Netuším, zda se ministerská kariéra ministryně financí chýlí ke svému konci, neboť jakýkoliv soud o výsledcích příštích parlamentních voleb by byl čirá spekulace. Ale pokud by tomu tak bylo, mohla by dnešní strážkyně státní kasy udělat krok, který by ji odpoutal od klubu jejích tragických předchůdců na tomto ministerském postu.
Mezi nejtragičtější ministry financí bych zařadil Iva Svobodu (ČSSD), kterému se dokonce podařilo svou kancelář vyměnit za pobyt ve vězení. Nebo Vlastimila Tlustého (ODS), který krom toho, že zdiskreditoval myšlenku velké daňové reformy, vyrazil na jednání s ministry financí EU se soudkem piva, který označil za „českého vyslance“. A protože hledat velmi úspěšné obyvatele kanceláře na Letenské není snadné (mezinárodní cenou pro ministra financí se přitom pyšní pozoruhodná dvojice Miroslav Kalousek a Andrej Babiš!), mohla by paní Schillerová stanout v žebříčku poměrně vysoko.
Za co by si zvýšení kreditu, který poškodily věci „velké“ (zhoršení struktury rozpočtu a deficitu), malé (její osobní přístup k tomu, co má státním úředníkům stát dopřát) i nebezpečné (podivný přístup jejího úřadu k šetření daňových podezření jejího šéfa), podle mne zasloužila? Bylo by to za to, co neudělá (!) s návrhem rozpočtu pro příští rok. Nezdá se to, ale „udělat nic“ je v dnešní situaci opravdu velmi důležité.
ANO a levicový populismus
Shrňme si nejprve výchozí situaci. Až do nástupu krize se vláda chovala k státním financím dost „velkoryse“. Dostatečně nereflektovala nejen to, že má možnost vládnout ve velmi dobrých časech, a proto je třeba na časy horší vytvořit rezervy, ale dokonce, i při velkorysém penězovodu z rozpočtu EU, nebyla s to schválit rozpočet bez schodku.
Špatně se vyvíjel i „vnitřek“ rozpočtu. Rostoucí „provozní“ výdaje v řadě let vytlačily výdaje investiční tak, že celkově kvalita rozpočtování (selekce toho, co do rozpočtu zahrnout a co ne) pokračovala ve velmi špatné české tradici. Samozřejmostí byly rostoucí náklady za zvyšující se počet zaměstnanců na výplatní listině státu.
Velkou ránu rozpočtu přinesl přechod hnutí ANO z původních více či méně středových politických pozic k levicovému populismu, který si z toho, „kde vzít peníze“, příliš nedělá. A také proto byly zavedeny dotace na dopravu pro studenty a důchodce, stejně jako valorizace penzí nad rámec pravidel, která mají zajistit udržitelnost penzijního systému.
Zcela nesystémové byly i „daňové zásahy“. A to nejen premiérovo proslavené rozhodnutí o snížení daně na pivo, ale i zaplevelení systému DPH další sazbou či zrušení (ne úplně šťastně nastavené) majetkové daně z převodu nemovitosti v okamžiku, kdy rozpočet směřuje do velkého deficitu a naším hlavním úkolem by mělo být spíše snížení daně z práce. Skvělým nápadem není ani možná dobře míněná paušální daň pro OSVČ, která notně zlepší situaci lidí s vysokými příjmy, ale těm s nižšími moc nepomůže.
Zní to docela přísně, a jistě by se našly i světlé body v letech, kdy dnešní ministryně vládla státní pokladně (třeba z pohledu makročísel, ve kterých si naše země i během jejího působení stála velmi dobře), ale nejdůležitější rozhodnutí, které by mělo mít zásadní vliv na to, jak její „mandát“ vstoupí do „dějin“, před ní stále stojí.
Proč si to myslím? Naše ekonomika je ve velmi těžké situaci. Po poklesu způsobeném velmi striktním „řešením“ první vlny pandemie (nejen u nás) se země dostává do vlny druhé. Jakkoliv se stát bude bránit většímu „lockdownu“, budou ekonomické důsledky citelné, zejména v případě, že se situace s pandemií bude zhoršovat na celém evropském kontinentu. Zároveň „visí ve vzduchu“ nápady premiéra Babiše na bezprecedentní snížení daní a pokračující vůle zvyšovat penze (neboť senioři jsou voličská skupina, na kterou Andrej Babiš dnes výhradně spoléhá) i další výdaje. A protože je příští rok rokem volebním, dojde i na různé formy „dárků“ dalším voličským skupinám.
Česko a jeho „špatný“ deficit
Z hnutí ANO již delší dobu zaznívají signály, že příští rok je rokem „obnovy“, kdy je třeba „restartovat ekonomiku“. A na nějakou tu korunu nehledět. Vláda si přitom pro jistotu předem rozvázala ruce tím, že na další léta vypnula naše zákonné, velmi slabé, fiskální pravidlo, které má bránit tomu, aby se vládní rozpočtování „vymknulo“ kontrole.
Na stole tedy může přistát rozpočet nejen s velmi citelným deficitem, který zvýší náš dnes velmi nízký státní dluh, ale může dojít k zásadnímu prohloubení tak zvaného strukturálního deficitu. Ten nezohledňuje to, zda je ekonomika v deficitu, nebo naopak rychle roste. To je deficit, který je třeba „odstranit“ proto, aby rozpočet měl dost prostoru podpořit ekonomiku v nelehkých časech. A je to právě ten deficit, který pak komplikuje život dalším vládám (zejména, pokud je zvýšen přes „pravidelné“ výdaje typu penzí či platů).
Dnes bych odhadl tento „špatný“ deficit na sumu blízko částky 100 miliard korun. Naznačuje to vládní návrh na tento rok a rozsah „děr“, které vláda do rozpočtu navrtala. Snížení daně z příjmu zaměstnanců (která je z nepochopitelných důvodů označena za „zrušení superhrubé mzdy“) může tuto „díru“ nafouknout až k 200 miliardám. To je citelně nad 3 % HDP, což je unijní limit pro rozpočty. A samozřejmě, že slabý výkon ekonomiky by skutečný schodek prohloubil. Byli bychom tak odsouzeni k porušování unijních pravidel a k tomu, že by náš dluh dále rychle rostl. Nalezení odpovídajících kroků „pro nápravu“ by bylo velmi složité a jen těžko by toho bylo možné dosáhnout pouhým „evolučním snižováním zbytných výdajů“. Nesmíme totiž zapomenout, že v dalších letech budeme moci spoléhat na méně peněz „z Bruselu“, které dnes financují vysoký podíl investic, protože naše země se svým bohatstvím pro silný unijní penězovod již nekvalifikuje.
Odpovědná ministryně aneb dárek pro „vládu sebevrahů“
Co by tedy měla odpovědná ministryně financí udělat? Vzhledem k dnešní velmi svízelné situaci státní kasy, nejistotě a blížícímu se volebnímu roku by měla především zablokovat zásadní změny v rozpočtu, zejména pak ty, které dramaticky zhoršují jeho strukturu. Samozřejmě může navýšit jednorázové výdaje, které souvisí s hloubkou propadu ekonomiky, pokud k němu dojde. Zde ale nepotřebuje „naše peníze“, prioritou by mělo být především efektivní využití stovek miliard korun určených na tento účel z rozpočtu EU. Zejména by ale ministryně měla odmítnout „zrušení superhrubé mzdy“. Tuto ránu pro státní kasu, bez představy, jak ji zacelíme, si dnes nemůžeme finančně dovolit.
Navíc, toto rozhodnutí by mělo vážnější implikace. Pokud by k němu došlo, vláda, která vzejde z parlamentních voleb v příštím roce (a v níž může, ale nemusí být hnutí ANO), bude skutečnou „vládou sebevrahů“. K moci se dostane poté, co dojde k bezprecedentnímu snížení daní, na které státní kasa nemá. A samozřejmě v době, kdy ekonomika bude poznamenána snad již končící krizí. Rozsah deficitu bude tak hrozivý, že bez dramatického zvýšení zdanění ho nebude možno dostat pod kontrolu.
Pochybuji, že se mnoho politiků žene k moci proto, aby udělalo záhy velmi nepopulární kroky, a to ve velmi velkém, stomiliardovém rozsahu. Proto bude pravděpodobnější, že vláda zkusí jet „na splašeném tygru“ a nějak ho ukočírovat. Což jen stěží může skončit dobře. V tomto scénáři proto budeme směřovat k vážné krizi. Zda se spustí, závisí právě na tom, jak bude sestaven rozpočet na příští rok.
Proto je velmi důležité, aby ministryně financí prosadila rozpočet, který je v podmínkách naší země bohužel neobvyklý, ale nyní více než žádoucí. Tedy takový, který jen prodlouží (technicky řečeno „oindexuje“) rozpočet minulý. A nebude zahrnovat zásadní strukturální změny. V ideálním případě bude protikrizové kroky či stimuly pro oživení financovat z unijních miliard proto, aby „český“ strukturální schodek nerostl. Takový postup by dal šanci nastupující vládě, třeba s paní Schillerovou v důležité funkci (nebo bez ní), skutečně vládnout a otisknout svůj program, se kterým ve volbách uspěla, do budoucnosti naší země.
Zdá se, že to je jasný a logický úkol. Nicméně v dnešní situaci hnutí ANO a vzhledem k „osobnostním“ rysům premiéra Babiše, jeho téměř absolutistického vůdce, jde o úkol velmi složitý. Jistý optimismus ale naznačuje první návrh, který měla ministryně financí v kabelce při cestě do Lán. Deficit jen lehce nad 100 miliard, jistě při vědomí potřeb „volebního roku“, by byl návrhem přijatelným.
Bohužel, „flexibilita“ vlády a jejích ministrů ve vztahu k pokynům, myšlenkám či přáním pana premiéra, je v poslední době neobvykle velká. A tak tato velmi důležitá bitva není zdaleka vyhrána.
Postscriptum
Stačilo pár dní a z „návrhu“ ministryně financí na deficit rozpočtu pro příští rok, který přivezla ukázat do Lán a jenž vykazoval deficit 116 miliard Kč, se stal vládní návrh s deficitem skoro trojnásobným. A to bez zahrnutí snížení daně z práce, a navíc v situaci, kdy ekonomická prognóza Ministerstva financí předpokládá pro příští rok docela slušný růst 3,9 % a nominální velikost ekonomiky má úroveň roku 2019 výrazně předstihnout (o více než 100 miliard). „Vysvětlení“ několika protikrizových opatření v řádu desítek miliard korun proto kulhá na obě nohy.
Mám pro to dvě vysvětlení a ani jedno není dobré: 1/ Díra, kterou se podařilo vládní koalici navrtat do rozpočtu, je mnohem větší, než se zdá (a než v textu uvádím). A ani při umírněné snaze o šetrnost nelze rozpočet s přijatelným deficitem sestavit. 2/ Vláda se rozhodla notně zvýšit toxicitu jedové pilulky, kterou svým následovníkům chystá. Obávám se, že jde o kombinaci obojího. A ministryně financí zřejmě na možnost, že by úřad (v tomto volebním období) opustila alespoň trochu se ctí, již zcela rezignovala.
