Neponižovat Putina? Na osudu Ukrajiny závisí budoucnost celé střední a východní Evropy

Vladimir Putin (Kremlin.ru / CC BY 4.0)

Vladimir Putin | FOTO: Kremlin.ru / CC BY 4.0

Západní publikum je většinově „zmlsáno“ průmyslem infotainmentu. Udržet jeho pozornost u války na Ukrajině po tři měsíce byl téměř zázrak, obyčejně se každé téma mediálně opotřebuje maximálně do dvou týdnů. Přesto je třeba dále pokračovat v burcování veřejného mínění a posílat veškerou myslitelnou pomoc Ukrajině, která i za nás bojuje v jedné z nejkrutějších válek od roku 1945. Na osudu Ukrajinců teď závisí budoucnost celé střední a východní Evropy.

Podle dostupných informací se počet civilních obětí ruského obléhání města Mariupol pohybuje někde v rozsahu 22 000 až 50 000. To dává určitý vhled do dalších možností, které ruská agrese v únoru otevřela. Vezměme to postupně v analogickém poměru: Mariupol, před válkou 432 000 obyvatel, při obléhání minimálně 22 000 obětí. Charkov, před válkou 1 434 000 obyvatel, při obléhání tedy minimálně 73 000 obětí. Kyjev, před válkou 2 962 000 obyvatel, při obléhání minimálně 150 000 obětí. Jak by se vám to líbilo? Jedná se přitom o konzervativní a nepochybně jen částečné odhady krveprolití, jemuž Ukrajina počátkem roku unikla, když se podařilo odrazit ruské útoky na dvě největší města.

()

Strašlivé postjugoslávské války probíhaly po dobu celé jedné dekády, v letech 1991–2001, a na jejich kontě je zapsáno celkem 130 000 až 140 000 obětí na životech. Ruský imperialismus je však v jediném roce mohl snadno „dohnat a předehnat“. První kanál, či spíše stoka ruské státní televize, přitom dává prostor debatám, podle nichž je třeba ve válce zmasakrovat alespoň 2 miliony Ukrajinců.

Ruský režim se opravdu nijak „přes noc nezměnil“, jak nás ujišťují ti, kdo „nevěděli“ – a dušují se, že vědět nemohli. Pouze špatně přečetl Bidenovu smířlivost vloni v létě jako mimořádnou slabost, takže ve svých vražedných a mocenských choutkách zašel dále, než kdy věřili i jinak ke všemu ochotní západní přisluhovači.

Jde samozřejmě o stejný režim, který existoval před 24. únorem 2022, jen se trochu více odkopal. Týž, na nějž se Sobotkova vláda fakticky rozhodla spoléhat v dodávkách zemního plynu, i když mohla dál diverzifikovat z norských zdrojů. (Konečnou odpovědnost i za následné zrušení projektu plynovodu Stork II ovšem nese Andrej Babiš.) Ten samý režim, od nějž Češi vloni nakoupili zhruba 40 % spotřebované ropy. Obchodovat s Moskvou prý „před válkou bylo racionální“, i když Putin ve své plagiátorské disertaci už na konci minulého století plánoval použít dodávky energetických surovin do Evropy jako zbraň. A mnoho let to bylo notoricky známo.

Je racionální, normální a obhajitelné dále obchodovat s režimem válečného zločince, s režimem, který teď v přímém přenosu televizní debaty otevřeně plánuje genocidu sousedního národa? Je to zdůvodnitelné? Obhajitelné? Čím asi?

(FORUM 24)

State Social Responsibility?

Západ samotný už dlouho žije ve světě firemní kultury zahrnující zcela samozřejmě „Corporate Social Responsibility“, pojetí sociální odpovědnosti firem. Je běžné, že firma, která si mastí kapsy bez ohledu na dopad jejích aktivit na širší společenství nebo životní prostředí, je skandalizována a případně vystavena občanskému bojkotu. Takových případů najdeme jen za poslední dekádu minimálně stovky.

Přestože se česká vláda mohla relativně snadno ještě letos zbavit závislosti na ruské ropě prostřednictvím ropovodu TAL, raději spolu se Slovenskem a Orbánovým Maďarskem sabotovala ropné embargo EU proti Moskvě. A ještě stále nevíme, jak a zda vůbec hodlá Fialův kabinet napravit Sobotkův omyl a vrátit se k odběru zemního plynu z demokratického Norska.

Když však nemůžete věřit kováři, nezbývá často než spoléhat na kováříčka. Tak jako občanská společnost do značné míry doplňuje ne zcela pružné úsilí státu podporovat Ukrajinu vojenskými dodávkami, měla by zřejmě v mnohem větší míře vstoupit i do procesu odřezávání se od ruské ropy a plynu. Výhodou zde je, že přinejmenším v první fázi netřeba zrovna milionových částek. Nejprve by plně postačilo know-how, webové poradenství, nějaké informační letáky. Přehledné seznamy firem prodávajících v Česku ruské ropné produkty. Jako úplně první terč se nabízí maďarská síť čerpacích stanic MOL.

Andrej Babiš (ČTK/Pavlíček Luboš)

Samozřejmě chápu, že každý si nemůže dovolit radikální řešení ve stylu mé ženy, která ještě před válkou úplně odhlásila odběr plynu. Mnozí si například v minulých letech domů pořídili plynové vytápění. Podle mých informací stát sice nabízí dotace na alternativy, ale například řada seniorů si přesto nemůže dovolit požadované kofinancování, takže na státní peníze fakticky nedosáhne.

Doporučení, aby si důchodce vzal hypotéku na tepelné čerpadlo, bohužel nepředstavuje reálnou variantu. Někdo takovým lidem bude muset pomoci najít řešení ušité pro ně na míru. Ne vždy to budou úředníci ministerstva životního prostředí. Když vláda stále ještě nekoná, co by měla konat, lidem v prekérní situaci by měli alespoň zkoušet vhodnou radou pomoci angažovaní spoluobčané.

A mimochodem, je zřejmě chyba rámovat celý problém Ruskem zorchestrované energetické krize v Evropě výhradně jako otázku sociální pomoci.

Dezinformátorů ani populistů jsme se nezbavili

Česká republika sice v souvislosti s únorovým rozšířením invaze na Ukrajinu na čas vypnula několik hlavních proruských dezinformačních webů, pro dezinfoscénu to však rozhodně smrtelná rána nebyla. Sputnik, Aeronet, Nová republika, Zvědavec i Parlamentní listy dál napadají západní pomoc Ukrajině i snahy zbavit se závislosti na ruských surovinách. Obdobně si notují dezinformační skupiny na sociální síti Facebook.

Dezinfoscéna se vhodně doplňuje nejen s propagandou extrémistických, ruskými zpravodajskými službami kultivovaných subjektů jako je Okamurova SPD, ale rovněž s probíhající prezidentskou „nekampaní“ majitele ANO Andreje Babiše, která systematicky zdůrazňuje sociální dopady války, staví do kontrastu státní pomoc Ukrajincům se „zanedbáváním našich lidí“ a obecně jede na lince primitivně plebejsky národoveckého sobectví. A tato „nekampaň“ poslance Babiše sabotujícího práci ve sněmovně se bohužel zejména u starších a méně vzdělaných voličů rozhodně nemíjí účinkem.

Papež František a moskevský patriarcha Kirill (koláž) (wikimedia commons (Krassotkin))

Koaliční vláda SPOLU a PirSTAN dosud nenašla recept na dezinformace a populistickou propagandu – a co je horší, zdá, se, že ho snad ani nehledá. Prohlášení premiéra ve stylu „dělám věci správné, ne populární“ může leckomu připomenout notoricky známé upozornění německého sociologa Maxe Webera, že profesionální politik se v praxi nemůže řídit etikou svědomí (tedy vlastně jednat jako Kristus), ale výhradně etikou důsledků…

Otevřená společnost se samozřejmě nerovná empiricky danému hodnotovému společenství typu „obdivovatelé Petra Fialy“. Ti, kdo mají na „správnost“ diametrálně odlišné názory než premiér, samozřejmě budou reagovat na jeho prohlášení spíše s nevolí, než aby je nějak posunulo blíže nalezení konsensu.

Koncepční komunikační strategii zohledňující boj s dezinformátory i sekuritizaci evropské politiky, kterou si vynutila rozšířená ruská invaze na Ukrajinu, by vláda potřebovala jako sůl. Když kvůli ničemu jinému, tedy kvůli reálné hrozbě, že po nespolupracujícím Zemanovi na Hradě usedne ještě méně spolupracující a patrně značně aktivnější Babiš. Ten by pak mimo jiné byl schopen výrazně důkladněji sabotovat českou pomoc Ukrajině.

Absolutní sebezáchovné minimum by nyní představovalo postavení jediného společného prezidentského kandidáta vládní koalice, který by měl reálnou šanci Babiše porazit. Z posledních průzkumů volebních preferencí nadále vyplývá, že největší naději by skýtal penzionovaný generál Petr Pavel. Ten má vzhledem ke své armádní minulosti zároveň i šanci překročit práh skupiny příznivců pětikoalice a přitáhnout alespoň část autoritářsky smýšlejících voličů ve prospěch demokratické, nepopulistické politiky.

Jestliže se koalice SPOLU rozhodne, že chce navzdory průzkumům stavět jiného kandidáta, určitě by měl alespoň přečuhovat stranické bariéry a dokázat oslovit nějakou část potenciálních Babišových voličů. Postoj „takové voliče nechceme“ je jistě možný, nicméně v důsledku politicky sebevražedný.

Slavný snímek z náměstí Tchien-an-men v červnu 1989. (ČTK/AP/Jeff Widener)

Kreml nás má za slabé, měkké a nerozhodné. Potvrdíme mu to?

Putin už dávno chápe válku na Ukrajině jako válku s celým Západem. Když mu nevyšel únorový „Blitzkrieg“, vsadil na válku opotřebovací. Je ovšem jasné, že proti západním ekonomickým a průmyslovým kapacitám zaostalé a technologicky závislé Rusko nemá šanci. Ve skutečnosti hodlá Kreml opotřebovat v prvé řadě naši vůli k obraně.

Předem připravenou energetickou krizí v Evropě ohrožuje sociální soudržnost západních demokracií. Záměrně vyvolanou potravinovou krizí ohrožuje velice křehkou stabilitu v řadě zemí Afriky a Blízkého východu závislých na importu levného obilí. Obyvatelé takových zemí se mohou dát ze zoufalství do pohybu směrem do Evropy (do Ruska jistě nepůjdou…) a zahájit tak další kolo uprchlické krize.

Současně s ruskou propagandou („neprodlužovat konflikt“, „neponižovat Putina“, „potřebujete Rusko k boji s klimatickými změnami“ atd.) a dezinformátory mají zmíněné faktory rozložit politickou soudržnost kolektivního Západu a znemožnit další koncepční ekonomickou a vojenskou pomoc Ukrajině. Předpokládá se, že pokud Ukrajina přestane dostávat zahraniční pomoc, nebude už moci pokračovat v odporu proti ruské agresi. Vzhledem ke zničení nebo okupaci jejího průmyslového potenciálu by nemuselo jít o úplně planý úmysl.

Navzdory „mediální únavě“ je tedy třeba udržet vojenskou a ekonomickou pomoc Ukrajině na nejvyšší možné úrovni přinejmenším do konce roku 2022. I když hrozí, že hned další balík americké pomoci budou Republikáni v Kongresu cupovat na nitky pod záminkou, že Bidenova administrativa nevyužívá poskytnuté prostředky transparentně a efektivně. I když dojde k postupnému vyčerpávání zásob původně sovětské výzbroje, která ještě může být na Ukrajinu dodána.

Třebaže ukrajinští vojáci jsou se sovětskými zbraněmi dobře obeznámeni a nemusejí se na ně přeškolovat, postupně jich stále více bude procházet rekvalifikací na systémy západního původu, které lze snadněji udržovat v provozu a případně nahrazovat. Místo sovětských raketometů Směrč a Grad se naučí obsluhovat americké MLRS a HIMARS. Místo houfnic Giacint a Msta to budou M777, FH-70, M109, Krab, Caesar, Zuzana 2 či PzH 2000. Systémy protivzdušné obrany Buk a Tor nahradí německé IRIS-T či norské NASAMS. Kyjev doufá, že v blízké budoucnosti snad přijdou i stíhačky F-16.

(Wikipedia)

Česká republika se na tomto procesu nahrazování staré výzbroje příliš aktivně podílet nemůže, protože její armádní arzenál ani zbrojařský průmysl ve špičkových kategoriích výzbroje mnoho nenabízejí. Letitá československá samohybná houfnice DANA je jistě lepší než starý sovětský systém Akacija, nicméně špičkovým západním (ale i slovenským) protějškům se dávno nevyrovná. Stížnosti na selhávání dodaných pancéřovek RPG-75 dobrou reklamu této zastaralé zbrani neudělají.

Pravděpodobně nejdůležitější roli si můžeme nadále udržet jako spolehlivý zdroj starších tanků T-72 a dělostřelecké munice ráže 152 mm, které bude Kyjev potřebovat ještě dlouho, a také jako opravárenská dílna pro ukrajinské obrněné síly. Lze ale předpokládat, že zhruba v závěru roku budou zmíněné zásoby z Česka víceméně pryč. Nové tanky (na rozdíl třeba od Polska) nevyrábíme, dělostřelecké granáty včetně modernějších variant dokáže produkovat Slovensko, my nikoliv.

Potenciál lze vidět například v oblasti dodávek nákladních automobilů pro posilování ukrajinských logistických kapacit, munice do ručních zbraní či NATO kompatibilních odstřelovačských pušek. A samozřejmě má dále smysl přispívat i do sbírek pro ukrajinské ozbrojené síly. V jednotkách teritoriální obrany stále ještě najdeme spousty výzbroje pocházející ze druhé světové války, takže například pořízení třeba jen samopalu vz. 58 či pušky pro přesnou střelbu Dragunov ukrajinští obránci jedině uvítají.

Při veškerém debatování o Ukrajině je třeba mít na paměti jednu důležitou věc: Pokud by Kyjev prohrál, prohrajeme i my. Celý náš region bude do značné míry destabilizován a v dalších dekádách považován mezinárodními investory za bezperspektivní. Kdo navrhuje zanechat podpory Ukrajiny, jinými slovy říká, že nám nestojí za to starat se o vlastní budoucnost.

Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články