Maďarský premiér Viktor Orbán FOTO: Wikimedia
FOTO: Wikimedia
Při pohledu na impresivní volební výsledek Viktora Orbána by středo- a západoevropské strany mohly podlehnout pokušení zajímat se blíže o důvody takto fenomenálního úspěchu a nedejbože se jimi inspirovat. Studovat Orbánův úspěch má rozhodně smysl, ale napodobit jej by bylo šílenství.
Orbánův režim není standardní demokracií. Nestranný pozorovatel po desetiminutové procházce maďarskou metropolí musí rychle dojít ke zjištění, že jsme to celé kdysi dávno, za časů jiného režimu, již zažili. Když mám českému čtenáři přiblížit, proč je Orbán již popáté (!) úspěšný, nemá cenu opakovat všechna dobře známá fakta, jako je tzv. mediální zákon, který měl vést k regulaci médií v Maďarsku, nebo volební systém, který si Orbán „ušil na míru“. Oba příklady Orbánovy politiky jsou sice zajímavé, ale na vítězství Fidesz vlastně nesehrávají žádnou zásadní roli. Vládní politika nezakazuje opoziční média (mnohá sice zanikají, ale ne na základě přímého zákazu) a Orbán by všechny dosavadní volby po roce 2010 vyhrál (a získal by parlamentní většinu) při použití téměř jakéhokoli volebního systému.
Nehledejme tedy důvody volebního úspěchu tam, kde nejsou, a zastavme se u toho hlavního, který lze shrnout do teze: Viktor Orbán se po roce 2010 stal hlavním představitelem nového nedemokratického režimu, který je řízený bezbřehou propagandou a propracovaným procesem vymývání mozků. Režimní propaganda je postavená na několika pilířích, které se vzájemně doplňují. Jedná se o 1.) síť prorežimních médií v čele se státní televizí, 2.) nástroj tzv. veřejných konzultací, Orbánův majstrštyk, který předčil vše, co víme o klasické propagandě a dezinformacích, a 3.) státem placenou vizuální propagandu, na kterou běžní Maďaři každodenně narážejí při cestě do práce.
1. Síť prorežimních médií
Značnou část maďarských médií (jakkoli zdaleka ne všechna) lze označit jako prorežimní, tedy jednoznačně stojící na straně Fidesz. Lze to poznat na první pohled, ať už jde o kvalitu informování (upozaďování problémů vlády, kritika opozice), nebo skladbu témat (v popředí je informování o oblíbených tématech Fidesz, tedy migraci apod.). Pro ilustraci je ideální maďarská veřejnoprávní televize: Zatímco my jsme dva dny po počátku ruské agrese na obrazovkách většiny seriózních médií (BBC, CNN, ČT24) viděli prakticky kontinuální živé vysílání týkající se Ukrajiny, maďarská televize v hlavním vysílacím věnovala čase této „události“ několik málo minut a následně se přesunula k vnitropolitickým zprávám, s válkou na Ukrajině nikterak nesouvisejícím. Když už byla situace neúnosná a bylo třeba „informovat“, vysílala televize dokola emotivní, hudbou podbarvené klipy z dílny vlády, kde Viktor Orbán filozofuje nad krásou míru v Karpatské kotlině a nutností ho uchovat (tj. neposkytovat zbraně Ukrajině a nedovolit ani převoz zbraní z Evropy přes maďarské území). Maďarská televize je jednoduše hlásnou troubou režimu.
Ale nejde jen o televizi. Mnohá původně nestranná média přešla v poslední dekádě na Orbánovu stranu, mnohdy v obavě o ekonomické přežití. „Liberální“ média totiž nesmějí počítat s vládní inzercí a logicky ani inzercí firem či subjektů, které se vládě nechtějí znelíbit a chtějí si do budoucna zachovat šanci na státní zakázky. To vše implikuje jediné: Orbán média nemusí nijak zakazovat a ani to nedělá – opoziční média sama zajdou „na úbytě“.
2. Veřejné konzultace
Další pilíř Orbánova „úspěchu“ si představme jako konzultativní referendum. Vláda v něm pokládá desítky sugestivně formulovaných otázek, které vnucují jednu správnou odpověď, přičemž mnohdy jasně zacházejí za hranici do nebe volající bizarnosti. Jako příklad lze uvést následující dvě otázky: „Odmítáte plán George Sorose zadlužit naši zemi na nepředvídatelně dlouhou dobu?“ a „György Soros po epidemii opět zaútočí na Maďarsko, protože Maďaři jsou proti nelegální migraci. Někteří říkají, že bychom měli odolávat tlaku Sorosových organizací, jiní, že by Maďarsko mělo v debatě o migraci ustoupit. Co si myslíte?“
Vláda v uvedených příkladech vytváří, udržuje a přiživuje nenávist proti veřejnému nepříteli číslo jedna, americkému finančníkovi maďarského původu Sorosovi, jehož tradičně vykresluje jako krvelačnou šelmu, která číhá na Maďary a systematicky ohrožuje maďarské národní zájmy. Primitivismus otázek nezná mezí. Veřejné konzultace útočí na nejnižší lidské pudy, dělají z Maďarů tupá zvířata volající „ne, to my přece nechceme!“ Důvod je přitom jasný: udržovat fungující narativy i během čtyřletého volebního období, aby se nevytratily z veřejného povědomí. V zemích na západ od Maďarska se tomu někdy říká „permanentní volební kampaň“, nicméně to je zavádějící výraz. V tomto případě nevede kampaň strana Fidesz, ale stát, který vede boj proti „veřejnému nepříteli“ z veřejných prostředků.
3. Státem placená vizuální propaganda, tzv. „vládní informace“
S druhým bodem, tedy s veřejnými konzultacemi, souvisí i poslední pilíř systému, opět nástroj permanentní volební kampaně, placené z peněz daňových poplatníků. Představit si ji lze jako billboard, který maďarské občany informuje o zásadní události, nebezpečí apod. Jedním z nejznámějších případů byla informace ze strany maďarské vlády ve volebním roce 2018, že „Soros plánuje přemístit miliony uprchlíků z Afriky a Blízkého východu“. Daná „informace“ explicitně ani neodkazovala na národní konzultaci, ani nebyla spojována se stranou Fidesz. V záhlaví se naopak objevilo klasické autorství, tedy „vládní informace“. Vláda tak zcela přiznaně a explicitně varovala veřejnost před státním nepřítelem číslo jedna.
Pozorný čtenář po přečtení výše uvedeného pochopí, že takto důmyslně propracovaný systém je pevně zakořeněný a je extrémně obtížné porazit jej ve volbách. To ostatně nepřímo potvrdili i pozorovatelé OBSE, kteří konstatovali, že samotné hlasování sice proběhlo podle pravidel, volby nicméně nebyly férové. Daná kritika především upozorňuje na skutečnost, že mnohdy nešlo rozlišit mezi informováním vlády a strany Fidesz.
K tomu lze poněkud skepticky dodat, že není důvod, aby se situace v nejbližších letech změnila. Orbán upevňuje svou pozici, je relativně mladý (je mu pouhých 58 let) a v pozici premiéra klidně může absolvovat ještě několik volebních období. Proč také ne, když jej zvolila většina. Ale právě v tom spočívá problém. Komunikace vlády s veřejností je parodií na demokracii – pravda splývá se lží, stát hledá veřejné nepřátele, na které ukazuje prstem a veřejně je dehonestuje. Proti takovému trendu se nelze bránit. Orbán proto dost možná vyhraje i příště.
