Když demokracie a kapitalismus, coby přirozený stav věcí, jen trochu škytnou, hned se vyrojí řada hlasatelů konce a totální krize systému. Objevili se před 170 lety, a od té doby se cyklicky vrací na levici pocit, že společenský řád, spíše snad volný trh a výměna zboží a kapitálu, je nemocný, ba umírající. A hned levice žádá potřebu komplexní změny.
V posledních letech levice, nazvaná jakkoliv, vzývá tzv. neomarxismus. Málokdo jej dokáže definovat, a tak se obvykle odkazuje na Frankfurtskou školu. Tedy pokus vytvořit v partě soft komunistických intelektuálů myšlenkový konstrukt, který by nějak konvenoval s demokracií a kapitalismem. Vcelku přitažlivý a Bohu žel často přijímaný i na pravici.
Jenže se ukazuje, že je to málo. „Neomarxismus“ není hlasatelem změny vlastnických vztahů, ani nežádá vznik reálně socialistických režimů. Nemá v programu třídní boj, dokonce s kategoriemi tříd ani nepracuje. Stal se tak relativně uchopitelnou ideologií kvalitativních změn bez nutnosti revoluce. A demokratický kapitalismus toto myšlenkové hnutí dokázal vcelku integrovat, aniž by ztratil podstatné prvky svobody.
Takže radikálové potřebují něco jiného A protože stávající komunistické strany (viz třeba tu naší, KSČM) se ukazují jako konzervativně nacionální, ba s klidem můžeme říci, že nacionálně-socialistické, hledá se ideologie jinde. Zůstatkový „neostalinismus“ běžných komunistů je přeci jen v moderním světě nepřijatelný.
Ukazuje se, že nastupující generace na levici se z toho dokáže vymanit. A to s pomocí čeho? Ano, starého dobrého Marxe. Zpět ke kořenům. Frankfurt i Stalin jsou pasé, budeme zase vyvlastňovat.
Záminkou pro toto nastupující extrémně levicové hnutí může být třeba drahé bydlení pro mladé. Faktem je, že náklady na ně se zvyšují v celé Evropě. Primárně pak v oblasti nájemního bydlení.
Jen poznámka – něco zcela jiného je zvyšující se a v podstatě nereálná cena nemovitostí, jako u nás. Zde je na vině nikoliv kapitalismus, ale zcela zhovadilý systém a délka schvalovacího procesu u zamýšlených staveb bytových domů. To vytváří především ve velkých městech nedostatek bytů.
Hlasatelé Nového socialismu mají jasno. Zestátnit bytový fond, zestátnit výrobní prostředky, těžbu surovin a finančnictví. Hovoří primárně o těch mohutných společnostech, najmě pak oněch nadnárodních. Střední a malé by snad ponechali. Mimochodem – to tvrdili komunisté ve volbách v roce 1946. Po rudém puči v r. 48 bylo najednou všechno jinak a ústa utřeli i nejmenší řemeslníci, obchodníčci a zemědělci.
Takže levice udělala krok, kterým uzavřela kruh. Od revolučního roku 1848, tedy datu, kdy byl publikován Komunistický manifest, přes lidové komuny let 1870-71, přes krvavou revoluci v Rusku s následným NEPem, dále přes Stalinismus, pokus o Socialismus s lidskou tváří, legrační Eurokomunismus, Frankfurtskou školu, zpět ke starým dobrým Karlovi a Friedrichovi. Zpět do dřevního socialismu s touhou uspět pomocí uloupeného majetku a dojít k zářným zítřkům.
Tentokrát bez krve, bez teroru, bez Čeky a StB, bez strnulých stranických byrokratů a mocného partajního aparátu. Kdo uvěří, ať tam běží.
Domnívám se, že u mladých lidí, rozcloumaných potřebou dělat věci jinak, než taťkové, by mohli uspět. Úplně stejně, jako jejich prapradědové, bojující proti „fabrikantům, spekulantům a buržoustům“. Konečně je zpět jednoduchá, radikální a problémy řešící ideologie, o kterou se mohou opřít.
Co na tom, že neuspěl žádná z forem takového systému. Co na tom, že právě v těchto časech mají před sebou zářný příklad radikálně socialistické blbosti ve Venezuele. Však se jistě z chyb předků poučili. Teď to budou dělat jinak. Jak? Inu, Marx s Engelsem (a klidně přihoďme i Lenina a Trockého) toho napsali spousty. Takže je jisté, že v tom balastu idiotsky pochopeného historické vývoje lidstva, v těch milionech slov bez znalosti ekonomie a člověka jako takového, něco najdou.
A protože zásadním probléme levice všech věků je, že pracuje s úplně jiným typem člověka, než reálně existuje, budou chtít změnit i myšlení. A pak už to tak veselé a demokratické nebude. Jako tenkrát, jako kdykoliv jindy.
