Stalo se to, co se dalo očekávat. Ve skutečnosti ani nepřekvapila ta míra. Že bude chtít Miloš Zeman někoho ponížit, to bylo velmi pravděpodobné. Spíš se dalo jen uvažovat, na co to navlékne. Nakonec jsme se dočkali představení v ryzí podobě. Ponížit jen tak. Bez důvodu, bez záminky, jen z čiré radosti. Výlev duševní tmy, co panuje za vyhaslým zrakem zmateného starce.

Obraz pálení trenýrek velikosti, že by je mohl nosit Stalin, co stával na Letné, nebo Žižka u památníku na Vítkově, oběhne hned celý svět, protože podobný akt šílenství zastíní všechny amatérské činy autoritativních a demokratických vládců. Pokud jsme nebyli svědky projevu duševní nemoci, viděli jsme zvláštní hru na ni, pak ovšem dokonalou.

Následky jsou jasné, nemá cenu se moc namáhat to rozebírat. Ponížena je republika, občané, prezidentský úřad. Že něco takového mohlo proběhnout, ukazuje, že nemoc zasáhla i celé Zemanovo okolí, protože se na tom podílelo a nezabránilo tomu.

Teď už si tedy můžeme říci, že možné je všechno, a zařídit se každý podle toho.