Edvard Beneš s československými vojáky ve Velké Británii – Jan Smudek stojí zcela vpravo FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Gestapem nikdy nezadržený Jan Smudek, zvaný „nepolapitelný Jan“, dnes patří k našim pozapomenutým protinacistickým odbojářům a exilovým vojákům. Již během druhé světové války inspiroval tento chodský rodák gruzínské filmaře k natočení snímku Uchinari Jani. Také československý odbojář ze slavného filmu Casablanca z roku 1942 nese některé Smudkovy rysy.
Jan Smudek (1915–1999), původem z městečka Bělá pod Radbuzou v západních Čechách, se narodil 8. září 1915 Kateřině, rozené Váchalové, a železničáři Janu Smudkovi v nelehkých válečných časech. Silné vlastenecké cítění obou rodičů se později odrazilo i v životě jejich jediného syna. Po válce se rodina odstěhovala do Domažlic, kde Jan absolvoval obecnou školu a nastoupil na gymnázium. Příliš se mu nedařilo, následoval přestup na měšťanku, strojírenská firma a učební obor elektroinstalatér. V živnostenské pokračovací škole patřil k premiantům. Avšak nejen školou živ je člověk, a tak Smudek brzy rozmnožil řady místních skautů. V třetím domažlickém skautském oddílu zaujal Jan pozici rádce a odborného instruktora, oceňovaného pro svou odvahu, sílu a zručnost. Navíc byl nadšeným radioamatérem.
Poté vystřídal několik zaměstnání, přičemž ve škodovácké muničce v Zieglerově dole u Nýřan měl možnost seznámit se s výbušninami. Na naléhání matky následují další studia na dvouleté mistrovské průmyslovce v Plzni. Pouhých několik týdnů před ukončením školy je ovšem roku 1938 vyhlášena mobilizace. Jan studijní odklad nevyužije a ihned se hlásí coby dobrovolník k náhradní rotě pěšího pluku 1 „Mistra Jana Husi“. Mnoho času tam nestráví – s velkým zklamáním je demobilizován a za pár dní znovu v civilu. Do školních lavic alespoň na protest usedá ve vojenské uniformě.
Skautský odbojář
Třetí ročník vyšší mistrovské průmyslovky jej čeká na Kladně. Na víkendy jezdí Smudek domů za rodinou i domažlickými skauty, s nimiž také večer 15. března 1939 složí v bytě jednoho z nich slavnostní přísahu o společném boji proti nacistickým okupantům. Spojí se s domažlickými evangelíky, místní odbočkou Obrany národa i pražskou křesťanskou organizací YMCA. Ve sklepě Smudkovy maminky vznikne utajená střelnice a sklad munice. Zbraně si hoši občas opatřují dosti hazardním způsobem. Tak jako samotný Jan.
Mladému Smudkovi se během taneční zábavy v hostinci „U čísla 1“ na pražském Smíchově podaří odcizit armádní zbraň německému poddůstojníkovi. Němec nechal svůj Luger P.08 v opasku, který nedbale pohodil na židli, a Janovi se ho podařilo vzít. Činu přihlíželi hrající muzikanti, kteří naštěstí nic neprozradili, a tak Jan úspěšně zmizel i s pistolí.
Bohužel zcela jinak dopadla obdobná situace na Kladně. Smudek navštívil 7. června 1939 s přítelem Františkem Petrem filmové představení v místním kině „Korzo“, následně mladíci vyrazili do kladenské restaurace U Šamsů, lokálu nevalné pověsti, kam chodívali okupanti vyhledávat ochotné ženy lehčích mravů. Za zábavou přišel i vrchní strážmistr německé pořádkové policie Wilhelm Kniest, na něhož se hoši zaměřili. Podroušený byl dostatečně, leč zbraň si střežil. Smudek s Petrem jej kolem první hodiny ranní následovali ven na ulici. Předběhli ho a Smudek strážmistra vyzval, aby dal ruce nahoru.
Opilý muž však sáhl pro zbraň a František Petr v panice vystřelil. Kulka Kniesta pouze škrábla na ruce. Smudek Němce udeřil a ten padl na zem, přičemž druhý chlapec se mu pokoušel vytáhnout pistoli z pouzdra. Přitom vyšla rána ze Smudkovy zbraně, zřejmě omylem. Ta už byla smrtelná. Hoši uprchli z místa činu, aniž by vzali strážmistrovu služební zbraň, a schovali se ve městě.
Gestapo usoudilo, že se jedná o politickou provokaci. Na Kladno dorazil sám státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank, který ve městě a okolí vyhlásil stanné právo. Mezi sto pěti následně zatčenými bylo veškeré zastupitelstvo Kladna včetně starosty Františka Pavla, který se už z vězení nevrátil. Za dopadení pachatelů („ten, kdo zná pachatele a neudá je, bude zastřelen“) byla vrchním státním soudem vypsána stotisícová odměna, ministerstvo vnitra přislíbilo dalších padesát tisíc. Udání ale nepřišlo a chlapci zůstali v bezpečí. Prozatím.
Jan byl sice vyslýchán, ale až v Domažlicích, kam se o prázdninách vrátil. Šlo o „kauzu slepice“. Na dveře německé služebny na domažlickém nádraží pověsil kdosi mrtvého kura. Bílá slepice měla na krku posměšnou cedulku s nápisem „Než bych Vůdci vejce dala, radši jsem si život vzala“. Tato klukovina Němce hodně rozlítila a v síti následných výslechů nakrátko uvízl i Jan Smudek, který se pohyboval poblíž. Byl však nakonec propuštěn.
Domažličtí skauti během prázdnin prohlubovali své branné dovednosti. Plány měli nemalé, hodlali totiž ve spolupráci s dalšími odbojáři zlikvidovat muniční vlak. Osmdesátikilový kufr s výbušninou obdrželi koncem roku 1939 a ukryli ho ve vodárenské šachtě. Celou akci nakonec zmařila vlna zatýkání propuknuvší v březnu 1940.
Mezitím se gestapu doneslo, že mezi domažlické odbojáře náleží i Smudek. Ten byl ovšem momentálně mimo město a domů se vrátil 27. března 1940 v noci. Ještě ve vlaku se mu podařilo odcizit dřímajícímu německému důstojníkovi plány hlídkových letů na trati Mnichov – Pomoří. Ve dvě hodiny odpoledne dorazilo do Domažlic klatovské gestapo, právě když Jan spolu s dalšími skauty stavěli na zahradě před domem dvojici kánoí.
Tři muži doprovázení českými četníky hledali přímo Smudka a jeho zavazadlo, údajně obsahující letáky a trhaviny. Když Jan prozradil, že inkriminovaný kufr se nachází na půdě, vydal se hlavní esesman Jakob Neubauer po schodech za ním. Netušil, že mladík má nahoře ukrytou pistoli. Smudek vytáhl zpoza trámu zbraň, na Němce vystřelil a vážně jej zranil. Poté vyskočil na zahradu a odtamtud se mu podařilo utéct.
Následovalo mohutné zatýkání přibližně sto padesáti osob. Bohužel došlo i na výslechy Janových spolužáků včetně Františka Petra z Kladna, který nevydržel a prozradil okolnosti smrti strážmistra Kniesta. Byl odsouzen k smrti a popraven 14. září 1940. Domažlická rukojmí čekal koncentrační tábor Flossenbürg, v němž někteří strávili celou válku.
Z protektorátu přes Blízký východ do Francie
Rozběhla se obří akce k dopadení uprchlíka. Všude visely fotografie s popisem. Jan se krátce ukryl u známých a čekal na přítele Karla Mathese, s nímž původně plánovali společný útěk. Když se skautský vedoucí na smluvené místo nedostavil, musel Smudek prchat sám.
Změnil si oblečení a vzhled, využíval polní cesty a snažil se dostat do Plzně. U vsi Březí však narazil na ozbrojenou hlídku německé finanční stráže, která chtěla podezřele vypadajícího „zemědělce“ odvést na služebnu. Smudkovi se podařilo utéct, bohužel za cenu zastřelení obou mužů.
Po cestě postřelil ještě jednoho. Přes Klenčí utíkal k Čerchovu, pronásledován četnickými hlídkami se psy. Jelikož znal výborně terén i zdejší lesy, mohl se Smudek krátce skrýt v lesní chatce. Místní skautská družina, na kterou narazil, plus několik dalších přátel mu opatřily potraviny, nové oblečení a také úkryt u bývalého legionáře Josefa Sedláčka, který pro Jana sehnal barvivo na vlasy, brýle a náboje do pistole.
Události na Domažlicku povinně odsoudila protektorátní vláda, byly povolány motorizované oddíly a několik set českých četníků. Ve dne v noci probíhaly tvrdé prohlídky nejen všech obydlí, ale také lesních porostů, stohů a skalních úkrytů, zda se v nich uprchlík neskrývá. Jenže 27. března 1940 se Smudkovi podařilo nastoupit do vlaku na Švihov. Následovala Plzeň a téhož dne rychlík do Prahy, v němž se Jan dle hesla „pod svícnem největší tma“ usadil do kupé k trojici německých důstojníků. Ušel tak kontrolám a úspěšně dorazil do hlavního města.
Sehnat pro jednoho z nejhledanějších mužů protektorátu spolehlivý úkryt bylo téměř nemožné, i když se členové pražského odboje v čele s předsedou křesťanské organizace YMCA JUDr. Jaroslavem Valentou snažili, seč mohli.
Mladý muž musel co nejdříve opustit protektorát. Gestapo už vědělo, že Smudek je pachatelem střelby na Kladně, a přitvrdilo. Plakáty s jeho popisem a výzvy k dopadení visely ve všech větších městech a vycházely v denním tisku. Ačkoliv dnes je Smudek pro některé poněkud kontroverzní postavou, lidé v protektorátu jej neudávali. Úspěšně prchající mladík si vysloužil pochvalnou přezdívku „nepolapitelný Jan“ a stal se jakýmsi symbolem odporu proti německým okupantům, na policii pak přicházely podpůrné anonymy typu: „Proto radíme, prchejte, pane Smudku, abyste zbavil český národ smutku!“ apod.
Ráno 30. března 1940 očekává „nepolapitelný Jan“ na pražském Wilsonově nádraží štábního kapitána Václava Morávka ze Tří králů. Spolu nastoupí v 8:05 hodin do vlaku na Brno a pokračují do Veselí nad Moravou. Zde si Smudek několik dní počká v hotelu U Andrýska na možnost překročení slovenských hranic. Pak pokračuje směrem na Budapešť a Bělehrad, kde musí týden odpočívat – hrozí mu otrava krve ze zanícené nohy. Další cesta vede přes Řecko, Turecko, Sýrii a Libanon. Z Bejrútu jej čeká pětitýdenní plavba lodí, aby v květnu 1940 vystoupil pod jménem Karel Doubek na břeh jižní Francie. Je mu necelých 25 let.
Vojákem ve Velké Británii
Ve městě Agde prodělá vojenský výcvik a je zařazen k 1. československému pěšímu pluku. Po pádu Francie ho při zmatcích ústupových bojů srazí automobil, takže Jan nestihne evakuační transport.
Naštěstí je s pomocí dosud fungujícího konzulátu v Marseille zařazen do poslední skupiny československých vojáků, kteří po strastiplné cestě přes Alžírsko, Casablancu, Antily, Bermudy a Kanadu 4. března 1941 dorazí nakonec do Velké Británie. Tentokrát coby Charles Legrand je Smudek zařazen k pěchotě.
V jejích řadách nesetrvá dlouho, už v prosinci téhož roku se objeví – znovu pod jménem Karel Doubek – u britské Royal Air Force. Zde absolvuje kurz pro letecké rádiové operátory a přechází k československé letce „B“ 68 noční stíhací perutě RAF na základnu Fairwood Common v jižním Walesu. Během roku 1944 pak nacházíme Jana Smudka na průzkumných letech spolu s Jaroslavem Taudym ve stíhacích letounech Mosquito, později jako styčného důstojníka na Inspektorátu československého letectva.
Válka skončila a Jan Smudek se oženil. Jeho vyvolenou se stala Margaret Bush, Britka s irskými kořeny. Třiadvacetiletou příslušnici Womensʼs Auxiliary Air Force (Ženské pomocné letecké sbory) přivítá v Domažlicích Smudkova maminka.
Jan obdrží vojenskou medaili Za zásluhy II. stupně spolu s medailí Za chrabrost a k 8. listopadu 1945 je demobilizován. Stává se správcem menšího strojírenského podniku v Hranicích u Aše. Konečně se může věnovat oboru, který vystudoval. Kromě toho se těší značné pozornosti, jeho příběh vychází na pokračování tiskem, je vlastně jakousi živou legendou.
Ještě během války je v Gruzii o Smudkovi natočen film, pravda, nepříliš přesný, neboť „Uchinari Jani“ neboli nepolapitelný Jan zde vystupuje jako student uvězněný 17. listopadu 1939 a likvidující německé okupanty po propuštění z koncentračního tábora. Traduje se rovněž, že právě Jan Smudek je oním československým odbojářem prchajícím z okupované Evropy v Curtizově slavné Casablance z roku 1942 (druhou možností je Otto Katz alias André Simon).
Dvojí návrat Jana Smudka
V republice zatím pomalu přituhuje. Smudkova kandidatura za lidovou stranu v roce 1946 je neúspěšná, ostatně mění se také postoj k jeho osobě. Smudek odmítá spolupracovat s komunisty a varuje před nimi. Roku 1947 na něj StB nastraží léčku. Jan má pomoci při fingovaném přechodu přes státní hranici. A tak 11. února přebírá Smudek dvojici údajných uprchlíků v domažlickém hotelu Koruna. Celá věc vypadá podezřele a nakonec jsou všichni zatčeni před čerchovskou chatou příslušníky SNB.
Smudka převezou do vojenské věznice na Hradčanech a poté do Bartolomějské ulice. Je obviněn z pokusu o útěk do americké zóny. Ještě však nepřišel čas Vítězného února, a tak mu soudce po zjištění, že případ byl vyprovokovaný, udělí „pouze“ dva týdny vězení. „Nepolapitelný Jan“ ovšem tuší, že je zle, a rozhodne se pro emigraci. Nejprve legálně vycestuje jeho těhotná žena s dcerou, sám Smudek prchá přes Český les do Bavorska teprve 6. června 1948 a odtamtud je následuje do Anglie. V Československu je jim zabaven veškerý majetek.
Nějaký čas přespává celá rodina v karavanu, později Smudek získá zaměstnání poblíž Londýna, kde také sežene řádné bydlení. Působí jako konstruktér v Británii, Německu i ve Francii, kam se nakonec na stará kolena se ženou odstěhují. V období pražského jara 1968 se naposledy vidí s maminkou, na její pohřeb už mu československé úřady nedovolí přijet.
Skutečný návrat Jana Smudka se koná až po sametové revoluci. Manželka jej následuje na rodné Chodsko, kde si Jan v Dílech u Postřekova postaví menší rodinný dům. Téměř v zapomnění zde umírá 17. listopadu 1999. Místo posledního odpočinku nalezl „Uchinari Jani“ na hřbitově domažlického kostela U Svatých.
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu
