Ruský voják v troskách čečenské metropole Groznyj (1995) FOTO: ČTK/AP
FOTO: ČTK/AP
Jedno moudré přísloví praví, že „válka musí dojít až ke tvým dveřím“. Ano, válka je něco, co úmyslně vytěsňujeme. Nechceme to natolik, že se přesvědčujeme, že nebude, že je daleko nebo že se nás netýká. Ona se nás ale týká vždy. To, co se děje na Ukrajině, je skutečně válka za Evropu a hodnoty, na nichž stojí západní civilizace.
Teprve výbuchy na předměstí ukrajinských měst donutily některé západní a bohužel i některé české politiky procitnout z jejich představ, do kterých se ve výšinách své moudrosti zamilovali natolik, že opačné názory neslyšeli, shazovali a někdy i trestali. Naštěstí těch, kteří vidí realitu a znají cenu demokracie a svobody, je mnoho a současná česká vláda a její kroky jsou toho důkazem.
Propaganda o vítězstvích ruských zbraní
Sovětská a ruská propaganda v nás zasela pocit neporazitelnosti ruských zbraní a nepřekonatelné mohutnosti této geograficky i hodnotově většinově asijské země. Československé socialistické školství nám vštěpovalo úctu k vítězné sovětské armádě, kterou nepřesně a účelově identifikovalo s Rusy. Každý, kdo se tomuto propagandistickému a manipulativnímu narativu postavil, byl fašista a zločinec.
Upravený obraz vítězství ve druhé světové válce jsme konzumovali ve filmech, populární kultuře i vzdělání. Významné zbytky osnov socialistického školství však zůstaly zachovány dodnes a výuka ve školách stále dostatečně nereflektuje potřebu učit se o moderních dějinách objektivně.
Aniž bychom snižovali lidské oběti na ruské straně, nesmíme zapomínat, že vítězství ve druhé světové válce stálo významným způsobem také na obětech Ukrajinců nebo Bělorusů a dlouhé řady dalších národů.
Navíc to nebylo jen vítězství Sovětského svazu, ale byl zde obrovský podíl spojenců včetně jejich obětí. Málo se mluví i o tom, že už během tažení sovětských vojsk se projevoval násilný a imperiální charakter politiky Moskvy, který mimo jiné vyústil ve vytvoření koloniálního systému socialistických satelitů, který sám sebe nazýval „táborem míru“.
Prohrané války Ruska
Rusko však ve svých dějinách většinu válek prohrálo. Zejména tam, kde narazilo na houževnatý odpor armády nebo obyvatelstva, resp. technologicky vyspělého soupeře. Mluví se o nich málo. Ruská propaganda o nich mlčí zcela, ale stojí za to projít se dějinami.
Rusové vedli historicky celou řadu konfliktů právě na západě, na území dnešní Ukrajiny a Běloruska. Až do vlády Petra Velikého byli vůči Litevskému knížectví, Polákům a Švédům spíše neúspěšní. Podle statistiky vypracované Vladimirem Solovjovem, skvělým ruským historikem konce 19. století, Rusové prohráli přes 70 % z celkových 50 bitev, které na severu a západě vedli v rozmezí 13.–15. století.
Se střídavými úspěchy i neúspěchy se snažili podrobit si Ukrajinu, upevnit pozice na březích Černého moře a proniknout na perský jižní břeh Kaspiku. Po střetech s Turky a Peršany byli nuceni se stáhnout. Na těchto frontách později uspěla především Kateřina Veliká, jejíž agresivní politika byla fatální pro národy Krymu, ukrajinskou i polskou státnost.
Na samém počátku 19. století skončilo naprostým fiaskem tažení ruského imperátora Pavla I. do Indie a o několik desítek let později Rusko utrpělo drtivou porážku v krymské válce (1853–1856). Evropské mocnosti se proti němu tehdy pevně semkly. Tato porážka Rusko silně zasáhla a díky jednotě Evropanů odcházelo s neúspěchem i z berlínského kongresu v roce 1878.
Neúspěchy expanze do Evropy vedly ruské vedení vždy k uraženému obratu, tj. k Evropě zády, a expanzi v Asii. Na konci 19. století však Rusko již ovládalo pacifické pobřeží, a proto svou pozornost upřelo na Korejský poloostrov a Mandžusko. Drtivá porážka Ruska v rusko-japonské válce byla jedním ze spouštěčů konce ruského impéria.
Na dveře však klepala první světová válka, na jejímž zažehnutí mělo Rusko významný podíl. Věřilo, že tento konflikt povede k zisku kontroly nad černomořskými úžinami i Konstantinopolí – dnešním Istanbulem, tehdy v ruských očích „druhým Římem“. Po mnoha válečných neúspěších se Rusko zcela sesypalo zevnitř. Dojednaný brestlitevský mír znamenal nakrátko vytouženou státnost i pro Ukrajince a Bělorusy.
Sovětské porážky
Bolševici následně usilovali o zažehnutí komunistických požárů na mnoha místech, nikde neuspěli. Jejich vojenské tažení proti Polsku skončilo ostudnou porážkou. Poláci Rusy vyhnali a donutili je podepsat rižský mír.
Bolševickému Rusku a po něm Sovětskému svazu se do války nedařilo rozšířit území, na němž by panovala komunistická ideologie. Možnost k tomu poskytla až smlouva s Hitlerem, která mu přinesla nové geopolitické zisky. Ani zde to však nešlo hladce, pokud Rusové narazili na odpor.
V „zimní“ finsko-ruské válce zahájené na konci listopadu 1939 přepadla sovětská vojska Finsko. Jak už tomu u „ruských“ válek bývá, vše začalo lží. Sovětské jednotky ostřelovaly pod finskou vlajkou vlastní pohraniční vesnici Mainila (odtud tzv. mainilský incident), aby si vytvořily záminku. Finové však Rusy po čtyřech měsících bojů vyhnali a Sovětský svaz byl za toto nevyprovokované ilegální přepadení vyloučen ze Společnosti národů, kam byl přijat jen několik let předtím kvůli hrozbě ze strany Německa.
Teprve vítězství sovětských národů a západních spojenců nad německým nacionálním socialismem poskytlo sovětskému vedení nezpochybnitelnou legitimitu, status i charisma. Charisma udržované totalitním režimem, vymýváním mozků, nucenými pracemi a násilím, militarizací společnosti, jejíž stíny dnes dopadají na Ukrajinu. Lživá propaganda mimo jiné živila i hypertrofovaný patriotismus – který přežil svou smrt a dnes vstal z popela.
Souběh rozpadu koloniálního systému a ruské odhodlanosti vedl k územní nenasytnosti. Její obětí se v roce 1979 stal Afghánistán. Ruská invaze do Afghánistánu byla, stejně jako rusko-japonská válka, předehrou konce impéria.
Sovětský svaz se poté rozpadl, což patřilo mezi největší geopolitická požehnání krátkého a krvavého 20. století. Rusko prohrálo i válku studenou. Tentokrát to již nebyl Sovětský svaz, kdo prohrál. Bylo to Rusko. Mnoho národů Sovětského svazu vyhrálo. Získalo státnost.
Postsovětské Rusko
V roce 1996 začalo Rusko válku proti Čečensku. Krveprolití v malém Čečensku na severním Kavkaze však skončilo fatálním neúspěchem ruské armády. Rusko roku 1999 začalo druhou čečenskou válku. Naprosto brutálním způsobem Čečensko zdecimovalo a do čela „údělné republiky“ v rámci Ruské federace posadilo násilnického loutkového diktátora.
Ani ruskou agresi proti Gruzii v roce 2008 nelze označit za čisté vítězství. Ruské jednotky byly nekoordinované, pohyb mechanické armády naprosto neodpovídal moderním standardům vedení války. Samo ruské vedení bylo natolik zděšeno neefektivitou svých ozbrojených sil, že právě tehdy zahájilo velkou reformu.
Při první agresi proti Ukrajině a anexi Krymu v roce 2014 jsme viděli ruské ozbrojené síly již jako mnohem efektivnější. Rusko však tehdy na Ukrajině nedosáhlo svých cílů. Nastrčené ruské jednotky na Donbase nejenže ukrajinskou obranu neprolomily, ale dokonce ztratily již jednou dobytá území a byly zatlačeny.
Ruské obyvatelstvo bylo od té doby připravováno na válku. Propaganda byla stále tíživější a rozlévala se do mediálního prostoru i za hranicemi Ruska. Neidealizujme si proto ruskou společnost. Ruských demokratů je malé množství, a o to více bychom je měli podporovat. Většina Rusů ví, že jim lžou, ale jsou k tomu lhostejní, nebo se nakazili virem imperiálního, patriotického nacionalismu. Tuší však, že toto je útočná válka. Neudělají proti ní mnoho, ale nebudou ochotni v ní umírat, jako tomu bylo ve druhé světové válce. Podpora útočné války potrvá jen do prvních vážných neúspěchů.
Od roku 2014 prošla ruská armáda reformou, řadou cvičení a přezbrojením. A ano, Rusko je dnes jaderná mocnost vedená nepředvídatelným vůdcem, jehož věrohodnost je minimální. Ruská přesila na Ukrajině je mnohonásobná, měřeno technikou – letadly, tanky, bojovými vozidly i výzbrojí. Dějiny nás však učí, že statistiky nestačí.
Stůjme při Ukrajině!
Nerad se uchyluji k citaci z Lenina, ale měli bychom si být vědomi logiky, se kterou násilníci pracují. Je mu připisováno tvrzení: „Zkuste to bodákem. Je-li to měkké, vbodněte. Narazíte-li na ocelovou pevnost, ustupte.“ Obávám se, že tuto logiku si budeme muset při jednání s dnešním Ruskem vrýt do paměti. Rusko zdaleka není neporazitelné. Ukrajinci se houževnatě brání, ale nesmí zůstat sami. Symboly a slova podpory jsou důležité, ale nestačí.
Proto je nutná materiální podpora. Pomoci může každý. Finančně, ubytovací kapacitou, podporou Ukrajinců zde a podporou české vládní politiky, která Ukrajinu jednoznačně podporuje, a to nejen slovy. Semkněme se. Buďme si vědomi své síly i síly našeho spojenectví v NATO a EU. Stůjme při Ukrajině. Nevíme, jak vše skončí, ale záleží to i na nás.
Mgr. Jaroslav Kurfürst, Ph.D., je politický geograf a diplomat, věnuje se tématům transatlantické bezpečnosti i evropské a ruské zahraniční politice. Od roku 1997 je zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí ČR; působil na českých zastupitelských úřadech v Moskvě, Washingtonu a Bruselu (v letech 2014–2019). Od roku 2019 je zvláštním zmocněncem MZV pro Východní partnerství, externě přednáší na FSV UK a FF UK.
