Slovo fašizace se v posledním roce v souvislosti s uprchlickou krizí opět dostalo do módy. Nenávistné projevy, xenofobie a pseudovlastnectví znovu pozvedly téma, které od 2. světové války příliš velkou roli nehrálo – a opět se s ním pojí skupina milovníků silných vůdců a různých zakomplexovaných existencí, které vylézají ze svých skrýší, kde čekaly na příležitost. Slovo si rád půjčuje Jiří Ovčáček, aby jím počastoval ty, kdo nesouhlasí s projevy jeho hradního pána. O fašizaci ale psal také novinář a literární kritik Václav Černý (na kterého možná Ovčáček někde narazil během svých historických seancí u hledání neexistujících článků) a je opravdu zvláštní, jak je jeho článek z roku 1969 stále současný.
Černý hovoří o tom, že v naší zemi není tento pochybný patriotismus ničím novým. „Vlastenců a patriotů rodila vždy dostatek, a různé byly v dějinách justifikační teorie, jimiž se oduševňovali: kdysi náboženské, v novějších dobách humanistické a demokratické. Zrodila ovšem také, hlavně v minulém století, slušný počet velkohubých nacionalistů a dovedla se rozléhat jekem nacionalisticky rozeštvané ulice,“ píše.
Podle novináře je však českou národní pýchou fakt, že se tato země nevzmohla na svůj vlastní fašismus. A právě ta neschopnost vytvořit něco vlastního je tím, co zůstává aktuální i u dnešních obránců našich křesťanských hodnot. Martin Konvička opisuje od Pegidy, kdykoli může. Sice se mu nepodařilo založit si Alternativu pro Česko, ale tento prvotní nápad taktéž ne náhodou připomínal německou AfD. Nejde jen o kroky praktické a organizační, ale samozřejmě i o mnohá vyjádření. Ta „velkohubá“ se dají dobře opsat od Donalda Trumpa, o něco blíže máme neúspěšného kandidáta na post rakouského prezidenta Norberta Hofera. Jak Černý dodává – „bezmála s náznakem tklivé směšnosti“: „Česká země ne a ne porodit z vlastních zdrojů kloudný fašismus, pochvalme si tedy alespoň ten cizí!“
O různých Konvičcích, Okamurech, Černoších nebo – a na tuto postavičku samozřejmě nesmíme zapomínat – A. B. Bartoších se stejně jako dle Václava Černého popisujícího situaci 30. let 20. století dá říci, že jejich znalosti a hlavně pak prezentace historie jsou velmi chabé, že stále jen čekají, co se stane v zahraničí, aby to mohli urychleně opsat (a v našem případě mnohdy prostě stačí nasdílet na Facebooku), a spojuje je také tato charakteristika: „pokušení mocí, oslněné pokukování po brutálním ordnérství a v intelektuálním ohledu čirá plagiátorská šmokovina“.
Stejně je na tom i nepříliš originální postoj k našim západním sousedům (dnes se k argumentům o Mnichovu, který ale stále častěji zaznívá, přidává ještě nenávist k USA), podivná a nesmyslná argumentace a hlavně jasné sdělení: Ti, kdo u nás imitovali ve 30. letech fašismus, sloužili nebezpečí skutečnému. Stejně jako ti dnešní, kteří svými štvavými postoji nejlépe slouží prokremelské propagandě, teroristům a nebezpečným extremistům na zahraniční politické scéně.
Černý sám uznává, že o fašismu lze hovořit, ovšem pouze jako o případu mravním, nikoli jako o ideologickém a politickém programu. I dnes je toto chování, strašení, xenofobní stoka od internetových diskuzí přes projevy na bizarních demonstracích, stejným případem – společnosti vyprázdněné, v souvislosti s níž se v článku dočteme o „zmarnění“.
„Český fašismus je pak prostě dobovou ukázkou čecháčkovství. A pak budete musit přiznat také, že aniž kdy vznikl jako reálná ideologie, přece zato na obrátku nikdy nezanikl jakožto stav mravní, a existuje podnes. Jen proměnil pána, jemuž slouží, a mluví řečí, kterou mu odcizil.“ Při čtení těchto moudrých slov člověka až mrazí – právě proto, kolik je v nich pravdy. Bez hysterie a demagogie tak Václav Černý vyjádřil to, co platí pro o padesát let mladší společnost i dnes. A co bohužel bude velmi pravděpodobně platit i nadále.
Článek Václava Černého vyšel v knize V zúženém prostoru, která obsahuje jeho publicistiku z let 1957–1981.
