„Bratrství ve zbrani není metafora. Není to motivační plakát. Je to něco, co vzniká za podmínek, které jsou tak krajní, že pro ně civilní jazyk prostě nemá slova. Lidé si to půjčují ze slovníku rodiny, protože žádný jiný slovník to neunese,“ vysvětluje mi český veterán. Ještě před chvílí klečel na Majdanu před fotografiemi padlých českých vojáků a dobrovolníků na Ukrajině. Byl mezi nimi i mladý muž, kterého se rozhodl najít. Jak říká, jeho bratr. „Padl. Jedeme si pro něj,“ vysvětluje.

Česká sekce pietního místa padlým dobrovolníkům na Majdanu není velká. Několik fotografií, svíčky, vlajka. Jména. Tváře. A u nich věk, ze kterého se člověku zpomalí dech. „Dvaadvacet, osmadvacet, třiatřicet,“ říká mi český veterán mnoha zahraničních misí, který ještě před chvílí klečel před fotografiemi padlých Čechů. Jeho jméno, ani jméno padlého českého vojáka v této chvíli není možné uvést z bezpečnostních důvodů. Mohlo by to narušit průběh této mise. Zároveň však není možné opomenout tuto operaci.

Dále čtěte

Opilý výsadkář se v noci potácel v centru Kyjeva. Za elitními jednotkami až do srdce Ukrajiny

REPORTÁŽ / Namol opilý voják přechází mezi zákazníky restaurace a přisedá si k nim. Vysvětluje. Je hlučný. Nakonec vytáhne z…

Já v duchu myslím nejen na padlé, ale také na česko-vietnamského vojáka Hoanga Trana, který byl na Ukrajině zajat a následně loni v prosinci odsouzen v Luhansku na 13 let vězení s maximální ostrahou. O jeho dalších osudech není veřejně nic známo. „MZV je nadále v úzkém kontaktu s rodinou a snaží se o maximální možnou míru konzulární pomoci,“ odpovědělo mi na otázku o jeho dalších osudech ministerstvo zahraničí. Je to jen jiný výraz pro pokrčení rameny.

Ptám se zmíněného muže, jestli mladík, kterého přijel najít, byl jeho kamarád, anebo někdo blízký. „Kamarádi jsou ti, co ti půjčí auto nebo přijdou na narozeniny. Přátelé sdílejí pivo a tajemství,” odmlčel se a podíval se zpátky na fotografii. „Tohle byl bratr. Jeden z mnoha mých bratrů,” dodal.

„Takovéto bratrství vzniká v okamžiku, kdy jsi tak vyčerpaný, že přestaneš být sebou, a jediné, co zbývá, je člověk vedle tebe. Vzniká, když někdo kryje tvůj pohyb, aniž by o tom musel přemýšlet, protože přemýšlení by mohlo být o zlomek vteřiny pozdě. Vzniká ve čtyři ráno v zákopu, kdy se nemluví, ne proto, že není co říct, ale protože ticho je hlasitější, než kravál z výbuchů, co tam zněly jen před malou chvílí,“ snaží se mi přiblížit nepopsatelné. Čeští veteráni zahraničních misí tomu rozumí lépe než já.

Dále čtěte

Staňte se členy Klubu FORUM. Demokracie není samozřejmost

Jsou chvíle, kdy nestačí jen číst zprávy. Jsou chvíle, kdy cítíte, že chcete být víc než jen pozorovatelem. Jsou prostě…

„Bratrství ve zbrani není metafora. Není to motivační plakát ani text na rádoby hustopřísném tričku z armyshopu. Je to něco, co vzniká za podmínek, které jsou tak krajní, že pro ně civilní jazyk prostě nemá slova, a tak si to lidé půjčují ze slovníku rodiny, protože žádný jiný slovník tu váhu neunese,“ trpělivě se mi snaží vysvětlit. Oba podle jeho slov zažili okamžiky, kdy se rozhodovalo o tom, jestli budou žít, nebo ne, a to rozhodnutí bylo v rukou toho druhého. „Taková závislost mění chemii mozku. Mění definici slov,“ říká mi český voják.

„Padl. Jedeme si pro něj,” popisuje mi svou misi. Jenomže najít ho, nebude na Ukrajině vůbec snadné.

Dobrovolníci mají ale své kontakty. Potkáváme velitele speciálních jednotek. Voják vysvětluje okolnosti, místo, jednotku. Dodává i jméno padlého, který je ale oficiálně stále veden jako pohřešovaný. „Říkám ti, kamaráde, že standardní doba je rok. Teprve po roce se z pohřešovaného může stát padlý,“ říká nám velitel běloruské jednotky bojující v řadách Ukrajiny. Obcházíme velitele speciálů. Jsou tu HUR Teror a HUR Bratstvo. Pijeme kávu a ptáme se. Ptáme se, jestli by se nezeptali, kde skončil český dobrovolník. Slibují, že pomohou, pokud to bude v jejich silách. Ptáme se velitele výsadkářů a dalších důstojníků, které na více než 3500kilometrové cestě potkáme.

Uvědomuji si, že možná právě vstupuji do své vlastní „cesty do hlubin noci“. Bratra těchto vojáků, pro něhož sem přijeli, totiž klidně mohla zabít tzv. přátelská palba. Ve chvíli, kdy situace je neudržitelná, volají na své pozice ukrajinští obránci dělostřelecké krytí. Když na ně dopadne dělostřelecký granát, anebo ruská klouzavá puma, zmizí. Mizí beze stopy. Mohl to být i jeho osud? „Zeptám se, ale nic neslibuji,“ říká nám velitel Bělorusů.

Později večer spolu sedíme a povídáme si. Většinu těch, kdo na tuto misi vyjeli, tvoří veteráni českých zahraničních misí. Působili v Kuvajtu, v bývalé Jugoslávii, v Iráku, v Afghánistánu a na spoustě dalších míst. Zdaleka ne všichni jsou ochotni do detailu vyprávět o tom, co ve službách svojí vlasti zažili a co museli obětovat. Ale jedno téma zazní velice hlasitě. „Válka je mrcha, ale ty ji chceš,“ říká mi jeden z nich, „chceš s ní být na všechny možné způsoby,“ dodává.

Dále čtěte

Ty pojedeš! Dobrovolníci zuří kvůli aroganci celníků

GLOSA / Člověk se vždycky děsně těší na Ukrajinu. A potom se hrozně moc těší zpátky. Pro dobrovolníky vozící tam…

„No, ale dříve nebo později tě zabije,“ glosuji to já. „Je to tak, buď fyzicky, anebo uvnitř,“ připustí. „Byli jsme až po krk v krvi. Takové zkušenosti nezmizí. Z kluků, se kterými jsem kdysi pracoval, vykazovala nejméně třetina jasné příznaky postraumatické stresové poruchy, anebo dalších vážných psychických obtíží spojených s válkou. Ti lidé viděli neuvěřitelné věci a mnohdy jich byli nuceni se také účastnit, přitom oficiální postoj armády zněl tak, že čeští vojáci následky války netrpí, že tyhle problémy nemají. Všichni chápeme, že to není a nebyla pravda. Tohle je ale podle mě úkol nejen pro psychology, ale také pro kněží a pro duchovní obecně. Spousta vojáků jde radši za nimi, radši než za lékaři, protože to pak nemají v papírech. A až tahle válka skončí, bude jich setsakramenstky potřeba, a to i u nás, nemluvě o pomoci pro rodiny, které utrpěly ztráty,“ dodává.

Záchranná operace pro nalezení jeho „bratra“ neskončila. Nemohu říci více, než to, že nadále probíhá.

Českou iniciativu Sekce 2.0 Ukrajina tvoří vesměs bývalí vojáci. Ne však pouze oni. Češi je podporují v rámci veřejné sbírky, protože garantují, že vybraná pomoc zamíří přesně na místo určení. Neváhají pomáhat českým vojákům na Ukrajině a všem dalším, kteří se rozhodnou dělat smysluplné věci pro pomoc napadené zemi. Bude-li to možné, deník FORUM 24 brzy přinese další detailní informace o jejich činnosti.