Odvážný a očekávaný krok Evropské komise, snažící se zajistit dodávky vakcín pro všechny členské státy, se v mezinárodním srovnání jeví jako krok vedle. V žargonu mnohých politiků by si člověk mohl říct, že nás jejich kroky stojí tisíce životů. Tato tvrzení však nikomu nepomohou a pouze vyprovokují další vášně mezi lidmi. Aktuální situace nám vystavila zrcadlo, ze kterého se můžeme hodně naučit.

Vakcinační boj začal konflikty s tzv. antivaxermi. Vlády po celém světě vynaložily spoustu úsilí ve snaze přesvědčit co největší část obyvatelstva, aby se nechala naočkovat . Tito lidé však na výzvy vlád, neschopných přijít s rozumnými opatřeními a zmírnit tak dopady Covidu na lidské životy, překvapivě nereagují. Na co bychom se naopak měli zaměřit, je co nejefektivnější naočkování těch, kteří se očkovat dát chtějí. Pouze dobře fungující systém může ukázat lidem s pochybnostmi, že se není čeho bát.

Vakcinační plán

V rámci Evropské unie disponují jednotlivé státy různou vyjednávací silou. S touto skutečností počítala Evropská komise a rozhodla se vakcíny zajistit pro evropský trh jako celek. Při vývoji vakcín nebylo jasné, která z firem přijde s vakcínou jako první a v jakém množství ji bude schopna zajistit. Pro zajištění obrovského množství, které EU potřebuje, bylo jedinou možností nasmlouvat dodávky hned od několika dodavatelů. Takové řešení s sebou ale nese riziko chyb, kterých jsme svědky právě v těchto dnech.

Všichni všechno, nikdo nic

Chtěli jsme mít všichni všechno, a nakonec nemáme nikdo nic. Státy Evropské unie bojují s nedostatkem vakcín a jedna vlna pandemie střídá druhou, přičemž současná epidemiologická situace je horší než kdykoli dříve. Fiasko s AstraZeneca pro snížení množství dodaných vakcín uštědřilo další ránu již tak zmítané evropské společnosti.

Zatímco my čekáme na možnost vrátit se do relativně normálního života, můžeme jen závistivě pozorvat progres Velké Británie a Izraele, kterým se již podařilo naočkovat podstatnou část jejich populace. Celá Evropa v očkovacím procesu naopak citelně zaostává, a to především kvůli zvolenému přístupu „všichni, nebo nikdo“. Ten je sice velmi idealistický, nicméně i kvůli němu se pro celou unii nepodařilo zajistit dostatečné množství dávek. Lze očekávat, že v situaci, kdy by si jednotlivé státy objednávaly dávky samy za sebe, zajistily by si jich mnohem více. Paradoxně nejvíce na to doplácí architekt této strategie – Německo. Tomu se i přes důkladné přípravy, kvůli nedostatečnému počtu vakcín, nedaří rizikové skupiny očkovat dostatečně rychle.

Aktuální situace připomíná v určitém ohledu doby socialismu. Centrální plánování Evropské unie spíše více bere, než dává. Prvotní odvážné a dobře míněné myšlenky přicházejí s neuvěřitelnými náklady, jejichž konečnou velikost nelze plně předjímat. Jedno špatné rozhodnutí uvalí všechny obyvatele EU do krize, která mohla postihnout pouze ty státy, které by si nezajistily dostatek vakcín. Tento vlak nám však už ujel.

Nezbývá nám než doufat, že očkovací fiasko bude v budoucnu sloužit jako varování před přílišnou snahou o integraci a centralizování politických rozhodnutí a „mezistátní“ socialismus, o které se některé západní evropské státy tolik snaží. Ten bohužel mnohokrát vede k tomu, že jsme si všichni rovni, ovšem tak, že jsme na tom všichni bídně.