občané? I tam měli možnost se seznámit s mojí výstavou a dokonce si poslechnout Jana Minaříka, který prošel nedalekou falešnou hranicí jako dvouletý chlapeček. Z Plané odjelo tu noc nákladním vozem čtrnáct lidí. Za Starou Vodou vystoupili a putovali s převaděčem ještě několik kilometrů pěšky až na falešnou celnici u osady Háj. S cejchem nepřítele státu se Jan vyučil kuchařem, ale poté se dostal k tanci, a nakonec působil jako sólista Tanztheater Wuppertal v úzké spolupráci s legendární Pinou Bausch. Škoda, že návštěvník osady Háj nebo nedaleké Vysoké se o tamní falešné hranici nikde nedočte.
Jako ve většině případů bylo v Plané domluveno, že dopoledne se budu věnovat studentům a večer veřejnosti. Den předtím jsem ale obdržela omluvu, že setkání se studenty nebude možné. Pan ředitel si vše rozmyslel a ani žádná z tamních vyučujících se neodvážila děti na přednášku do Kinanekina pustit. Dozvěděla jsem se dva důvody. Ten oficiální zněl: „Přednáška představuje až příliš krátký časový úsek našich dějin.“ Bylo to moje druhé vystoupení v těchto vodách, kde se každoročně pořádají hraničářské plesy Klubu českého pohraničí a další srazy bývalých příslušníků komunistické Pohraniční stráže. Počet účastníků večerní přednášky nebyl valný, ale atmosféra byla skvělá. Vedoucí Kinanekina Blanka Borůvková v tom má jasno: „Není důležité jezdit tam, kde jsou plné sály, ale právě do těch míst, kde lidé nechodí. A znovu Vás pozvu!“ Neoficiální důvod zrušení povídání se studenty se ke mně dostal později: „Když nebyla umožněna přednáška panu Kvasničkovi, nebude ani přednáška paní Jandečkové!“
O voze i o koze
S dnes již zesnulým Stanislavem Kvasničkou jsem se setkala jednou v životě. Jméno bývalého příslušníka Pohraniční stráže a později učitele rezonovalo na Plzeňsku i na Karlovarsku. V Tachově již vyučovat nesměl, a tak působil ve Velké Hleďsebi. Hromadily se u mě zprávy, že žákům mimo jiné vypráví, jak Plzeň osvobodili Sověti v amerických uniformách. Než se dostanu k našemu setkání, stojí za připomenutí, že založil sdružení s nestoudným názvem Ve stopách plánských Chodů. Na jejich webových stránkách se můžeme dočíst: „Hlavním úkolem našeho občanského sdružení je osvětová činnost, která spočívá v pravdivém výkladu česko-německých vztahů, odmítání falšování a lživého výkladu českých i evropských dějin, v aktivitách proti snahám kriminalizovat období socializmu.“ Bla bla bla…, to vše uzavřeno citátem Karla Čapka!
Ocenila jsem, že pan Kvasnička a jeho sympatizanti dorazili na slavnostní připomínku akce „Kámen“ na Jalovém Dvoře (Galtenstallung) hluboko v Českém lese, kde kdysi stála jedna z falešných celnic. Někdejší „Zámeček“, jak se budově říkávalo, obývala svého času četa Pohraničního útvaru Jalový Dvůr. Falešné hranice byly provozovány jen několik kilometrů odtud na sever, na hrázi rybníku Kajetán u Chodovské Hutě (Tří Seker), i jižním směrem, v Pavlově Huti nedaleko obce Milíře. Hráz v zaniklé česko-německé vesničce Pavlova Huť (Paulushütte) patří k těm dosud objeveným lokalitám, kde stále ještě chybí jakákoli zmínka o zločinných aktivitách minulého režimu. Tuto fingovanou hranici provozovala StB ještě v roce 1951 právě ve spolupráci s proslulou 12. plánskou brigádou Pohraniční stráže. Součástí zpravodajské hry při předávání uprchlíka „zpět“ na naše území bylo vyvolání dojmu, že příslušníci německé celní stráže jsou zkorumpovaní a směňují uprchlíky za cigarety a potraviny, které jim příslušníci PS mají za odměnu přinést druhý den.
Úřady bezzubé, nebo neschopné?
Takový podvod 1. března 1951 neprohlédl ani bohatě jazykově vybavený viceředitel Škodových závodů Dr. Emanuel Valenta, jehož příběh byl poprvé uveřejněn v knize Falešné hranice. Podařilo se mi odhalit i několik organizátorů, a proto jsem už roku 2016 podala trestní oznámení. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu případ rok evidoval a pak odložil se zjištěním, že viníci, jako například Hubert Budín, Matěj Bálek a Karel Svoboda, již zemřeli. Právě díky tomuto případu se mně a Valentově dceři Haně Moravcové podařilo objevit do té doby nejen zcela neznámou oběť, ale i lokalitu fingované hranice a také budovy s údajnou úřadovnou americké CIC na Jalovém Dvoře. Tam se nyní vraťme k setkání, které se uskutečnilo v srpnu 2019 u příležitosti slavnostního odhalování informační tabule.
„Dobrý den, paní Jandečková,“ přizval si mě k rozhovoru bývalý příslušník Pohraniční stráže Kvasnička a pokračoval: „Neučím děti, že Plzeň osvobodila Rudá armáda.“ Pak je to v pořádku, odpovídám krátce, jelikož jsem zjistila, že mě právě obestoupily polozelené postavy s vyobrazením psí hlavy na hrudi. Náš rozhovor byl natáčen. Vlastně si natáčeli celé odpoledne doprovázené živou hudbou a obohacené přítomností plzeňského krajského hejtmana Josefa Bernarda a starostů okolních obcí. Účast na tom konci světa byla nevídaná, a to zejména díky přistavenému autobusu a dalším propagačním aktivitám města Plané a jejích obyvatel. „Nějaký pán tvrdí, že německá verze tabule má jiné znění než ta česká,“ přišel mi tehdy kdosi pošeptat. „Blbost,“ řekla jsem si pro sebe i jako soudní tlumočnice a autorka obou textů.
Propaganda aneb Statečná badatelka
O několik dní později se na sociálních sítích objevilo video, ze kterého jsem pochopila, jak vznikají propagandistické materiály a čím to je, že německý text „říká“ něco jiného než český. Název videa Statečná badatelka sliboval, že by se mohlo jednat o zajímavý záznam slunného odpoledne. Byl to omyl. Jeden ze sympatizantů pana Kvasničky doplnil video vlastním, rádoby kultivovaným projevem v tomto duchu: „Nám nevadí, jak se s akcí „Kámen“ zacházelo dřív, ale vadí nám, jak se s akcí „Kámen“ zachází dnes. Tady to vidíte. Němcům se říká pravda a Čechům se zase lže!“ Následovaly záběry na grafické provedení obou verzí informační tabule. Nechápala jsem, jak to myslí, dokud se nepokusil „přečíst“ moje jméno z té strany tabule, vedle níž hrdě stál. „Nějaká Jandouchová to tu lživě popsala!“ Koho by napadlo, že jednotlivé odstavečky mezi obrázky porovnával podle počtu a délky řádků. Pravda, v německé verzi, která je vždy obsáhlejší, jsem několik posledních větiček obětovala, ale především pro německého čtenáře nemělo význam opět vyobrazovat dokument v češtině, který usvědčoval právě 12. plánskou brigádu Pohraniční stráže z přímé spolupráce na tamní zločinné akci „Kámen“.
„Skvélá akce“
Ještě jeden člověk srovnatelné úrovně vzdělání reagoval na moji práci. Po jednom z mých mediálních výstupů do veřejné diskuse napsal svou bizarní češtinou: „Toto byla skvélá akce ve které jsme jako agenti spolupracovali také se západní rozvědkou. To nikdo neví. Byla to super past na neposlušné! Vesměs to byla lůza. Vždy jsme ale byli o krok napřed. Jsem rád že jsem byl učasten.“ Došlo pánovi někdy, že Američané nebyli Američané a Němci se za Němce jen vydávali?
Starší „zachraňují“, mladší se bouří
Venkovní verze výstavy byla slavnostně představena také v Klatovech. Měla jsem radost, jelikož všechny ty akce na Všerubsku organizovala zpravodajská centrála ministerstva vnitra ve spolupráci právě s klatovskou úřadovnou StB. Ještě před slavnostním zahájením za účasti několika školních tříd odrazovala návštěvníky starší dáma, která všem, včetně mého otce, vytrvale kladla na srdce, že to všechno uvedené na panelech je jen vymyšlené. Že bych si těch tisíce stran v archivních svazcích StB vyprodukovala sama? V Mariánských Lázních téma rezonovalo poprvé v březnu 2019. Studentka tamního gymnázia po mém výkladu vyskočila ze židle a rozčileně povídá: „Jak to, že o tom nic nevíme? Já tu žiju od malička, ale nikdy jsem o takových hrůzách tady nedaleko neslyšela!“
Návrat nežádoucí
Ve Svatém Kříži u Chebu stojí jiná budova, které se také říkávalo „Zámeček“, a v níž rovněž sídlil útvar Pohraniční stráže. Dnes slouží jako kasino. Falešný americký důstojník tam vyslýchal třeba Mirko Šikolu s rodiči. Byl ještě středoškolák a dodnes si pamatuje na okolnosti mrazivé noci. V roce 2017 mi v Jablonci nad Nisou vše převyprávěl: „Po zatčení nás postavili tak jako k popravě a vypálili do vzduchu salvu z automatu.“ V tu chvíli nic necítil. Nevěděl, jestli je ještě živý nebo mrtvý. Marie Štěrbová s dcerou Vlastou, kterým nedávno byla přiznána účast na protikomunistickém odboji, byly vyslýchány na stejném místě o půl roku dříve, v červnu 1950. Marie zemřela ještě před hlavním líčením před Vánocemi 1951 a StB nenapadlo nic důstojnějšího než ji hodit ho hromadného hrobu v pražských Ďáblicích! V trestním oznámení na tuto dvaačtyřicetiletou ženu z května 1951 stojí: „Jmenovaná je zarytým třídním nepřítelem a u které není naděje na její převýchovu a navrácení do lidské společnosti.“ Vlasta dostala sedm let. I ona si myslela, že zabloudily a že z „Německa“ je naši pohraničníci unesli. Bohužel ani Svatý Kříž nemá dosud žádnou připomínku těchto hrůzných událostí, přitom tamní tržnice se proměňuje do stále bujařejších dimenzí.
Energie bouří v Aši
Je jen zdáním, že našim německým sousedům jsou tyto události lhostejné. Téměř pro všechny obyvatele bavorského pohraničí je to jedna velká neznámá, o které se chtějí dozvědět více. Divadelní zpracování Operation KAMEN ve Staatsschauspiel Dresden mělo obrovský úspěch a chystají se další projekty. Co se odehrávalo v domech, které museli Němci po válce opustit? Co že to Češi Čechům dělali? Záhadná energie, kterou pociťuji od počátku svého výzkumu, se nyní soustředí v Aši. Příslušník protikomunistického odboje Jiří Fikrt, který byl vyslýchán na tamní fingované hranici, zemřel v Kanadě v listopadu 2019. V knize Falešné hranice už není zaznamenáno, že mnou odhaleného falešného amerického důstojníka, kterého paradoxně hrál německý občan Horst Baumgarten, hledal dokonce Europol. I na něj jsem upozornila policii, a proto případ musel řešit v místě příslušný státní zástupce. Samozřejmě, že už bylo pozdě, ale podařilo zjistit, že tento bývalý zaměstnanec CIC, který se na sklonku roku 1949 dal do služeb StB, zemřel v Německu. Kolik zla asi mezitím napáchal? Krátce po překročení hranice uvedl: „Podle výpovědí některých uprchlíků z ČSR má používat StB k bití lidí gumových obušků a nedává lidem dlouhé dny nic k jídlu, při čemž jsou uvrženi do strašného sklepa. Tito lidé to tvrdí o StB v Praze, a tak jsem přišel k této adrese, kterou beru jen s sebou, abych, když přejdu přes hranice, ji ukázal SNB, kam chci, jelikož nemluvím česky.“ K tomu mne napadá už jen doplnění aktuálním vzkazem z června 2019, který jsem našla v knize po prezentaci naší výstavy na české ambasádě v Berlíně a poté ve Třech Sekerách. Stojí tam: „Jsou stále mezi námi a používají stejné praktiky. Zneužívají touhy slabochů po ovládání druhých, po ovlivňování jejich životů – touhy po pocitu důležitosti. Je potřeba odkrývat historii… víme, že se často opakuje.“
Zaniklá alej může promluvit
Strádání Jiřího Fikrta nebo JUDr. Václava Cihláře nebylo tak úplně zbytečné. Akce „Kámen“, zacílená proti nim v lednu a dubnu 1950, se odehrála v budově, která stála na kdysi frekventované cestě zvané Mühlbacher Kirchsteig. Uvažuje se, že by právě tudy přes hranice mohla vést tzv. Perlová cyklostezka (Perlenradweg). Souhra různých aspektů historie i budoucnosti by mohla v příštích letech přispět k tomu, že město Aš bude moci tuto alej obnovit a tím oživit spojení s německými sousedy. Je nyní na nás, abychom spolupracovali s partnery na obou stranách hranice, zde obzvláště s městem Aš a Karlovarským krajem, a rozvíjeli tak smysl česko-bavorských týdnů přátelství. Propojení dvou sousedních světů, stejně jako důstojná připomínka obětí komunistického režimu, které tu před svým zatčením procházely, mohou být velmi důležitým přínosem. Pamětní místa ve volné krajině přitahují poutníky a turisty, kteří tak přispívají k interakci a rozvoji v pohraničních oblastech.
Ing. Václava Jandečková, absolventka Fakulty mezinárodních vztahů VŠE, je spisovatelka, publicistka a soukromá badatelka, místopředsedkyně rady Společnosti pro výzkum zločinů komunismu a členka Českého centra Mezinárodního PEN klubu, vnučka politického vězně z časů komunismu. Zabývá se dějinami komunistického Československa, mimo jiné publikovala knihu „Falešné hranice: Akce ,Kámenʻ. Oběti a strůjci nejutajovanějších zločinů StB 1948–1951“ (Argo 2018).
