HISTORIE / „Zdálo se, že přes okraje střech stékají ohnivé vodopády, byly to uvolněné kusy hořících došků, pršící dolů a vytvářející v podvečerním šeru pekelnou planoucí bránu. Za ní, tam někde uvnitř hořící čtvrti, se ozýval nářek a křik zatracenců, nešťastníků uvězněných ve žhavé pasti, kteří byli odsouzeni k bolestné smrti, a nikdo jim už nemohl pomoci.“

Těmito slovy spisovatel Otomar Dvořák ve své knize s názvem Hořící lilie líčí pohromu, která vzplála v Praze v červnu roku 1689. Pohromu, kterou novinář Stanislav Motl v předmluvě k této knize dokonce označuje jako největší teroristický útok na českou metropoli. „Jestliže město New York mělo své 11. září 2001, tak Praha měla svůj 21. červen 1689,“ tvrdí.

Zda za katastrofou, která zabíjela a ničila domovy, stáli francouzští nepřátelé, či „pouhý“ zlý úmysl vyšinutých žhářů, dodnes není jasné. Podle historičky Jany Pažoutové byla příčina mnohem prostší – první jiskra jedné z největších pohrom, co kdy Prahu postihly, mohla přeskočit vinou pouhé lidské nepozornosti.

Taktika spálené země

Sklonku jara roku 1689 vládlo sucho a nebývale vysoké teploty. Římskému císaři Leopoldovi I. Habsburskému však bylo horko už od září minulého roku. Francouzský král Ludvík XIV., Král Slunce, znovu Evropě ukázal své mocenské touhy. Po ovládnutí Alsaska, Štrasburku nebo Lucemburska jeho armáda překročila Rýn, aby si podmanil i Rýnskou Falc. Devítiletá válka, zvaná též jako válka o falcké dědictví nebo válka Augšpurské ligy (spojenectví západo- a středoevropských zemí), začala.

Habsburská monarchie se ocitla v nezáviděníhodné situaci – na západě válčila s Francouzi, na východě s Osmany. Napříč kontinentem se navíc šířily zprávy o krutostech francouzských vojáků páchaných na dobytých územích, o vraždění civilních obyvatel, o vypalování vesnic a měst, o strachu, který se jejich panovník snažil šířit, aby vymýtil sebemenší náznaky odporu.

Protifrancouzská hysterie

Atmosféra ve společnosti houstla, nedůvěra k cizincům sílila, mezi lidmi kolovaly letáky varující před špehy a žháři převlečenými za vandráky. Když během suchého a horkého jara roku 1689 vypuklo v Čechách nebývalé množství požárů, dobová šeptanda vinila právě francouzské agenty a české žháře v jejich službách. „Víme, že tehdy shořely Klatovy, Trutnov, Hořovice, to jsou ale poměrně malá města, kde byla dřevěná zástavba, takže tam těžko říci, zda je to dílo nějakých profesionálních agentů, nebo zda to byla nešťastná náhoda,“ uvedl pro ČT24 historik Petr Čornej.

Osudného 21. června roku 1689 začalo v pražském hostinci U Černého orla v Kaprově ulici hořet. Netrvalo dlouho a celý dům pohltily plameny. Vítr jim pomáhal šířit se dál – na truhlářskou dílnu naproti přes ulici, plnou dřeva. Kostelní zvony bily na poplach, lidé se sbíhali na pomoc s hašením. Jenže požární vědra na ulicích, která měla být podle předpisů naplněna vodou, zela prázdnotou. Oheň přeskakoval z jedné střechy na druhou a neexistovala žádná lidská síla, která by jej dokázala zkrotit.

Hořelo celé odpoledne, hořelo celou noc, na některých místech hořelo ještě dalšího dne. Pohled na plameny střídal pohled na doutnající zkázu. Popelem lehlo více než 700 domů, téměř polovina z nich v židovském městě, šest kostelů, deset synagog i novoměstské obecní mlýny s pilou a vodárnou. 

„Nejvíce byl poškozen chrám svatého Jakuba na Starém Městě pražském, kde se zřítila klenba, což je dosud nenahraditelná ztráta, protože to byl nejvyšší gotický kostel na Starém Městě – krásný výrazný bod na všech panoramatech Prahy ze šestnáctého a sedmnáctého století,“ podotýká Čornej.

Přírodní živel brat i lidské životy – oběti se odhadují na nižší stovky. Nejvíce lidí, okolo 150, zemřelo na stejném místě v jedné ze synagog, v níž hledali útočiště. Nespočet lidí bylo zraněno nebo přišlo o střechu nad hlavou.

Prahli po pomstě

Stačil pouhý den, aby se až třetina pravobřežní zástavby největšího českého města ocitla v doutnajících troskách. Pražané se zoufale snažili najít viníka té zkázy a potrestat ho. Tak velký požár podle mínění většiny nemohl vzniknout náhodou. Židé dodávali, že do ghetta se nerozšířil z Kaprovy ulice, ale vypuknul na zcela jiném místě. Druhého dne pražské noviny Ordinari Post Zeitungen navíc líčily, jak krutě se Francouzi chovali při vypálení německého Špýru.

Ulice ovládla hysterie a nenávist ke všemu francouzskému. Domnělí žháři byli napadáni, biti, lynčováni. Apelační soud, který vedl vyšetřování příčin katastrofy, už prvního červencového dne toho roku hlásil do Vídně, že Prahu nepochybně zapálili Francouzi. Jeden byl zadržen, k činu se přiznal a byl odsouzen k trestu smrti upálením. Oním domnělým viníkem byl Benedikt Durez, Francouz pocházející z blízkosti Lyonu. Přiznání ke špionáži a žhářství z něj vynutila mučidla.

Záškodníci v přestrojení?

Vyšetřovací komise poté obrátila svou pozornost k hlavnímu podezřelému – jistému Vavřinci Procházkovi, vysloužilému vojákovi z Kaisersteinova pluku na Rýně a pasáku skotu. Vypověděl totiž, že francouzští vojáci najali skupinu českých a německých vojáků, aby Prahu úmyslně zapálili. Tyto „teroristy raného novověku“ měl vycvičit císařský důstojník, setník Jiří Sedmihradský, odborník na výbušniny.

K útoku na město se prý připravovali dlouho a následně ulice zapalovali podle předem stanoveného plánu. Pro peníze, pro tučný žold, podle historika a novináře Josefa Svátka také pro pomstu za to, že v rakouské armádě často nedostávali sjednaný žold. Ve svých Dějinách Čech a Moravy nové doby uvádí, že od jara 1689 bylo do Čech postupně vysláno na 150 záškodníků v převlečení za žebráky, mnichy či kněze. 

Z pasáka pánem Prahy

„Tento malý oheň udělá oheň veliký!“ vykřikl podle výpovědi svědka jeden ze žhářů. Spiklenci se poté rozeběhli na určená místa, aby zápalnými směsmi ze střelného prachu, síry, ledku a dřevěného uhlí Prahu přeměnili v hořící peklo. Ohnivý Vavřinec, jak mu lidé začali říkat, který byl po celý život neviditelným pasákem, měl náhle podle svých slov moc nad celou Prahou. 

Exemplární trest na sebe nenechal dlouho čekat. 9. září téhož roku byl Vavřinec Procházka za žhářství „dvojnásobně“ popraven – nejprve přidušen, následně upálen. Na hranici skončil i jistý Matěj Sobinský, odsouzený za pomáhání paličům a žhářství na venkově. Další zatčení, kapitán la Fleur a Maxmilian Septier, byli nakonec osvobozeni.

„Nešetrnost s ohněm spáchanou“

Historička Jana Pažoutová ovšem tento příběh zpochybňuje. Ve své knize Francouzský požár Prahy (1689) poukazuje na trhliny ve Vavřincově výpovědi, na změny, které v ní postupně prováděl, na odporující si tvrzení. Lidé, kteří byli popraveni s ním, byli odsouzeni za žhářství na venkově, nikoli v Praze. A navíc, jak podotýká, se členové apelačního soudu později podíleli na zmanipulovaném vyšetřování smrti židovského chlapce Šimona Abelese.

Jako poslední v souvislosti s „francouzským“ požárem se zpovídal Václav Pechovský, hostinský od Černého orla. „Pro nešetrnost s ohněm spáchanou“ si vysloužil trest – stání na pranýři a vypovězení z města. „To by svědčilo pro vznik ohně z přirozených příčin, nebo o nějakém hrubém pochybení při protipožárních opatřeních,“ podotkla Pažoutová v rozhovoru pro iDNES.cz.

Domovy v troskách

Pražané nicméně dostali své viníky, ať už skutečné, nebo ty domnělé, stvořené pod tlakem dobové protifrancouzské propagandy. Opravy města byly těžké, dlouhé a drahé. „Kdo neměl našetřeno, prostě přespával v troskách, třeba ve sklepech svých zničených domů, a dokonce i ty se někdy pronajímaly jako nouzové bydlení,“ líčí Pažoutová.

Úřady se dokonce pokusily využít situace a židy úplně vystěhovat za hradby města, což se nezdařilo. Lidé se snažili rychle vystavět nová obydlí, jak se dalo – i načerno, z hořlavých materiálů, na původních základech.

Tvář města už nikdy neměla a ani nemohla zůstat stejná. Ničivý požár jeho velkou část zničil a spolu s ní i středověký styl výstavby. Zároveň však Prahu ve svém důsledku paradoxně zahalil do modernějšího hávu, do okázalosti baroka.