Raketový útok, ilustrační foto FOTO: Generální štáb ukrajinské armády, se souhlasem
FOTO: Generální štáb ukrajinské armády, se souhlasem
Válka na Ukrajině se prodlužuje, a nekonečná záplava informací o dalších a dalších událostech na bojišti už část společnosti unavuje. Začínají tedy sílit politické hlasy, které volají po ukončení, nebo alespoň oslabení vojenské podpory ukrajinské armády. To by však byla chyba.
Předseda SPD Tomio Okamura velkoryse prohlásil, že je pro ukončení vojenských dodávek na Ukrajinu, protože podporuje diplomatické řešení konfliktu. Kdo by nebyl pro zastavení násilí a zabíjení a pro řešení diplomatickými cestami? Snad každý, kdyby to však mělo nějaký kýžený výsledek. Ke kritice dodávek zbraní na Ukrajinu se připojil, byť opatrněji, i opoziční lídr hnutí ANO Andrej Babiš. Ten na začátku června uvedl, že Česká republika by neměla patřit mezi špičku zemí, které Ukrajině poskytují vojenskou pomoc. Podle něj česká strana poskytla pomoci již dost a ruský postup to dle jeho názoru pomohlo zastavit.
Zastavení dodávek zbraní ze strany Západu by však bylo pro Kreml jasným signálem, že pokud vydrží tlačit na Ukrajinu dost dlouho, nakonec se mu z ní podaří urvat mnohem více, protože Ukrajincům prostě a jednoduše dojdou prostředky, kterými mohou agresorovi odolávat. Domnívají se tedy pan Okamura nebo pan Babiš, že se zrychlujícím se postupem ruských okupantů bude Vladimir Putin ochotnější k diplomatickým jednáním? Po šokujícím útoku z 24. února letošního roku a zvěrstvech, která se poté na Ukrajině stala, může rozumný člověk takovému nesmyslu věřit jen těžko.
Brnkání na citlivou strunu
U obou představitelů opozičních stran se zcela nepokrytě jedná o populistické působení na tu část společnosti, na niž nejvíce dopadá zvyšování cen energií a potravin, které ruská agresivní politika na Ukrajině eskalovala (čehož teď vládce Kremlu využívá jako nepřímou zbraň vůči Západu). U SPD se k tomu dost pravděpodobně přidružuje i dříve očividná, dnes spíše raději přece jen skrytá sympatie k režimu prezidenta Putina. Koneckonců byla to právě SPD, která nejvíce protestovala proti blokováním proruských dezinformačních webů s tím, že na nich vystupuje a publikuje řada jejích členů.
Výroky členů SPD vyvolávají také paradoxní situaci, když proklamují odpor k islamizaci Evropy a zdůrazňují ochranu evropských hodnot, zároveň je však SPD ochotna ustupovat straně, jež ve válce proti evropskému státu otevřeně používá islamistické bojovníky, kteří dokonce veřejně vyhlašují, že „dá-li Bůh, dojdeme až do Berlína“, jak prohlásil začátkem července čečenský předseda parlamentu Magomed Daudov. Jak to tedy hnutí obránců evropských křesťanských hodnot s ochranou před islamizací Evropy opravdu myslí?
Je naprosto zásadní Ukrajině vojenskou pomoc poskytovat nadále, ba naopak dodávky zbraní ještě více zintenzivnit. Dnes za nás bojuje a umírá někdo jiný a nás to stojí pouze finance a zbrojní zásoby ve skladech. Vždyť sám ukrajinský ministr zahraničí pronesl vůbec těžko vyslovitelnou větu: „Dodejte nám zbraně, my obětujeme životy.“
Problém, který se začíná projevovat, jsou tenčící se zásoby, které lze na Ukrajinu posílat. Například britská armáda by prý při dosavadním tempu vyzbrojování v současné chvíli potřebovala na obnovu zásob, které poslala na Ukrajinu, téměř deset let. Na první pohled by se zdálo, že v případě opotřebovávací války je výhoda na straně Ruska. To má sice velký počet naskladněných zbraní z dob studené války, jedná se však často o starou a zakonzervovanou techniku, která Moskvě jednoho dne také dojde. Opotřebovávací válku vyhrává v první řadě ekonomická síla, a ta ruská se s tou západní nemůže v žádném případě srovnávat. V roce 2021 měla silnější ekonomiku než Rusko i Itálie.
Krátkozrakost volebních populistů
Je tedy na obrovském ekonomickém potenciálu Západu, aby za pomoci odhodlaných ukrajinských sil donutil Moskvu ustoupit ze svých agresivních cílů. Ať už formou hrozby, či v případě pokračování ruské vojenské agrese rozdrcením okupační armády a obnovením ukrajinské územní celistvosti. Žádné východisko k zastavení agrese Kremlu se však neobejde bez razantního zvýšení vojenských výrobních kapacit Západu a následného masivního zbrojení. Je totiž naší civilizační a lidskou povinností Ukrajině pomoci nejen bránit se brutálnímu agresorovi, ale také vydobýt Kyjevu zpět okupovaná území. Okupace a anexe cizího území nepatří do Evropy 21. století. Historie nám velmi dobře ukazuje, kam takové jednání vede a v jak děsivém světě bychom se mohli později probudit.
Uvažování Andreje Babiše a Tomia Okamury se nedívá dále než do příštích voleb. S tímto politickým přístupem bychom zde brzy měli loutkové vlády spadající do autoritativní a zaostalé sféry vlivu Kremlu. V ještě horším případě pak opět ruské tanky v ulicích a jednotky ruské armády roztahující se po naší zemi.
Jsme ve válce, to je realita, kterou je potřeba si uvědomit. U nás se dnes nebojuje, naše oběti představují drahé energie, potraviny a pohonné hmoty. V případě, že podlehneme současným ekonomickým obtížím a ustoupíme vládci Kremlu, nás však jednou válka v budoucnu může stát oběti, které dnes zažívají Ukrajinci jen pár set kilometrů na východě od našich hranic v podobě měst srovnaných se zemí, desetitisíců mrtvých a milionů zničených životů.
