Největší problém rozpočtového schodku je, zda pomůže nastartovat ekonomiku, upozorňuje ekonom Baxa

Archiv

Nemá smysl dávat stamiliardy za něco, co k oživení moc nepřispěje, a naopak nedat peníze tam, kde by efekt mohl být rychlý, říká ekonom Jaromír Baxa z Institutu ekonomických studií na FSV UK, který deníku FORUM 24 odpověděl na několik otázek ohledně rozpočtového schodku pro letošní rok a zadlužování státu. Důležitější než samotná výše státního dluhu podle něj je, zda ekonomika roste a zda existuje důvěra, že dluhy budou v budoucnu splaceny.

Vláda plánuje pro letošní rok rozpočtový schodek 500 miliard korun, je takový schodek v současné situaci opodstatněný?
500 miliard je jen číslo. Nezáleží ani tolik na velikosti schodku, jako na tom, jestli jej vláda má jak profinancovat, což má, a pak na tom, jak bude využit. Jestli ten schodek pomůže nastartovat ekonomiku nebo ne. Právě v tom jsou největší mezery. Podařilo se nějak rozjet kurzarbeit a omezenou podporu živnostníků, ale pomoc rodinám v nouzi je pomalá. Pomoc firmám ve smyslu možnosti odepsat si z daní zaplacených v minulých letech letošní ztrátu zase bude extrémně nákladná a nebude zacílená na firmy, které jsou krátkodobě v nouzi.

Pavel Hofman

Je taky nesmysl chtít dosáhnout snížení schodku tím, že vezmu peníze obcím, které je používají na investice nebo na platy. Efekt těchto peněz v ekonomice je přitom okamžitý. Myslím, že bychom velmi brzy měli udělat seriozní vyhodnocení opatření, která už byla přijata, a politiku případně upravit. Nemá smysl vydat stamiliardy za něco, co k oživení moc nepřispěje, a naopak nedat peníze tam, kde by efekt mohl být rychlý.

Jaká jsou vlastně kritéria, podle kterých se dá přiměřenost rozpočtového schodku stanovit?
Na tom mezi ekonomy nepanuje shoda. Každopádně schodek v jednom roce, navíc v době tak velkého šoku, jakým je epidemie koronaviru, není takový problém jako dlouhodobější trendy. Díky vysokému růstu v minulých letech je náš dluh relativně nízký a podporu ekonomiky si můžeme dovolit, tedy pokud se podaří obnovit hospodářský růst a ten dluh se opět podaří snížit.

Je dnešní situace natolik bezprecedentní a výjimečná, že se v ní dá odůvodnit bezmála jakkoli velký schodek?
V podstatě ano, ale jak jsem řekl – mnohem víc než na výši schodku záleží na tom, na co budou státní peníze použity.

Dá se stanovit výše státního zadlužení, která by už byla pro Českou republiku problémem? Je to 55 procent HDP? Nebo více?
Bezpečná výše dluhu je podle mého názoru mnohem výše. Hlavně však nezáleží na samotné výši dluhu, ale spíše na tom, jestli ekonomika roste a existuje důvěra, že ty dluhy budou v budoucnu splaceny. Názory, že dluh nad 90 % HDP škodí ekonomickému růstu, které ovlivnily politiku po minulé krizi, se ukázaly být nepodložené daty.

Co by nám hrozilo, pokud by zadlužení státu bylo příliš velké?
Nemyslím, že je třeba strašit státním bankrotem. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen o tom, že bychom měli vést racionální debatu nad tím, jestli struktura našich daní je taková, jakou chceme, a jestli bychom neměli hledat další příjmy, protože v našem rozpočtu dlouhodobě chybí okolo 0,5 % HDP, abychom dosáhli strukturálně vyrovnaných příjmů. Nemluvě o potřebě investic do kvalitnější veřejné správy, vzdělávání a podobně.

ČTK

Osobně jsem přesvědčen, že bychom měli především podporovat celoevropské snahy o omezení daňových úniků, kam patří například podpora společného daňového základu. Měli bychom zvýšit ekologické daně a také uvažovat nad progresivnějším daněním majetku. Naopak snížit bychom měli nepřímé náklady práce především u nízkopříjmových profesí.

Nestaly se státní dluhy něčím už natolik samozřejmým, že se s jejich splácením již vůbec nepočítá? Existují nějaké modely, za jakých okolností by se současné vysoké státní dluhy některých evropských zemí daly splatit?
Státní dluh ale není něco, co by nás mělo samo o sobě strašit. Vždyť státní dluhopisy jsou důležité i pro finanční trhy, jde o relativně nejbezpečnější aktivum, ke kterému je možné utéct v případě nestability, tedy pokud není ohrožena stabilita samotného státu. Do jisté míry proto platí, že i stát bez dluhů je problém.

V Evropské unii byla a do jisté míry pořád je problémem omezená možnost a ochota ECB intervenovat na dluhopisových trzích, což je věc, kterou jiné velké centrální banky normálně dělají. Tahle neochota způsobila velké nárůsty zadlužení některých zemí s eurem v minulé krizi. I u toho Řecka vidíme, že sice vyskočil poměr dluhu k HDP, ale především kvůli propadu HDP, samotný dluh zůstal v podstatě stejný.

Zadlužení evropských zemí se proto nejefektivněji sníží obnovením vyššího růstu a paradoxně k tomu může přispět i další posun politiky ECB směrem k politice například Fedu nebo Bank of England. I když to naráží na odpor Německa vyjádřený třeba v nedávném rozhodnutí německého ústavního soudu.

Jaký by měl být v ideálním případě účel státních dluhů? Neměly by sloužit především jako zdroj finančních prostředků na investice a reformy?
Oblastí, kde potřebujeme velké investice, je více. Potřebujeme zmodernizovat českou ekonomiku a naskočit na trend zelených technologií. Tam potečou peníze, tam budou směřovány evropské fondy, čím dál více investorů nebude moci držet aktiva firem, které poškozují nebo nadměrně zatěžují životní prostředí.

Vedle toho pořád potřebujeme investovat do infrastruktury a pak do zkvalitňování veřejné správy, veřejných služeb a vzdělávání. To jsou oblasti, kde máme pořád co dohánět. Spíše bych ale volil takové cesty financování, které náš dluh nějak dlouhodobě nenafouknou. Ty nové investice s sebou ponesou výdaje na provoz a udržování, které bude potřeba nějak platit. Vždy bychom měli rozumně kalkulovat a přemýšlet i nad budoucími příjmy, které nám ty investice zaplatí.

ČTK

Pokud se ale ptáte na reformy a míříte například na reformu penzí, tak tam zázraky nečekejme. Naše výpočty ukazují, že s populační křivkou, jakou máme my, žádnou geniální penzijní reformu nevymyslíme, vždy půjde primárně o přerozdělování. Nejlepší penzijní reformou je pro nás podpora rodin s dětmi a podpora migrace, ten pokles porodnosti, který nastal v 90. letech, zkrátka nedoženeme.

Nestaly se státní dluhy nástrojem, jak financovat běžné výdaje státu, případně, jak si politici kupují voličské hlasy ve volbách, protože díky zadlužování na to mají dost peněz?
Tak politici si hlasy prostřednictvím státních výdajů kupovali vždycky a dluhy pro ně nebyly zakleté nikdy. Jen někteří se z řetězu utrhli více a jiní méně. Nemám ambici ani chuť tady kohokoliv jmenovat, spíš bych chtěl poukázat na to, že v některých zemích se dlouhodobě daří tomuto pokušení odolávat více a jinde méně. Rád bych, aby u nás byla jistá míra uměřenosti společensky žádaná. Příklad Skandinávie nebo Německa ukazuje, že fiskální odpovědnost nemusí jít proti kvalitním veřejným službám nebo proti dobrému sociálnímu systému. Je to spíše naopak.

Co se dá s tímto nešvarem dělat?
Berme to jako fakt, kterému musíme neustále čelit. Hodně by mohla udělat Národní rozpočtová rada, která by mohla více vstupovat do veřejného prostoru analýzou dopadů vládních politik. Je ale důležité, aby si vybudovala pověst co nejvíce nestranného orgánu, jehož hodnocením se dá věřit. A pak je to o občanské společnosti, práci opozice, nebo také o občanském vzdělávání. Žádné jednoduché řešení není, musíme se prostě pořád snažit naše politiky co nejvíce kontrolovat a ve volbách myslet i na budoucnost.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner