17. listopad 1989 na Národní třídě FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Státních svátků a významných dnů je v průběhu roku docela dost. Křesťané slaví Velikonoce, Vánoce, svátek Panny Marie (připadá na Nový rok) či dny světců z naší historie (Cyril a Metoděj, sv. Václav). Starší generace pak nejvíc prožívají 8. květen či 28. říjen, neboť Den vítězství a vznik Československa jistým způsobem určovaly jejich další život, případně to ti nejstarší ještě živě pamatují.
Jsem ročník 1984, na konci roku 1989 mi bylo pět a půl roku. Politika byla u nás doma vždy tématem, otec zakládal spolu s dalšími Občanské fórum a jako mladí křesťané se moji rodiče podíleli na utváření naší „svobodné polis“ v nové demokratické době. Některé vzpomínky jsou živé, třeba to, když mě otec brával na první schůzky místního OF. „Jednou na to budeš vzpomínat.“ Gramodeska „Křesťanské songy a podobenství“, která vyšla zkraje roku 1990 a kde zpívali krásné písně Jaroslav Hutka, Karel Kryl, Jana Mařasová či Luboš Svoboda, hrála u nás každý den. Byla odkazem k 17. listopadu a k nově nabyté svobodě pro všechny.
Vnímám proto 17. listopad, který je v kalendáři zapsán jako „Den boje za svobodu a demokracii, Mezinárodní den studentstva“, jako ten den, který do velké míry určil charakter mého dalšího života.
Celou povinnou školní docházku jsem absolvoval po revoluci, přestože jsme ve starých čítankách ještě měli bizarní články jako „Nemocný Lenin“ nebo „Tank číslo 24“. Až cca od 3. třídy přišly nové učebnice, které totalitní době už nebyly poplatné.
Dnes, s odstupem 34 let, se na mnohé zapomíná. Jaké to bylo, když se mohly najednou bez obav pořádat zájezdy na křesťanské poutě, jaké to bylo, když se poprvé vyjelo „na Západ“, jaké to bylo, když se doma kreslily fixkou plakáty OF a posléze ODS. Když jsme najednou neměli předsedu MNV, ale starostu. Díky rodinným základům si ty věci pamatuji dost ostře a živě.
Považuji za důležité připomenout, že právě étos svobody, demokracie – ale přiznejme si to, také konzumu (chceme se mít jako oni) – byly tím tahounem aktivity obrovského množství lidí všeho věku, postavení a regionální působnosti. Věřili, že se budou mít lépe. Že se jejich děti budou mít lépe. A my se lépe máme. Dnešní doba je ve všem lepší než komunistická totalita. Ač se akademici přou o to, zda byl režim pozdních 80. let vůbec totalitní, nebo šlo o nějaký režim autoritativní, to není podstatné. Ještě v 80. letech zabíjel vlastní občany. Ještě v 80. letech StB ničila životy, ještě v 80. letech pokračovala perzekuce věřících, ještě v 80. letech vedla komunistická prodloužená ruka Moskvy občanskou – byť nekrvavou – válku proti vlastním občanům.
Část dnešní mladé generace vnímá 17. listopad, a dokonce následná 90. léta podobně jako Bílou horu nebo husitské války. Je to prostě dávno a nikdo z nich to nepamatuje. Občas vyprávím na setkání s mladými politiky historky z 90. let a vidím, že je to pro ně pravěk. Rok 1996 si pamatují maximálně jako rok stříbrného Eura 96 z Wembley, ale to, že jsme doma u elektronkového rádia poslouchali volební výsledky a středopravá koalice ODS, KDU-ČSL a ODA měla namále, neb pár hodin před koncem sčítání ODA stále nebyla nad 5 % a maminka měla u rádia slzy v očích, že se „to může zase vrátit“, to už si nikdo neuvědomuje.
Česká republika je výjimečně bezpečná, svobodná, demokratická a bohatá země. Jedna z nejlepších pro život na planetě Zemi. Není to samo sebou. Zejména tu bezpečnost zdůrazňují všichni Češi i zahraniční občané, v porovnání i s „vyspělým Západem“. Naše ukotvení v západních strukturách ekonomických i bezpečnostních, skutečnost, že našimi sousedy jsou jen partneři a že s výjimkou pár desetiletí naprosté deviace patříme na „Západ“ přes tisíc let, to jsou jedny z největších vítězství, která málo oslavujeme.
Vždy se najdou lidé, kteří začnou historii přepisovat. Ať to jsou užiteční idioti Kremlu, nebo progresivně levicová mládež, přizpůsobující dějiny svému pomatenému vidění světa. Na některých vysokých školách probíhají stávky za klima, které by ovšem svým extremistickým vyzněním (kapitalismus = ekocida apod.) měly dostat spíš jméno „stávky za Kima“, neboť právě osud KLDR by svobodný svět čekal, kdyby se tyto reinkarnace nejextrémnějších komunistů dostaly k moci. Naštěstí mají zelenorudá uskupení v Česku podporu na hraně statistické chyby. Zároveň s nimi si 17. listopad přepisují také někteří „opravdoví jediní konzervativci a pravičáci“, kteří chtějí svobodu a demokracii tak moc, že navzdory národním zájmům vlasti lezou do zadku moskevským masovým vrahům.
Jsou to dvě strany jedné mince, jsou to úchylky ze standardního vnímání světa, jaký je. Politika je o diskuzi, pluralita názorů je nutnou podmínkou demokratické debaty a je zcela v pořádku, že je někdo dozelena, někdo doprava, někdo doleva. Kdybychom spolu ve všem souhlasili, bude na světě strašná nuda. Je ovšem třeba také pojmenovat extrémismus, který snižuje udržitelnost demokratického systému, jenž naši rodičové vybojovali (průběh nechám historikům). Za extrémismus považuji vše, co zavání změnou systému. Ať už to jsou požadavky klimaalarmistů, anebo páté kolony stepních banditů a masových vrahů z Kremlu.
Při vzpomínce na nejvýznamnější svátek naší generace, jehož odkaz dodnes nesou demokratické politické síly, nesmí zapadnout, že každá generace si svobodu musí vybojovat sama. Nic není samozřejmostí. Přestože resilience naší společnosti se ukazuje jako nebývale vysoká, přestože se demokratickým politickým silám za 34 let povedlo vybudovat robustní a funkční strukturu ústavních institucí, nikdy není úplně vyhráno. Je mi také ctí být členem strany, která odkaz boje za svobodu a demokracii nese dodnes nejsilněji. Jsou to naši členové Marek Benda, Pavel Žáček, Alexandr Vondra a další, kteří se osobně a na existenční hraně zasloužili o svobodnou republiku.
V Den boje za svobodu a demokracii prosím všechny demokraty, aby si uvědomili, že liberálové a konzervativci stojí na jedné straně proti socialismu, nesvobodě a extrémismu. A všem, kteří s nostalgií vzpomínají na režim vrahů a zločinců jako na dobu, „kdy to byl ještě tradiční normální svět“, zase vzkazuji, že ani Fiala, ani Pekarová, ale ani Babiš nebo Okamura nemůžou za to, že se vám ve svobodě a demokracii nežije dobře. Jen vy sami to můžete změnit.
Všem, kteří se zasloužili o to, že moje generace prožila úžasných 34 let ve svobodné demokratické zemi, patří nekonečný dík.
Autor je členem ODS a modernizační iniciativy ČESKO.plus.
