Příslušníci 331. výsadkového pluku na přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě v roce 2018. FOTO: kremlin.ru, CC BY 4.0
FOTO: kremlin.ru, CC BY 4.0
NÁZOR / Jiří Weigl napsal komentář k výročí srpna 1968 a paktu Molotov–Ribbentrop. Je to další typická ukázka žánru, kterému by se dalo říkat klausovská relativizace. Autor se pokouší o historické paralely a předkládá starou tezi, že strach z Ruska je iracionální přežitek a skutečným nepřítelem naší suverenity je Brusel.
„Tak jako po válce z Němců, dnes panuje v české společnosti téměř iracionální strach z Ruska. Dokonce se oficiálně připravujeme na válku s ním, jsme přesvědčováni, že se chystá nás i celou Evropu napadnout a boje na Ukrajině jsou prý toho předstupeň,“ sděluje Weigl.
Pak se nám pokouší vysvětlit, v jakém světě podle něj žijeme.
„V tomto zápalu nevidíme nebo nechceme vidět, že jsme se mezitím znovu dobrovolně stali podřízenou součástí nového celku, vznikajícího bruselského impéria, znovu se suneme do pozice země s omezenou suverenitou, která je nucena provádět politiku, která by nikdy nezískala svobodně vyjádřenou podporu našich občanů. A toto nové impérium, stejně jako kdysi to sovětské, také neprosperuje, ztrácí ve světě pozice, a tak se utíká ke zbrojení a podporuje válečnou konfrontaci.“
Tady je ta konstrukce chatrná hned v základu. Nejde o strach, ale o oprávněné obavy založené na pozorovatelném chování. Není náhoda, že autor, který dnes mluví o iracionalitě, patří k okruhu lidí, kteří ještě na přelomu let 2021 a 2022 vehementně ujišťovali, že Rusko Ukrajinu nenapadne. Takové představy se podávaly jako katastrofické scénáře produkt válečnické hysterie.
Klaus se nemýlil trochu, mýlil se zásadně a v důležitých věcech. Když se dnes jeho „institut“ uchyluje k tvrzení, že masivní ruský útok na Evropu nehrozí, je to ta samá chyba v nové verzi. Iracionalita ruské politiky není zrovna nejlepším argumentem proti reálnosti hrozby, ale spíš její dobře známá vlastnost. Sovětský vpád do Afghánistánu byl iracionální. Invaze na Ukrajinu, která měla podle plánu trvat pár dní a místo toho běží pátým rokem a zničila statisíce životů, byla taky iracionální. Rusko dělá iracionální věci soustavně, a to je přesně důvod, proč na něj nemůžeme nasadit naše měřítka rozumné kalkulace.
Weigl navíc mlčí o tom, co dnes už netají ani samo Rusko. Hybridní válka proti Západu nás nečeká v nějaké fiktivní budoucnosti, ale probíhá teď. Máme tady celou řadu incidentů napříč Evropou. Je to bohatý repertoár od žhářských zásilek na letištích v Lipsku, Birminghamu a Varšavě přes kybernetické průniky do vládních sítí ve Francii a Německu až po sabotáže tepláren a elektráren v Polsku. Stopy opakovaně vedou ke stejné adrese, k ruské vojenské rozvědce GRU.
K tomu musíme připočíst vlivové operace kolem voleb, financování prokremelských politiků a médií, verbování žhářů přes telegramové kanály. Tohle není atmosféra vytvořená propagandou bezpečnostních složek, ale popis reálné a zdokumentované kampaně. To potvrzují nezávisle na sobě německá, polská, litevská i česká kontrarozvědka.
Nesmí chybět ani starý oblíbený strašák, kterým je „bruselské impérium“. Tomu jsme se prý znovu dobrovolně podřídili a vnucuje nám politiku bez podpory občanů. Na někoho takové přemrštěné formulace možná zapůsobí, ale Evropská unie není impérium v žádném smyslu jako tomu v historii bývalo. Nemá armádu, která by okupovala členské státy, nemá jedinou vládnoucí stranu a ani cenzuru srovnatelnou s někdejším sovětským blokem.
O životě EU rozhoduje Rada složená z demokraticky zvolených vlád, včetně té české, a Evropský parlament, do kterého chodíme volit. Pokud se českým voličům nelíbí unijní politika, mohou ji ve volbách změnit. Přirovnávat tenhle systém k sovětskému impériu, ve kterém se prováděly skutečné invaze a popravy a vládla cenzury, je urážkou historické zkušenosti.
Podle Weigla nemáme vězet ve starých stereotypech a nechat se strašit. Hned nás napadá, kde by s tím měli začít.