Neříkám mu, když jdu na rande, píše reportérka, která si vzala do bytu syrského uprchlíka

Eric Drooker

Syrský uprchlík Jasser neměl žádný domov a Helen, rodilá Britka, měla zase u sebe v bytě volný pokoj. A tak se stalo, že teď bydlí společně. Ona, pohanka, on, muslim. Jaké to bylo, popsala reportérka deníku Guardian Helen Pidd:

„Nebude se ti líbit, co ti teď řeknu,“ řekl můj otec, „ale budeš si muset nechat udělat zámek na dveře do ložnice i do koupelny. Muži jsou velmi skotačiví, když jsou dlouho bez manželky.“

Protočila jsem panenky, zavěsila a zpanikařila. Zavolala jsem svým rodičům, abych jim řekla, že u mě bude bydlet Yasser, syrský uprchlík, který se snaží zařídit to, aby za ním do Británie mohla přijet i jeho manželka s jejich nemluvnětem. Byla jsem trochu nervózní ze všeho toho zařizování, ale co mě nejvíce znepokojovalo – bude nesouhlasit s mým pohanským svobodným životním stylem? Budu si moct dále o víkendech dávat slaninové sendviče? Měla bych poupravit mou skříňku s nápoji?

Muslimka Jekatěrina Novoselová (TV Prima)

37 dní na cestě přes moře a zemi
Poprvé jsem se sešla na obědě s Yasserem v srpnu po tom, co mi naše společná známá z Turecka řekla, že tento muž přijel do Manchesteru a neměl žádné přátele. Neřekla mi, že byl ze Sýrie, ani to, jak se dostal na náš deštivý ostrov. Takže jsem byla ohromena, když mi lámanou angličtinou vyprávěl o své 37 dní dlouhé odysseji přes moře a zemi. Přeplul přes Středozemní moře uprostřed noci v nafukovacím člunu, i když neumí plavat. Šel pěšky z Řecka do Makedonie a cestoval celou Evropou, než se dostal do uprchlického tábora Džungle v Calais, kde se šest nocí pokoušel naskočit na kamion a pak se mu podařilo skrýt se na korbě náklaďáku. Po 17 hodinách úkrytu mezi krabicemi hraček zabušil na dveře. Řidič náklaďáku zuřil: býval by dostal pokutu 2000 liber, kdyby britští pohraničníci uprchlíka objevili. Yasser utekl. Nebyl si ani jist, že je v Anglii, než uviděl na silnici automobil, který jel vlevo. Došel pěšky k nejbližší benzinové stanici a požádal je, aby zavolali policii. Jeho nový život započal.

Přemýšlela jsem nad tím, jak bych mu mohla pomoci. Dostával od britského státu 5 liber na živobytí denně prostřednictvím soukromé firmy Serco, kterou si stát najímá na zpracovávání žádostí o azyl. Při čekání na vyřízení žádosti nesměl Yasser pracovat a žil v jednom domě firmy Serco s pěti dalšími žadateli o azyl: Syřané, Eritrejci, muž ze Súdánu… Zeptala jsem se Yassera, jestli by mi o víkendu nepomohl vytapetovat byt. Souhlasil, ale pak jsem měla práci: musela jsem jít napsat o wrestlingovém mistrovství v Bacup (zkuste tohle vysvětlit někomu, jehož rodným jazykem není angličtina), takže jsem ho v bytě nechala samotného. Když jsem se vrátila, už měl vše téměř hotovo. Dali jsme si spolu jídlo a já se mu pokoušela vnutit nějaké peníze. Vypadal zděšeně. „Ne, ne,“ řekl. „Nechci peníze. Chci přátele.“

Levná peřina, polštář, taška a džíny
Dva dny poté byla na pláži v Turecku nalezena mrtvola tříletého Ajlana Kurdiho. Nálada v Británii se změnila. Náhle začaly bulvární noviny, ty, které většinou publikovaly příběhy o tom, jak imigranti pojídají labutě, projevovat soucit. David Cameron oznámil, že Británie přijme 20 000 syrských uprchlíků – a já jsem nabídla volnou místnost ve svém bytě Yasserovi. Trvalo docela dlouho, než to přijal, ale brzo dostal azyl a povolení pobytu na pět let. Oslavili jsme to mdlým dortem, který koupil od pákistánského pekaře na Curry Mile (tři dny jeho denních dávek na živobytí). Yasser mi ukázal dopis, potvrzující jeho status uprchlíka: Za 28 dní má být vystěhován z domu vlastněného firmou Serco a má méně než měsíc na to, aby si obstaral registraci u britského národního pojištění, které ho opravňuje k získání zaměstnání, registroval se ve zprostředkovatelně práce a našel si někde ubytování. Složitý úkol i pro Brita, nemluvě o Syřanovi se špatnou angličtinou a bez peněz na kauci pro získání nájemného bytu.

O několik dní později jsem ho z domu Serco vyzvedla. Jediné, co měl, byla levná peřina, polštář, taška a malý batoh. Když si pak vybalil batoh, vypadlo dohromady pár věcí: jeden svetr, jedna košili, jedny džínsy, dvě trička, dvoje spodky. Víc nic.

Domnívala jsem se, že ubytování Yassera bude pro mě pokáním za chyby, které jsem udělala ve svém životě, ale jeho přítomnost mi dodávala pocit viny. Pocit viny kvůli tomu, co vlastním, kvůli tomu, jak lehký život vedu, stěžuji si kvůli triviálním věcem. Jednoho dne jsem zuřila, že neumím dát novou konzoli na záclony na okno v obýváku. „V mé zemi se lidé bojí, jestli jim dům nezničí barelová bomba. V Anglii máte starosti o záclony,“ řekl Yasser a zasmál se vlastnímu vtipu. „Všichni máme své problémy.“

Hodně se smějeme, ale soužití není bez problémů. Hlavním problémem je nejspíše jazyková bariéra (díky bohu za Google Translate) a taky to, že Yasser nemá žádné peníze, tak je často doma. Taky mi přijde dost únavná jeho obsese syrskou válkou, i když je pochopitelná. Nerada se dívám na fotografie mrtvých lidí a musela jsem zavést zásadu „Při večeři se nemluví o válce“.

Taky je trochu frustrující, že nehledá dost usilovně zaměstnání. Yasser není žádný lenoch: každý den vypomáhá jako dobrovolník. Dělá manažera kanceláře v charitativní organizaci pro Syřany v Manchesteru a chce velmi pracovat, jenže ne v jakémkoliv zaměstnání. Je kvalifikovaný učitel arabštiny a chce učit, ale nemá kvalifikaci učitele pro britské školy. Zašla jsem s ním do zprostředkovatelny práce na schůzku s jeho „pracovní poradkyní“. Varovala ho, že bude pokutován, pokud nezačne žádat o více zaměstnání prostřednictvím nesrozumitelného vládního portálu, který jsem ani já nedokázala řádně použít. Řekla, že přijde také o podporu v nezaměstnanosti, pokud bude žádat o zaměstnání, které naprosto nemá šanci získat. A tak dále a tak dále. Nakonec mu došlo, že musí začít úplně od začátku, vypracovat se odspoda. Jinak to nepůjde.

Yasserova odolnost a výdrž mě ohromují. Deset minut před tím, než přijel fotograf, který ho měl fotit pro článek, přišla Yasserovi na WhatsApp zpráva od jeho ženy, že dorazili pašeráci lidí, aby ji a jejich šestnáctiměsíční dítě převedli přes hranici ze Sýrie do Turecka. Další zprávu od nich dostal až ve tři hodiny ráno druhého dne, že šli pěšky devět hodin ve tmě a jsou nyní drženi v nějakém domě, manželka neví, kde. Uplynulo dalších 48 hodin, než přišla textovka, že dorazili do města Gaziantep v Turecku. Yasser chce požádat o test DNA, který má prokázat jeho otcovství, aby mu britské ministerstvo vnitra nemohlo odmítnout vízum pro spojování rodin.

Co si myslí o mém buržoazním životě?
Nechápe, proč si Britové nechávají zbrousit a natřít dřevěnou podlahu, když by mohli mít kovraly. Nechápe, že mám stojan, který mi drží kuchařku otevřenou. Samy kuchařky považuje za komické, jemu vždycky v životě vařily ženy (on velmi efektivně myje nádobí) a jeho rané pokusy o gastronomii mě ve stejné míře zděsily a pobavily. Jednoho rána se mě ptal, jak zapnout troubu. Ukázala jsem mu to a zeptala se, na co že to potřebuje? „Safari vajíčka,“ řekl. Google Translate nepomohl. Bylo to něco, co koupil minulou noc, řekl, zatímco se hrabal v koši a hledal obal. Nakonec se ukázalo, že šlo o Scotch Eggs – „Skotská (pikantní) vejce“ v masovém obalu. „Dvě věci, Yassere. Zaprvé, ta skotská vejce jíme studená. Zadruhé, obsahují vepřové, to nejíš.“

CYn-gWVWcAAYiuy

Helen s Yasserem

Neříkám mu, když jdu na rande…
Yasser obyčejně jí jen halalové maso, což bylo problémem, když jsem ho pozvala k rodičům na Vánoce kousek od Morecambe v Lancashiru. Počet muslimských obyvatelů se v tomto místě rovná nule a matka měla problém s tím, aby sehnala halalového krocana. Vysvětlila jsem to Yasserovi. Ten se nad tím zamyslel a usoudil, že mí rodiče jsou křesťani a Vánoce jsou křesťanský svátek, a proto bude jejich krocan posvátný. Slovo halal v podstatě znamená posvátný, takže to může klidně jíst.

Původně jsem pozvala Yassera do svého bytu z pocitu povinnosti, ukázalo se, že je to radost. Yasser má velký zájem na tom se integrovat a asimilovat. Brzo si povšiml, že se lidi v Manchesteru zdraví slovem „haja“ a oslovují se navzájem „love“. Začal to včleňovat do svých esemesek. Postupně získává vynikající severoanglický přízvuk. Díváme se společně na pitomé pořady v televizi. Jednou mi řekl, že nemůže uvěřit tomu, že v jednom pořadu byla při svatebním obřadu nevěsta v tak pokročilém stavu těhotenství. V Sýrii prý nikdo nemá sex před svatbou. Neříkám mu, když jdu na rande.

Navzdory našim kulturním rozdílům chce Yasser velmi silně přispět k občanskému životu. Když uviděl v televizi záplavy, které postihly Británii o Vánocích, zorganizoval skupinu Syřanů, kteří šli pomáhat s vyklízením zatopených bytů, a dostal se do mezinárodního zpravodajství.

Říká se, že to vyžaduje celou vesnici, aby se vychovalo dítě, myslím si, že to vyžaduje celou komunitu k integraci uprchlíka. Pomáhají všichni moji přátelé, povídají si s ním, berou Yassera na mejdany, učí ho anglicky, spravili mu jízdní kolo a ukázali mu, jak na něm bezpečně jezdit. Sheila, která bydlí přes ulici, mu nabídla lekce angličtiny a jeden advokát, kterého ani jeden z nás neznal, koupil Yesserovi postel a matraci, pro tu dobu, až jednou v budoucnu bude mít svůj vlastní domov.

Do té doby může zůstat u mě, v mém domě s terasou v Manchesteru s těmi hloupými parketami a žádným zámkem na dveřích koupelny nebo mé ložnice.

…………………………………

Celý text v angličtině zde.

 

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]