Na hranicích palestinského Pásma Gazy a Izraele se na nějakou dobu přestalo střílet. V pondělí ráno tak začalo platit příměří, které ukončilo dva dny prudkých bojů mezi izraelskou armádou a palestinským radikálním hnutím Hamás.

„Palestinští radikálové z Pásma Gazy zahájili masivní raketovou palbu na Izrael v sobotu a pokračovali v ní i v neděli. Podle izraelské armády bylo na Izrael za víkend vypáleno přes 650 raket. Izraelská armáda ostřelování opětovala a zasáhla v Pásmu Gazy za víkend na 320 cílů. Uvedla, že se soustředila na pozice Hamásu, který vládne Gaze přes deset let, a další teroristické organizace Islámský džihád. Izraelský nálet ale zasáhl například i budovu, v níž měla sídlo pobočka turecké tiskové agentury Anadolu. Nová vlna střetů na hranicích Pásma Gazy s Izraelem si od soboty podle palestinských médií vyžádala na 23 mrtvých Palestinců, včetně tří žen a dvou dětí, a nejméně devíti radikálů z hnutí Islámský džihád. Při ostřelování zemřeli také čtyři izraelští civilisté, dalších nejméně deset Izraelců bylo zraněno.“ (ČT)

Co se to pořád děje?

Co se vlastně v této části světa pořád děje? A proč jsou nejostřejší střety právě v Gaze, když odtamtud Izrael své vojáky stáhl, takže se nedá říci, že by Gaza byla okupována?

Západní veřejnost je rozdělena na dva tábory fanoušků. Jedni hovoří o bídě palestinského lidu, který trpí pod izraelským okupačním režimem, ti druzí sledují, že Palestinci pojmenovávají různá místa po teroristech, co mají na svědomí životy Izraelců, rakety z Gazy začínají střílet jako první a hlásají zničení Izraele. Pro jedny je Izrael bohatá militaristická země, která nebere na nic ohled, pro druhé malá země obklopená nepřáteli, která by se chtěla dohodnout, ale protistrana o to nemá zájem. Radikálové na obou stranách soudí, že Žid/Palestinec nemá v této části světa konec konců co pohledávat.

Argumentační ping pong pak může jít donekonečna:

Palestinští Arabové: Jsme původní obyvatelé, Židé postupně obsazovali naši zemi.

Izraelci: Původní obyvatelé jsme my a to už od Mojžíšových dob.

Palestinští Arabové: To je jako kdyby potomci Keltů obsazovali Evropu a zakládali si tam nějaký stát a nezajímalo je, že už tam někdo pár set let žije. Naši předci navíc na tomto území žili už před Izraelci a delší dobu.

Izraelci: Z naší země nás vyhnali a nikde jsme nebyli doma. Jeden pogrom za druhým, neměli jsme stejná práva jako ostatní, skončilo to pokusem nás všechny vyhladit. Chceme být doma tam, odkud pocházíme. Máme se odstěhovat do Antarktidy?

Palestinští Arabové: To by bylo skvělé. Tam vás necháme na pokoji. Nám nevadí Židé, nám vadí Židé tady. Sionismus byl kolonizační podnik jako všechny ostatní.

Izraelci: Vadí někomu v Anglii Angličané? Ale všude někomu vadí Židé. Když se považuje za Žida, je cizí element. Když se asimiluje, považují ho za podvratnou sílu, která se maskuje.

Palestinští Arabové: Ale my tu už byli a nás jste v roce 1948 taky vyhnali.

Izraelci: Vaši vůdci vám sami říkali, ať odejdete, že se po vítězství brzo vrátíte. Ostatně jste se sem začali houfně stěhovat, když oblast začala díky sionistům vzkvétat.

Palestinští Arabové: Několik generací našich lidí je pořád uprchlíky.

Izraelci: Jste jediní lidé na světě, kteří mají statut uprchlíka dědičný. Z islámských zemí muselo uprchnout stejné množství Židů jako vás. Je to normální být šedesát let uprchlík?

Palestinští Arabové: My se chceme vrátit.

Izraelci: A pak nás zničíte.

A tak by to mohlo jít donekonečna a ono také jde.

Konec v nedohlednu

Jádro sporu je emoční a není jasné, jak by se všechno mohlo racionálně vyřešit. Sionistické hnutí vyšlo z toho, že Židé v 19. století nahlédli, že už toho odstrkování a vraždění mají dost (a to ještě nevěděli, že přijde holokaust) a chtějí svůj stát. Hnutí potřebuje silný příběh a povědomí o tom, že se jednou národ vrátí do Jeruzaléma a do země, která byla tomuto lidu přislíbena samotným Bohem, byl silný dost. I přesto, že se jednalo o sekulární projekt, a proto se s ním někteří Židé dodnes neztotožňují.

Vzniku Izraele pomohla situaci po druhé světové válce a holokaustu. Stát ale málem zanikl, sotva se objevil. V roce 1948 se Arabové snažli židovský stát zničit, což se jim nepovedlo. Izraelci byli ve svém boji prakticky sami, pomohly jim ovšem i československé zbraně, což si tam dodnes pamatují. Bylo to sice už komunistické Československo a SSSR doufal, že Izrael se může stát socialistickým státem, ale můžeme předpokládat, že kdyby u nás přečkaly masarykovské ideje, pomohlo by jakékoli Československo.

Když boje skončily, Gaza byla pod kontrolou Egypta a další oblast, Západní břeh, Jordánskem. Po další válce v roce1967, Izrael tyto palestinské oblasti obsadil a izraelská vojska tam zůstala celá léta. Izraelci doufali, že vymění půdu, kterou vyhráli, za to, že arabské země uznají právo Izraele na existenci.

Izrael opustil Gazu v roce 2005, jenže tam (za podpory místních lidí) začalo vládnout teroristické hnutí Hamas, které odmítá uznat Izrael a chce návrat Palestinců, tedy teď už potomků někdejších uprchlíků, do starého domova. Protože používají násilí, Izrael drží Gazu v blokádě a tamních 1, 5 milionu obyvatel žije ve špatné ekonomické situaci. Situace je patová, protože Izrael udržuje blokádu, aby Hamas nemohl dovážet zbraně a materiál na výrobu raket a hloubení tunelů na izraelské území.

Z věcného hlediska je problém v požadavcích, které Izrael nikdy nepřijme. Více než 4,6 milionu Palestinců tvoří uprchlíci a jejich potomci, z nichž mnozí žijí v táborech na Západním břehu Jordánu, v pásmu Gazy, Sýrii, Jordánsku a Libanonu. Izrael nikdy nedovolí, aby se přestěhovali na území Izraele, protože by to znamenalo demografickou sebevraždu. Stejně tak se nevzdá Jeruzaléma jako hlavního města, které jako hlavní město chtějí i Palestinci. Do toho ze světa mluví spousta lidí, kteří ani netuší, jaký je rozdíl mezi Jeruzalémem a Východním Jeruzalémem a Východním Jeruzalémem a jeruzalémským Starým Městem a tak dále.

Žádná jednoduchá řešení nikoho nenapadají, protože žádná nejsou. Pokud je někdo silácky navrhne, neví, o čem mluví. Jistý český konzervativec kdysi pravil, že Palestince je třeba porazit, a nevšiml si, že problém je v tom, že oni už poraženi jsou a k ničemu to nevedlo. Lépe zní nápad obě entity oddělit, aby byl klid. Gaza ovšem oddělena je a moc to nepomohlo. Palestinští Arabové žijí v Izraeli, na Západním břehu jsou zase židovské osady, což je  trochu zavádějící název, protože to jsou poměrně velká sídla. Izrael postavil bezpečnostní zeď, která se osvědčila, ale „osady“ jsou samozřejmě na té vnější straně. Palestinci jezdí do Izraele pracovat a Izrael na území samosprávy dodává elektrický proud. Palestinská samospráva není nic moc, ale Hamas jí dělá problémy stejně jako Izraelcům. Všechny děsí představa, že by se na území samosprávy udělaly nějaké volby, protože by je teroristický Hamas nejspíš vyhrál.

Řešení by žádalo kompromisy na obou stranách, do snahy aspoň začít mluvit ale zasahuje náboženství a nacionalistické ideje. A jak dojde na posvátno a dědictví otců, dá se to rovnou zabalit, protože v tom kompromisy nikdo dělat nechce. Jde o otázku identity a kdo by se chtěl vzdát vlastní identity? Izraelci chtějí v podstatě úplně to samé. Jenže na tom samém místě.

Chtělo by se říci, že kdo tohle všechno vyřeší, dostane Nobelovu cenu. Jenže tady už se nějaké Nobelovy ceny rozdaly a k ničemu to nebylo.