Někdy je mi líto, že filmy dělají z Anthropoidu hlavně střílečku, říká historička

Poslední díl seriálu článků, které jsme věnovali osmdesátému výročí operace Anthropoid, tedy úspěšnému útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, je zaměřen na ztvárnění této akce v uměleckém, nikoliv dokumentárním filmu.

Z hlediska historické věrnosti se ve všech filmech objevují chyby, které jdou většinou na vrub snaze scenáristů či režisérů o dramatičnost děje odehrávajícího se na plátně před diváky. Ve všech moderních filmech je závěrečné dobývání kostela a krypty bráněných sedmičkou statečných pojato jako spektakulární přestřelka s množstvím zraněných, či dokonce mrtvých Němců. Ovšem skutečnost byla o mnoho prozaičtější. Parašutisté měli k dispozici jen pistole s omezeným množstvím munice, a tak se během takřka sedmihodinového boje výstřely ozývaly poměrně sporadicky. Němci měli na konci pouhé čtyři zraněné.

„Někdy je mi líto, že filmy z toho dělají hlavně tu střílečku, protože historie atentátu nepotřebuje nic vylepšovat, ona je sama o sobě tak dramatická, silná a lidská,“ říká Raila Hlavsová, historička z Vojenského historického ústavu.

Prvenství ve filmovém zpracování této nadmíru zajímavé a dramatické události patří vídeňskému rodákovi Fritzu Langovi, který v USA, kam musel uprchnout před nacistickou perzekucí, již v roce 1943 natočil film Hangman also die neboli I katové umírají. Na scénáři, který volně interpretuje útok na Heydricha, spolupracoval se známým divadelníkem Bertoldem Brechtem. Samozřejmě že s ohledem na dobu i místo, kdy a kde film vznikal, nemá se skutečností mnoho společného. Místo parašutistů tak například útok provede domácí odbojář doktor Svoboda, kterému se pak podaří uprchnout nacistům a pokračovat v odbojové činnosti. Film je dodnes zajímavý svým pojetím podobným tzv. noir filmům, ale hlavně tím, že šlo o první uměleckou reflexi atentátu na Heydricha.

I druhý film inspirovaný operací Anthropoid vznikl v USA. V roce 1943 natočil režisér Douglas Sirk film Hitler´s Madman neboli Hitlerův šílenec. Je to první film, kde se kromě atentátu objevuje i zničení Lidic. Hlavním útočníkem opět nejsou parašutisté, ale navrátivší se obyvatel Lidic Vávra, který zaútočí spolu se svou snoubenkou a jejím otcem. Samotná scéna útoku je pak zfilmována jako westernová akce, kdy je automobil napaden na opuštěné lesní cestě, tam je rozstřílen a následně spadne po výbuchu bomby do rokle, kde je ještě zavalen kládami.

Ve filmu Atentát, jenž v roce 1964 natočil Jiří Sequens, se ještě objevuje autentická zatáčka, ale především je tam ona slavná scéna výcviku, při které jako poradci působili vojáci, kteří parašutistický výcvik v Británii opravdu absolvovali. Na druhou stranu však právě tento film vložil na dlouhou dobu do povědomí lidí několik mýtů, které sice dobře vypadají ve filmu, ale s historickou věrností nemají pranic společného. Byl to totiž režisér Jiří Sequens, kdo scénu útoku napsal navzdory skutečnosti, kterou znal, tak, že Josef Gabčík vskakuje před vozidlo krátce poté, co mu příjezd signalizuje Josef Valčík kapesním zrcátkem. Ani jedno však nebyla pravda. Podle svých slov potřeboval scénu „trochu rozpohybovat“.

V roce 1975 se v Praze i za účasti několika českých herců natáčel americký film s názvem Operation Daybreak. Je sice akční, dramatický – ale s historickou skutečností nemá vůbec nic společného. „Už jenom to, že v den atentátu jede Heydrich do Prahy kolem napůl zamrzlé Vltavy a všem se kouří od pusy, protože je přece hrozná zima, že ho provází obrněný doprovod, jemuž se jen náhodou rozhodne ujet. Že Čurda, kterého ztvárnil Martin Shaw, proslavený u nás hlavně rolí Raye Doylea ze seriálu Profesionálové, je původně členem Anthropoidu, přestože byl v reálu součástí jiné skupiny, a vypadá trochu jako ruský mužik,“ vypočítává chyby, omyly a nepřesnosti Pavel Šmejkal, novinář a autor několika knih s tematikou československých parašutistů za druhé světové války.

Samotný atentát se v 70. letech krátce objevil i ve válečné epopeji Otakara Vávry Sokolovo, kde byl natočen víceméně stejně jako u Sequense. I s oněmi zmiňovanými „chybami“ – Valčíkovým zrcátkem a Gabčíkovým vbíháním před vůz.

Při natáčení Anthropoidu z roku 2016 působili ve štábu poradci z řad českých historiků. A je to na něm vidět. Obyvatel Prahy si asi povšimne toho, že většina exteriérů byla natočena ve dvou ulicích, že se v záběrech objeví moderní cedule s označením jmen ulic a socha TGM na Hradčanském náměstí, ale vizuálně je to velice dobrý film. Jen ten, kdo nemá o této problematice hlubší znalosti, občas tápe, proč tam ta či ona osoba vlastně je, protože najednou zazní její jméno, ale postava nemá dostatečný prostor na to, aby se její osud rozvinul. „Film se možná v rámci snahy o historickou věrnost snažil představit tolik aktérů, až se tím sám zčásti znepřehlednil,“ říká Pavel Šmejkal.

Smrtihlav neboli HHhH, který spatřil světlo světa o rok později, v roce 2017, je podle historiků snímek nepovedený po všech stránkách. Scéna, kde Heydrich osobně zastřelí Mašína, z balkonu ohlásí konec odboje – to by se ve filmu, který si byť jen hraje na historický, nemělo stávat. Navíc režisér jako dějiště atentátu vybral místo, které vypadá jako perský trh. „Těžko by si parašutisti zvolili pro akci tržnici, kde jsou v danou chvíli stovky lidí,“ konstatuje Šmejkal. Závěrečná bitva v kostele pak nepovedený film doslova korunuje. I v Anthropoidu ⁠–⁠ jako zatím ve všech filmech –⁠ používají parašutisté v boji v kostele a kryptě samopaly, ovšem Smrtihlav závěrečnou scénu pojal hollywoodsky velkolepě a zcela nesmyslně – jako frontální útok jednotky SS, kterou parašutisté kosí kulometem umístěným na kostelní lavici.

Autorka je novinářka a spolupracovnice redakce.