Ústavní soudce Josef Baxa FOTO: Senát / se souhlasem
FOTO: Senát / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Soudce Robert Fremr, jehož chtěl prezident Petr Pavel jmenovat členem Ústavního soudu, má kolosální problém. Ukazuje se, že zjevně soudil ve stylu komunistické justice. Dosud jsme znali Fremrovo rozhodování ve známé a krajně kontroverzní kauze Olšanských hřbitovů. Nově se ale vyskytlo závažné podezření, že Fremr poslal do vězení několik lidí, kteří se pokusili o emigraci.
Za tímto zjištěním stojí historik, archivář a docent Univerzity Karlovy Petr Kreuz. Fremr měl podle něj odsoudit více než sto lidí za opuštění republiky a několik nešťastníků, kterým se pokus o překonání hranice nepodařil, měl poslat do vězení na několikaleté tresty.
Tato nová informace způsobila, že Petr Pavel odložil Fremrovo jmenování ústavním soudcem. Bohužel ale prezidenta Pavla zároveň nenapadlo během tiskovky nic lepšího než sdělit veřejnosti, že takzvaný trestný čin ilegálního opuštění republiky byl součástí právního pořádku, a tak to tedy všichni soudci tehdy museli soudit.
Pane prezidente, nemuseli. Nikdo se nemusí chovat jako čuně, když ho právě nikdo nemučí. A v této konkrétní době už bylo možné odmítnout posílat lidi nespravedlivě do vězení. Jen to chtělo morální povědomí, že je příslušný zákon v rozporu s mezinárodními závazky státu, tedy s helsinskými dohodami, i s přirozeným ponětím o lidských právech. A toto morální povědomí ti soudci neměli.
V osmdesátých letech zde už nebyl takový teror. Soudce, který by rezignoval na svoji pozici z důvodů svědomí, by nepřišel ani o život, ani o živobytí. Jen by si zhoršil svůj životní standard.
Jestli si máme vážit Ústavního soudu, tak přeci není možné, aby v něm seděl soudce, který podle oficiálního televizního záznamu tak hanebně sloužil v tragickém monstrprocesu tehdejší diktatuře jako pan doktor Fremr.
Nešlo o děsivá 50. léta. Ale i ta 80. léta byla z hlediska pošlapávání práv dost otřesná. A k tomu pošlapávání práv sloužili u určitých kauz soudci. Navíc ten režim vyznával kontinuitu s dobou nejhoršího teroru.
Případ Olšanských hřbitovů, který si režim vybral pro zastrašování sílící opozice, by měl Fremra prostě zcela diskvalifikovat ohledně funkce ústavního soudce. Krátce po revoluci soud rozhodl, že Fremrův rozsudek byl nepřiměřený. A to Fremr senátu zatajil. On byl zřejmě kariérista, který v éře diktatury rozhodoval tak, aby vyšel protiprávnímu režimu vstříc, a bylo mu přitom možná jedno, že někoho pošle do kriminálu bez závažného důvodu. Údajným mladým výtržníkům v rozsudku minimálně hodně nadsadil stanovený trest, pakliže byl vůbec nějaký trest v kriminálním slova smyslu na místě. O tom lze pochybovat v případě mladíka, který nebyl ani na místě události, a Fremr ho odsoudil jako „inspirátora činu“.
Celý problém je v tom, že se ani jeden komunistický soudce neměl po uplynutí nějaké přechodné doby a po nějakém procesu ospravedlnění podílet na budování demokratického soudnictví, pakliže jasně neprokázal bezúhonnost, což šlo u komunistických soudců dost těžko. Všichni do jednoho se spustili s režimem, který potlačoval práva občanů. Ale dejme tomu, že měli dostat nějakou možnost deklarovat nápravu či lítost. Pomohlo by, kdyby se uměli stydět a omluvit. Ale oni se prostě jenom svezli s érou nových šancí a také s érou zapomnění. A teď je to doběhlo. Zřejmě proto tak často trpí amnézií.
K tomu, co to byla komunistická justice, se zhruba ve stejnou chvíli, kdy se v budově Ústavního soudu v Brně konala v pondělí Pavlova a Baxova tisková konference, vyjádřil ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna. Mimo jiné uvedl: „Justiční systém byl mezi lety 1948-89, stejně jako Státní bezpečnost, nedílnou součástí komunistického totalitního režimu a jako takový se v bezpočtu případů přímo podílel na perzekuci jednotlivců, kteří se režimu tak či onak znelíbili. Je nutné mít na vědomí, že za komunismu neexistovala nezávislost soudní, výkonné a zákonodárné moci. Vše sloužilo potřebám moci, vládě jedné strany.“
Zakázaný písničkář a básník Karel Kryl poskytl v emigraci v létě roku 1989 rozhovor tehdy ještě ilegálním Lidovým novinám. Když mluvil o přechodu z totalitního režimu k demokracii, tak uvedl jako jednu z nezbytných podmínek, že soudci z doby diktatury nemohou dělat soudce v demokracii.
Kryl měl pravdu, že jde o naprosto zásadní problém, který zde byl silně potlačen polistopadovou účelovostí a také tím, jak rozsáhlá byla v našich intelektuálních elitách předlistopadová kontaminace kariérismem, kolaborací a cynismem.
Dodejme, že všechny přechody z autoritativního či totalitního režimu do demokratického systému s sebou nesou tento problém a vždy je potřeba k vyléčení společnosti čas. A vždy jde také o logickou roztržku mezi těmi, co chtějí viny vyjevit, a těmi, co je potřebují zakrýt. Morální fundamentalismus i morální relativismus se jeví pro fungování takové společnosti jako problém. Jenže naprosto jasným a fatálním problémem je i prostřednost – „co jsme si, to jsme si“.
Vidíme přitom, že jediným lékem pro dosažení zdraví nemocné společnosti je pravda. A jestli je pro někoho slovo „pravda“ až příliš ambiciózním či snad dokonce náboženským pojmem, tak to přeložme jako fakta v kontextu. Musíme prostě co nejvíce vědět, jak to bylo.
V Německu nestačila jedna vlna formální denacifikace. Musela přijít druhá a třetí, kterou společnost myslela vážně a myslely ji vážně i nové nastupující generace. Jistěže osmdesátkový komunismus nebyl totožný s Třetí říší. Ale to není zásluha jeho nomenklaturních elit, nýbrž jen vnějších okolností. A ten režim vlády KSČ byl zločinný až do samého konce, třebaže už neměl energii na ty nejhorší zločiny. On stále vyzdvihoval kontinuitu s dřívějším terorem diktatury proletariátu.
Stát, který trestá své občany za pokus odejít jinam, je zločinecký od podstaty, a kdo se na takové zrůdnosti podílel konkrétním rozhodováním jménem tohoto režimu, ten se tudíž podílel na zločinech proti elementárnímu lidskému právu. Je naprosto nepřijatelné poukazovat na to, že tehdy platil „jiný právní pořádek“. I Třetí říše měla svůj „právní pořádek“. Všechny totalitní režimy, autoritářské státy a diktatury měly soudce, kteří podle jejich „právních pořádků“ soudili a zavírali své odpůrce. A není to žádná omluva.
Od Petra Pavla to nebyla moc chytrá omluva minulosti soudce Fremra, když nám sdělil, že tehdy to tak všichni soudci soudili podle daného právního pořádku. Havel by v této věci mluvil úplně jinak. Jeho totiž ten samý „právní pořádek“ dostal opakovaně do vězení. Petr Pavel má před sebou ještě mnoho, co by se měl učit.
Co tedy vzkázat našim soudcům, kteří chtějí bránit ústavnost demokratické země a nevzpomínají si, jak soudili za diktatury? Na jednu stranu by bylo vhodné, aby nikdo s máslem na hlavě nezatěžoval soudní systém, pro který je tak zásadní hodnotou důvěryhodnost. Na druhou stranu tu ale také platí možnost čistě morální obhajoby před veřejností a možná je na místě i to slavné latinské pravidlo in dubio pro reo, kdy v pochybnostech máme dát za pravdu žalovanému. Nebo Matouš 7. kapitola, 1-5: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. V naší tradici je prostě možné, aby někdo, kdo provozoval něco problematického, svůj morální profil napravil.
Náprava je tedy možná. Ale má to jeden zádrhel: Ztráta paměti není u žádného viníka dobrým signálem. To ví přeci dobře každý zkušený soudce.
Pro pořádek je třeba na konec říci: Máme v ústavním pořádku dobré postavení Ústavního soudu. Máme i dobrou minulost Ústavního soudu. Máme také dobré soudce v Ústavním soudu. A tato instituce je velice potřebná. Chraňme ji před znevážením, které by v budoucnu mohli využít nepřátelé právního státu.
