Radistu Tomíka si ve filmu Nebeští jezdci zahrál tehdy britský student Winston Chrislock, který v roce 1968 studoval v Praze. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / V poúnorové kinematografii, zaměřené pohříchu též na jednostrannou interpretaci historie, zapůsobily osvěživě zejména dva hrané filmy z nedávných dějin: Atentát (1964) Jiřího Sequense a Nebeští jezdci (1968) Jindřicha Poláka (5. 5. 1925 – 22. 8. 2003). Oba rezonovaly se stále ještě živou okupační pamětí, ten první zobrazil překvapivě kladně příslušníky západního odboje, i když nakonec jen jako zrníčko mezi mlýnskými kameny vyšších mocenských zájmů. Zato ten druhý, natáčený za stále uvolněnější atmosféry roku 1968, se stal doslova satisfakcí pro ty, kteří odešli bojovat za svobodu země do ciziny, řada z nich za ni položila životy a ti, kteří přežili, se potom často dočkali jen ústrků, perzekuce, dokonce věznění.
Jindřich Polák sám označil Nebeské jezdce – snad i s jistou lítostí – za svůj jediný historický film. „Ale Nebeští jezdci vlastně nejsou historický film – vyprávějí o osudech generace, jejíž osud přervaly pásy cizích tanků. Tak jako té mé,“ řekl Tomáši Baldýnskému v Reflexu č. 29/2003. Tedy jen pár týdnů před smrtí, možná v rámci jakési vlastní životní bilance. Pásy tanků v srpnu 1968 přervaly ale asi i jeho tvůrčí směřování: Nebeští jezdci sice v normalizačním trezoru neskončili, po chuti novému režimu ale rozhodně nebyli. Zato Polákova dětská tvorba vznikající v koprodukci se SRN, na kterou podepsal smlouvu už v květnu 1968, vynášela potom natolik, že pragmaticky přebila jakékoli potenciální animozity vůči němu a režim si ho rád započítal mezi ty, které se „podařilo získat“.
Rváč dámskýho prádla
Nebeské jezdce otevírá prolog na hřbitově v Brookwoodu u Londýna, kde jsou mimo jiné pohřbeni i příslušníci Royal Air Force (RAF) z druhé světové války. Kamera Jana Němečka zachycuje na bělostných náhrobcích jména příslušníků několika národností, mezi nimi i jména česká a do toho zaznívá rádiová komunikace posádek během bojového nasazení. Lhotákovskými záběry z letiště pod titulky se pak děj přesune rovnou do první akce bombardéru, kterému velí Slovák Pavel Kolár (Svatopluk Matyáš) a tým tvoří dva Angličané, druhý pilot Frank (Josef Váša) a navigátor Tommy (Winston Chrislock), kanadský telegrafista a dva čeští palubní střelci: seržant Malý zvaný Študent (Jiří Bednář) a seržant Novák zvaný Prcek (Jiří Hrzán).
A právě vztah těchhle dvou, vrstevníků a přátel, i když vlastně docela protikladných povah, tvoří osu příběhu, postaveného na jednoduchém střídání riskantních bombardovacích náletů na říšské území se životem na letecké základně i mimo ni, třeba na pytláckém lovu bažantů. Anebo při návštěvě v rodině příslušnice Ženských pomocných sborů (WAAF) Patricie (Jana Nováková), se kterou má Študent už docela vážnou známost. Na rozdíl od Prcka, který v tomto ohledu razí heslo „urvat, co se dá“, neboť má za to, že „válka má jiný zákony“ a „rváč dámskýho prádla neplýtvá slovy“.
Látka na odpis
Předlohou Polákova válečného dramatu se stal stejnojmenný román Filipa Jánského (1922–1987), vydaný v roce 1964. Šlo o autobiograficky inspirovanou prvotinu autora, vlastním jménem Richarda Husmana, který se už jako gymnazista zapojil po okupaci 1939 do odboje a pak se přes Francii dostal do Velké Británie, kde sám létal u 311. čs. bombardovací perutě jako palubní střelec. Včetně náletů na cíle v Německu, z nichž jeden, na Norimberk, se Študentovi stane ve filmu osudným. Národnostně smíšená 276. bombardovací peruť je ovšem filmovou fikcí, i když jednotka stejného čísla u RAF také existovala.
Polák se k látce dostal prý v době, kdy točil kriminálku Hra bez pravidel (1967), podle něj to bylo v roce 1965, Hra bez pravidel se ale realizovala až v druhé půli roku 1966. Faktem je, že podle produkčních údajů byl literární scénář schválen už 19. 5. 1965, zatímco technický až 19. 12. 1967. A to by zas přibližně odpovídalo vzpomínce Zdeňka Mahlera z jeho knihy …a nebyla to nuda (2015) na léta 1967 a 1968: „Přišel režisér Jindřich Polák, že již přes rok se pokoušejí s Filipem Jánským o scénář Nebeských jezdců a že to k ničemu kloudnému nevede – látka vypadala na odpis – jestli bych tedy risknul záchranný pokus…“
Zákon války
Nouzové přistání poškozeného letounu z náletu vynese Študentovi při návratu úraz páteře a popáleniny obličeje. Než se vyjasní, jestli vůbec přežil a bude ještě vidět, komentuje to velitel perutě před Patricií zdánlivě cynicky: „Norimberk stojí za jednoho střelce.“ To je totiž zákon války, tak jak jej reprezentuje přísně zdrženlivé, neosobní a zdánlivě necitelné anglické velení. Diví se tomu Patriciin dědeček, milovník koní a starý voják: „Tohle není válka, to je blázinec“ a sympatie najde právě u Prcka, bývalého žokeje, jemuž je zas zcela proti mysli respekt k jakékoli subordinaci.
Na rozdíl od Študenta neovládá navíc dostatečně angličtinu, takže angličtí velitelé jeho průpovídkám a kverulantským poznámkám naštěstí nerozumějí a čeští kamarádi s ním drží basu. A jejich přátelství se projeví nejvíc právě od chvíle, kdy i v jejich řadách začíná kosit smrt. Študent je v nemocnici němým svědkem sebevraždy českého stíhače (Karel Hála) poté, co poprvé spatřil v zrcátku svůj rovněž ohněm znetvořený obličej, a upadá do deprese. Nechá se před Patricií zapírat, a ta se sblíží nejprve s Pavlem, pak se má vdávat za Angličana. „Dneska jsi, zítra nejsi,“ dodává Prcek Študentovi naději, který si však náhle stýská: „Že já vůl nezůstal doma. Moh‘ sem sedět v teple a šprtat latinský slovíčka…“
Anglie v Čechách
Po Jánském a Polákovi dal tedy konečnou podobu scénáři Mahler, a jak napsal, posunul „ladění od slzavé romance (podobných filmů z války již byli diváci přesyceni) do paradoxu: tragičnost děje se prohloubila humorem i mladickou frajeřinou“. Postavu Prcka do látky sice nepřimyslel, jak nám řekl v cyklu Zlatá šedesátá (2009), ta už tam byla, opravdu jí ale vtiskl trochu švejkovské rysy, aby se vyhnul hrdinskému témbru příběhu. Jeho verze scénáře vznikla prý „souhrou štěstí a nenadálých nápadů“ za tři neděle a vzápětí byla barrandovskou tvůrčí skupinou Jiří Šebor – Vladimír Bor a její dramaturgyní Věrou Kalábovou akceptována a poslána do výroby s náklady 5 milionů Kčs.
Natáčení proběhlo od 30. 1. do 17. 7. 1968, 25 dní se točilo v ateliérech na Barrandově, 62 dní v exteriérech na bývalém letišti v Klecanech, ve Kbelích, v dobříšském zámeckém parku, v Praze na Ořechovce a u sv. Apolináře a dále např. ve Filipově u Čáslavi a v NDR u Rujány na Baltu. Iluze anglického prostředí byla tedy vytvořena kompletně v Čechách, s výjimkou jednodenního natáčení na brookwoodském hřbitově, kam se vypravil pouze čtyřčlenný štáb ve složení režisér, kameraman, vedoucí výroby Rudolf Hájek a autor předlohy Jánský. S rekognoskací a focením anglických reálií pro architekta a s výběrem některých anglických herců pomáhala Polákovi opakovaně přímo na místě do Anglie provdaná česká herečka Sylva Langová Williams (1921–2010).
Smrt si nevybírá
Příběh filmu pracuje se suchým anglickým humorem a účinnými kontrasty. Upjatá zdravotní sestra Hendersonová (Elsie Randophová), která pečuje o zraněného Študenta a na otázku, jestli ví, že je válka odpovídá, „Cosi jsem o tom slyšela“, si čte detektivku Dorothy Seyersové Vražda potřebuje reklamu z roku 1933 (u nás vyšla v roce 1940). O telegrafistovi říká Prcek Študentovi: „Nejlíp je na tom Tomík, dělá teď instruktora“ a vzápětí se divák střihem přenáší na Tomíkův pohřeb – vzal záskok na jednom letu a už se nevrátil.
A smrt si nevybírá ani mezi protagonisty příběhu. Študent se sice se zachráněným zrakem vrací k posádce, teď už jako telegrafista, a zrovna když má posádková kokršpanělka Belinda štěňata, tak jejich Wellington se při prvním nasazení střetne nad kanálem La Manche s německými stíhači. Po pádu letadla do moře se na záchranném člunu zachytí jen Prcek se Študentem a sestřelený německý pilot (Gunter Schoss), Prcek však záhy umírá na naftu vdechnutou do plic. A Študent s Němcem, dva nechápající nepřátelé, čekají uprostřed širé mořské hladiny na svůj vlastní konec, podobni agónii analogické dvojice z konce Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky (1965)…
Mravní dluh
Podle produkčních údajů stáli Nebeští jezdci nakonec 6,95 milionu Kčs, patřili tedy k filmům drahým, a tomu také odpovídala i návštěvnost téměř jeden a půl milionu diváků od uvedení do 90. let. A to i navzdory nepřízni okolností, které se projevily hned v nejméně měsíčním odsunutí data premiéry, plánované původně na státní svátek 28. 10. 1968. I tím měl být splacen „mravní dluh“, jak napsal Mahler, vůči těm, o nichž také platilo, že „čím víc kdo pro vlast udělá, tím víc to musí odpykat“.
Přitom řada veteránů RAF se vlastního natáčení aktivně účastnila radou i přímou pomocí, dokonce v jedné chvíli se nabídli, že mezi sebou vyberou peníze, které scházely na zaplacení archivních dokumentárních záběrů válečných kameramanů z londýnského Imperial War Museum. Ty byly nezbytné pro vytvoření realistické iluze leteckých soubojů a náletů a zároveň předurčily klasický černobílý formát snímku. Účtovaných 300 liber naštěstí posléze zapravila kopie hotového filmu.
Na první dobrou
Další nemalé peníze stála přestavba sovětské repliky americké dopravní Dakoty do podoby britského dvoumotorového bombardovacího letadla Wellington. Při scéně nouzového přistání, kdy se zraní Študent, bylo letadlo nárazem a výbuchem poničeno, její realizace byla tedy odložena na samý konec natáčení a musela být nasnímána na „první dobrou“. To se naštěstí za pomoci několika kamer a znovu za přispění veteránů podařilo. Vnitřek letadla byl pod dozorem architekta Karla Černého postaven v ateliérech na Barrandově.
Snad jedině sekvence filmu z první bombardovací akce prozrazují jistou statičností trikovost scén. Jinak se Polákovi spolu se střihačem Josefem Dobřichovským podařilo vytvořit propojením dokumentů s hranými scénami na svou dobu až neuvěřitelně autentickou atmosféru, a to i ve zvukové stopě, posilující ruchy a dialogy v angličtině, češtině a němčině veristické pojetí příběhu. K tomu patřila i závěrečná scéna zkázy bombardéru na moři, natáčená čtyři dny na Baltu s dovezeným křídlem letadla, a muži umírajícími vysílením na gumovém člunu. Polákovu preciznost dokumentuje třeba i vteřinový záběr hororově zohavené tváře stíhače, do níž zpěváka Karla Hálu maskéři líčili čtyři a půl hodiny.
Jezdci na nebesích
Když se posádka při jedné akci vrací po zažehnaném požáru na základnu, pouští si do sluchátek Händelovo oratorium Mesiáš a Prcek rouhačsky prohlašuje: „Bůh není“. Když na konci háže Študent jeho mrtvolu do moře, německý stíhač se modlí: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ A přesto i na konci zní ikonická píseň filmu Riders in the Sky Stana Jonese. Vedle ní vybral skladatel Evžen Illín (1924–1985) do filmu i další písně, které „pomáhaly vyhrát válku“, jak napsali Antonín Matzner a Jiří Pilka v knize Česká filmová hudba (2002): Škoda lásky, Valčík na rozloučenou, Sentimental Journey i rozvernou Hokey Cokey. A „Illínova vlastní hudba účinně znásobila atmosféru napětí vzrušujících leteckých soubojů“.
Byla to poslední Illínova hudba k českému filmu, po srpnu 1968 odešel do emigrace, podobně jako architekt Jan Kaplický (1937–2009), který se ve filmu v jedné chvíli objeví v roli nového střelce Jinmmyho, náhradníka za Študenta. A rozbíhající se kariéru Jany Novákové (*1948) jako Patricie utne v prosinci 1968 vražda rukama žárlivého německého manžela, který poté spáchá sebevraždu.
