Ilustrační foto FOTO: Pexels.com/Korhan Erdol
FOTO: Pexels.com/Korhan Erdol
KOMENTÁŘ / Útok Hamásu na Izrael přinesl v západoevropských ulicích nové průvody skandující antisemitská hesla. Nejde jen o demonstranty – arabské či muslimské přistěhovalce. Značný podíl na nové vlně antisemitismu má i antisemitismus domácí, evropského původu. Jde o úzkost z nejistoty světa, kterou jsme si s epidemií covidu museli bolestivě připustit. Proto lidé, kteří upadli do regresu, do symbolického dětského myšlení, potřebují viníka zla. A Židé jsou zase nejblíže.
Vraždění Hamásu v izraelských vsích a kibucech odstartovalo novou vlnu antisemitismu v Evropě i u nás. I po Praze korzovala propalestinská aktivistka s nápisem Olympiáda 1972 na tričku. Tehdy v Mnichově na olympiádě palestinští teroristé zavraždili členy izraelské olympijské výpravy. Kromě militantních zfašizovaných aktivistek však antisemitské nálady zachvacují mnohem větší skupinu občanů. Spojuje je minimální zkušenost s Židy. V Česku je sice dle genetického průzkumu asi 1,1 milionu lidí s židovskými geny, ale praktikujících, Tóře sloužících Židů je naprosté minimum. Ale ti noví antisemité, kteří žádné Židy osobně neznají, dobře vědí, že za většinu zla na světě mohou právě oni. To se totiž ví již několik tisíc let.
Covid = ztráta pocitu bezpečí
Je historickou konstantou, že mory – epidemie – prý zavinili Židé. Nejčastější metodou bylo to, že otrávili studny – ať už se jednalo o „mor“ v podobě černých neštovic, cholery, nebo skutečného dýmějového moru, vždy za tím byli Židé. Epidemie totiž představovala hluboce prožívané ohrožení, nejistotu a ta je jedním z nejhůře snášených lidských pocitů. Proto se probudilo magické myšlení a našlo viníka, který za ten mor může. Někoho odlišného. Nejbližší odlišní byli Židé. A proto se s morem vypořádáme nejlépe tím, že uspořádáme pogrom.
Navíc Židé na řadu morů skutečně umírali méně než křesťanská populace. Bohužel středověkým Evropanům nikdo neřekl, že Židé se z náboženských důvodů musí alespoň občas umýt v mikve a dodržovat přísnou hygienu v kuchyních. A že by to mohli zkusit i křesťané. Proto na špínu navázaným infekcím – třeba právě moru z morových blech na krysách – odolávala židovská komunita lépe. Což při epidemii posílilo další historicky konstantní důvod k pogromu na Židy – závist.
Sto let, od období španělské chřipky, lidstvo nečelilo tak středověké a zdánlivě vymizelé hrozbě, jakou je pandemie. Mor ve dvacátém prvním století? Ale vlna umírání, kterou musel alespoň podvědomě zaznamenat i nejzapřisáhlejší antivaxer, vyvolala úzkost. Emoci stejně středověkou, jako je fenomén pandemie moru. A tak se vynořili staří a jenom v mělkých hrobech pohřbení démoni – iracionalita, prvoplánové hledání viníků a s tím nová vlna antisemitismu.
Židovský Pfizer
Antisemitská nota začala znít na dezinformačních platformách už s příchodem epidemie. Nebylo to – alespoň na začátku pandemie – koncipováno jako obvyklé židovské spiknutí. První antisemitské notečky se objevovaly v souvislosti s vývojem vakcín firmou Pfizer a jejími zisky z ní. Ředitel firmy je totiž Žid, a tak co za vakcínou najít jiného než nekalý finanční záměr! Takže nejprve to byly stesky, že vakcína je „genovou terapií“, že je nedostatečně vyzkoušená, nedostatečně spolehlivá a podezřele brzy vyvinutá. Postupně přerostl tento směr nářku antivaxerů až v úvahy, zda vlastně není celý covid Židy vymyšlen, aby na něm vydělali.
V té souvislosti se začala na netu objevovat karikatura Žida, převzatá snad z časopisu Der Sturmer. Objevovala se od devadesátých let v nejrůznějších neonacistických tiskovinách a na neonacistických serverech u nás v původní podobě. Zchytrale se tvářící Žid spiklenecky pomrkává a divák vidí, že v ruce, kterou skrývá za zády, má nůž. I když se vlastně usmívá. V průběhu pandemie se karikatura aktualizovala: onen zrádný Žid, kterého zpodobňuje, již neměl v ruce za zády nůž, ale injekční stříkačku – nade vší pochybnost s vakcínou proti covidu. Celý vývoj vyvrcholil, když se v antivaxerských kruzích začal objevovat termín „židovakcína“.
Hamás měl půdu připravenou
Na záběrech z „propalestinských“ průvodů západoevropskými městy vidíme dva typy demonstrantů. Jedni z nich – mívají šátky do pouště, kterým se říká „palestina“, dříve také (dle svého nejznámějšího uživatele) „arafatka“ – mají imigrační pozadí. Jsou to uprchlíci ze zemí severní Afriky a Středního východu nebo potomci uprchlíků a imigrantů do Evropy. Je to ta část demonstrantů, která na demonstrace „proti vraždění izraelské armády v Gaze“ nosí vlajky Islámského státu nebo hnutí Hamás. Tedy organizací, které vraždily a vraždí mnohem více než izraelská armáda – ale to je vzhledem k imigračnímu pozadí těchto demonstrantů pochopitelné. Řada z nich je stejné víry a mnozí i stejného jazyka jako Arabi v pásmu Gazy.
Druhá část demonstrantů na „propalestinských“ (či prohamásovských) demonstracích jsou evropští levicoví studenti a velmi často i jejich učitelé. Levicová evropská veřejnost je Palestinci okouzlena již dlouhá desetiletí. A nyní, v době celkového znejistění evropské společnosti, má i tradiční a nepříliš skrytý antisemitismus těchto evropských intelektuálů připravenou půdu postcovidovou krizí našich hodnot a tradičních jistot.
Takže ti intelektuální propalestinští levičáci mohou úspěšně oslovit mnohem širší publikum než před epidemií. Protože epidemie covidu zdevastovala náš pocit bezpečí a viník za takový neutěšený stav světa se vždycky hodí, tak antisemitská a propalestinská, dříve především akademická levice má mnohem širší záběr. Její postoje ukazující na „zlého Žida v pozadí“ oslovují mnohem širší okruh posluchačů, než dříve byli jejich adolescentní studenti.
V adolescenci je levičáctví (a na něj navázaný antisemitismus propalestinské evropské levice) přirozené. Po covidu se však tento antisemitismus, hledání viníka v pozadí, rozšířil po celé společnosti. Proto útok Hamásu padl na dobrý terén a Evropou se žene nová vlna antisemitismu. Obávám se, že nejsilnější od druhé světové války, od antisemitismu Adolfa Hitlera.
