Angela Markelová a Vladimir Putin FOTO: ČTK/DPA/Ralf Hirschberger
FOTO: ČTK/DPA/Ralf Hirschberger
Poslední desetiletí se ve střední a východní Evropě, dokonce i v dobách migrační krize a jejích následků, opakovalo jako mantra tvrzení, že odchod Angely Merkel z funkce spolkové kancléřky bude pro region spojen s rizikem negativních změn v německé zahraniční, evropské a bezpečnostní politice. Kancléřce se připisovala taková míra porozumění, empatie a sympatie k regionu, kterou prý již není možné od jejích nástupců očekávat. Tomuto mínění třeba v Polsku přitakával i předseda vládnoucí strany Právo a spravedlnost Jarosław Kaczyński, jemuž lze proněmecké sympatie a duševní či politické souznění s bývalou šéfkou spolkové vlády těžko podsouvat.
Sotva se prohloubila bezpečnostní krize na východě Evropy, ujala se moci nová spolková koaliční vláda sociálních demokratů, Zelených a liberálů, která se snaží ze všech sil všechny přesvědčit o pravdivosti oněch předpovědí. Obavy z reálně proruské politiky sociálních demokratů se zdají naplňovat skoro neztenčenou měrou.
Kdo „haraší šavlí“?
Připomeňme, že Gerhard Schröder, poslední spolkový kancléř z vládnoucí SPD, si to prakticky hned po opuštění úřadu v roce 2005 namířil do Ruska, kde se nejen stal předním aktérem ruského ekonomicko-politického lobbingu, ale čas od času se přihlásí i jako věrný Putinův propagandista, který zaslepeným Evropanům hlásá, jaký je ruský prezident demokrat do morku kostí. V posledním interview Schröder dokonce vyplísnil německou ministryni zahraničí za to, že si dovolila navštívit Ukrajinu dříve než Moskvu, a ke kritice této drzosti připojil ještě výraz svého „nepozorumění“ pro ukrajinské „harašení šavlí“.
Ozvuky hnědo-rudé doktríny, podle níž válečným štváčem je ten, kdo chce bránit svou zemi a své obyvatele, se tu nehlásí ke slovu ani poprvé, ani naposledy. To, že poslední sociálnědemokratický předchůdce současného spolkového kancléře sdílí náhled ruské propagandy o ukrajinské agresi, by se dalo pominout rčením „Sic transit gloria mundi“ o pomíjivosti světské slávy, kdyby nezapadalo do kontextu novější východní a bezpečnostní politiky Německa.
Dokonce i spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier (který kdysi sám mluvil o „harašení šavlí“ Západu vůči Rusku), někdejší ministr zahraničí za SPD, před časem německou zdrženlivost v otázce politiky vůči Rusku bránil odkazem na historickou zodpovědnost země, která přepadla Sovětský svaz za druhé světové války a dopustila se tam všech myslitelných válečných zločinů.
Německým sociálním demokratům se ostatně v minulém roce podařila dokonalá míra nevkusu v podání šéfa berlínské vlády Michaela Müllera, když ruského a ukrajinského velvyslance v Berlíně pozval ke společnému pietnímu aktu u příležitosti připomínky konce druhé světové války. Snad si tam představitel okupanta a okupovaného měli podat ruce, aby tak Ukrajinci svému protějšku odpustili 14.000 mrtvých, na nichž nese Rusko přímou odpovědnost a jejichž číslo se i v době „příměří“ dále zvyšuje.
Historická zodpovědnost vůči Rusku?
Politikové odvolávající se na historickou zodpovědnost vůči Rusku se zjevně zapomněli podívat do mapy, jinak by věděli, že válečná zvěrstva se po napadení Sovětského svazu většinou odehrávala na území Běloruska a Ukrajiny, a že Ukrajina a Bělorusko nesly spolu s Polskem ve vztahu k počtu obyvatel nejdramatičtější důsledky okupace a teroru. Zda je historická odpovědnost bez historické znalosti vůbec možná, je ovšem jiná otázka, neboť lze mít pochybnosti o tom, že historie je učitelkou. Jinak by nebylo ani logicky možné odvolávat se na historickou zkušenost a současně si udobřovat nevypočitatelně rozpínavého diktátora.
Určitým mediálním vrcholem poslední doby bylo veřejné prohlášení viceadmirála německého námořního loďstva Kaye-Achima Schönbacha o tom, že „můj Bože“, Putin chce jen trochu respektu, tak proč mu ho nedat, zřejmě ve formě ukrajinského vazala a východoevropských států vydaných na pospas ruskému tlaku. I nad tím by se dalo mávnout rukou, kdyby nebylo zřejmé, že v německé politice a armádě to není ojedinělý postoj. Při stavu německého válečného loďstva lze ostatně viceadmirálovu ochotu jít Putinovi z cesty pochopit. Schönbach sice musel odejít, ale mašinerie absurdností se tím nezastavila.
Zatímco Britové, Spojené státy, pobaltské země, ale nyní už i takové země jako Česko a Rumunsko se snaží Ukrajinu podpořit dodávkami zbraní, munice a materiálu, zatímco britská letadla při svých dodávkách oblétávají Německo oklikou před dánský vzdušný prostor, oznámilo německé ministerstvo obrany, že Ukrajinu podpoří dodávkou pěti tisíc přileb. Dotaz kyjevského primátora Klička, zda příště přijdou také polštáře, byl asi nejmírnějším komentářem, jaký si lze vůči tomuto nevkusnému kroku představit.
Když německá ministryně obrany Christine Lambrecht (táž, co postavila Schönbacha mimo službu) k tomu ještě prohlásí, jaký je to prý důkaz, že Německo stojí za Ukrajinou, pak se lze jen ptát, zda je to vědomě vztyčený prostředníček na adresu Kyjeva, nebo jen další dosažená meta diplomatické trapnosti.
Stejně jako odkazování na německou zásadu nevyvážení zbraní do oblastí zasažených konfliktem a destabilizací v případě země, která ve velkém vyvážela nebo vyváží zbraně (v tom i těžké) do tak stabilních a mírou respektu k lidským právům se vyznačujících zemí, jako jsou Egypt, Saúdská Arábie a Pákistán. Vymlouvání se na předchozí vlády nepomůže: za poslední čtvrtstoletí strávila SPD v opozici jen čtyři roky.
Německé pochopení pro Putinovo Rusko
Za tímto vývojem posledních měsíců, týdnů a dnů lze hledat řadu dlouhodobých a střednědobých příčin. Zatím se zdají naplňovat předpovědi o určitých změnách akcentů pro změně německé vlády. Německá SPD představuje tradičně politiku otevřenější vůči Rusku a pozorného naslouchání ruským perspektivám. Velká část německé levicové a hlavně radikálně pravicové veřejnosti je pak již otevřeně proruská (proputinovská). Zdálo se, že Zelení by mohli svým realistickým postojem vůči Rusku korigovat sociálnědemokratickou tradici, tím spíše, že resort zahraničí připadl Annaleně Baerbock, předsedkyni strany Zelených. Avšak její nezkušenost s diplomacií a zahraniční politikou je kombinována s nárokem kancléře Scholze mít v zahraničních otázkách hlavní slovo.
Především je však německá levice po celá desetiletí tradičně, až kompulzivně antiamerická. Dokud byl v USA u moci Donald Trump, mohla svůj antiamerikanismus prožívat také ve vztahu k evropské bezpečnostní architektuře a správně poukazovat na její oslabování v důsledku Trumpových neblahých výroků a nejasných vztahů k Rusku.
Ukazuje se ovšem, že Trump svou rétorikou oslaboval NATO méně než současná německá vláda v době „ukrajinské krize“. Američané jsou zpět v evropských vztazích a výrazně se v nich angažují, ale pro evropskou bezpečnostní politiku jsou v současné krizi, zdá se, Rumunsko a Turecko pevnější oporou než Německo.
Stále znovu se vracejícím tématem je otázka budoucnosti a zprovoznění plynovodu Nord Stream 2. Jednoznačného vyjádření, že v případě agrese vůči Ukrajině nebude vůbec zprovozněn, se dočkáváme od amerického prezidenta, ačkoliv ten teoreticky vzato zde nemá žádnou rozhodující moc, zatímco německý kancléř se po setkání s generálním tajemníkem NATO dokázal propracovat pouze k vyjádření, že ovšem, pokud dojde na nejhorší, tak to bude mít svoje důsledky. Spolková vláda je jistě pod velkým tlakem, aby nebránila tomuto přínosu ke zvýšení evropské energetické závislosti na Putinovi a k vydíratelnosti poloviny kontinentu, zvláště Ukrajiny a Polska.
Bývalá kancléřka Angela Merkel, která přece měla nesmazatelné zásluhy na ochotě Evropy k uvalování sankcí na Rusko v souvislosti s okupací a agresí vůči Ukrajině, přiznala, že tlaku ekonomických lobby v otázce plynovodu se prakticky nedalo vzdorovat. A tyto lobby samozřejmě nechtějí obětovat svoje zisky kvůli životům nějakých Ukrajinců. Jak se říká, nejlepší politika předcházení konfliktům a k domestikaci potenciálních agresorů je „dělat s nimi obchody“.
Nový německý mesianismus
Ale snad nejproblematičtější okolností je svébytná latentní forma německého mesianismu. Je spojena s pocitem, že Německo vše dělá správně, v každém případě správněji než jeho partneři a sousedé, že nejautentičtěji zastává ty správné hodnoty a nejlépe dosahuje těch správných cílů.
Tomuto přežívajícímu pocitu začala napomáhat nebývalá ideologizace všech oblastí života, dodala mu vzpruhu měnová krize z roku 2010 a naplno ho rozpoutala krize migrační v roce 2015, v níž Německo zaujalo ten nejlepší, nejhumánnější z možných postojů. To se za jiných okolností opakuje i v současné mezinárodní krizi, v níž všichni eskalují, zatímco Německo přece deeskaluje.
Ale pozor: Nutnou podmínkou pro rozvoj spasitelství a syndromu správnosti je izolovanost, vlastní cesta (Alleingang), neotřesitelné směřování po správné stezce, zvláště tehdy a právě tehdy, když ostatní činí jinak, když nás nechápou, když nám vlastní přátelé nerozumějí, kritizují nás nebo se dokonce od nás odvracejí. Právě to tolik elektrizovalo za migrační krize, a podobný mesianismus se má čile k životu i nyní. To je problém: Právě proto, že mesianismus se do značné míry živí jedinečností a izolovaností, ba přímo potřebuje určitou míru nepochopení od ostatních, může být každá forma nátlaku kontraproduktivní, nátlaku, který i tak lze na tak významného hráče sotva vyvíjet.
Někdejší polský premiér Donald Tusk kdysi řekl, že se jako Polák nebojí Německa silného, ale Německa slabého. Ale skutečný problém pak máme tehdy, když právě ten nejsilnější článek se chová jako ten nejslabší.
Miloš Řezník je historik a profesor evropských regionálních dějin na Technické univerzitě v Saské Kamenici, od roku 2014 působí jako ředitel Německého historického ústavu ve Varšavě. Zabývá se dějinami střední a východní Evropy, kulturními dějinami 19. století a problematikou kolektivních identit.
