KOMENTÁŘ / Po slavné imaginární uklízečce ze Žďáru nad Sázavou, na níž Michal Pullmann demonstroval, že Češi netoužili za totáče jezdit k moři, máme nové, čerstvé argumenty k tomu, jak jsme byli spokojeni s minulým režimem. A jde o těžký kalibr argumentace. Historik Jakub Rákosník (FF UK) odhaluje výsledky průzkumu Státní bezpečnosti v protiprávně otvíraných dopisech československých občanů.

Nová odhalení o tom, jak se skutečně žilo za vlády komunistů, uvádí historik Rákosník v rozhovoru s redaktorem týdeníku Ekonom Josefem Pravcem. Rozhovor vyšel na webu aktualne.cz. Podstatou historikových tvrzení je, jak to i napovídá název článku, že občané komunistického Československa byli v totalitním režimu povětšinou docela spokojeni. Své závěry opírá o argumentaci, která je zjednodušená, časově nebo věcně nepřesná, místy až komická.

Poválečný vývoj v Československu srovnává historik s vývojem v Itálii a Německu takto: „V Itálii či Německu to probíhalo pod režií sociálně reformní křesťanské demokracie, u nás zase výrazem tohoto konsenzu byla Národní fronta.“ Není úplně přesně jasné, co myslí Jakub Rákosník konsenzem, jehož výrazem byla Národní fronta. Snad konsenzem mezi prezidentem Benešem a komunisty, za něž jednal Stalin? Národní fronta byla prvním výrazně nedemokratickým aktem, jehož součástí byl zákaz agrární strany (takže s jejími voliči konsenzus asi nebyl), která svým potenciálem ohrožovala komunisty i ostatní strany. Byla základním krokem k vytvoření předpokladů pro vznik komunistické diktatury a takový také byl Stalinův plán. Ostatně stejně nebo podobně postupovali komunisté i v dalších zemích, jejichž území osvobodila od nacistů Rudá armáda.

„Průzkum z roku 1947 ukazoval,“ říká Rákosník, „že 76 procent dvacátníků říkalo, že znárodnění bylo dobře.“ A dodává, že i mezi nejstaršími dotazovanými byla podpora znárodnění 56 procent. Jeho koncepce vznikla už v exilu, doplňuje. Celkem prý se znárodněním bez výhrad souhlasily dvě třetiny populace. Z odstupu osmi desetiletí splývá, respektive většina čtenářů těžko rozliší, že znárodnění těžkého průmyslu z roku 1945, ke kterému se mohli vyjádřit lidé v roce 1947, bylo dost rozdílným aktem ve srovnání se znárodněním po komunistickém převzetí moci, kdy byli vyvlastněni všichni majitelé i těch nejmenších továren či dílen, nebo dokonce jen živnostenských provozoven. Takže by bylo korektní, kdyby dotazující i dotazovaný tato období rozlišili.

S lehkostí, s níž se historik vypořádal s kroky k omezování demokracie a práva, se vypořádává i s kulturou. Zatímco na Západě prý „upadla popularita temných existenciálních autorů, jako byla například Virginia Woolfová, u nás rovnou přišla Němá barikáda od Jana Drdy a hledání lepšího světa po letech temnoty. Tato tendence romanopisectví pak kulminovala v 50. letech socialistickým realismem.“ 

Padesátá léta byla nejodpornější dobou komunismu u nás. Kulturu plně ovládla cenzura a řídili ji stalinští ideologové. Nekomunističtí spisovatelé a básníci byli zbaveni možnosti publikovat, vyhnáni do zahraničí nebo posláni do lágrů. Výtvarníci, pokud chtěli svá díla vystavovat a prodávat, se museli přizpůsobit požadovanému stylu. Totéž se týkalo všech dalších představitelů kultury. Ale pro Jakuba Rákosníka to bylo období hledání lepšího světa, kteréžto hledání prý kulminovalo socialistickým realismem. Tedy ne že to byl ze Sovětského svazu importovaný a jediný povolený směr umění. U nás prostě vykulminoval.

Jak moc se věřilo ve vybudování komunismu, ptá se historika novinář. A dozvídá se, že prý jak kdo. „Zrovna vyvlastněný živnostník“ vnímal prý socialismus úplně jinak než třeba „škodovácký nekvalifikovaný dělník, který to dotáhl na odborářského bosse“. Je úsměvné mluvit o „odborářských bossech“ v době, kdy nebyly ani odbory, ani bossové. Revoluční odborové hnutí (ROH) bylo tak jako mnoho jiných organizací převodovou pákou komunistického vládnoucího mechanismu. Jeho rolí nebylo bránit dělníky, protože podle komunistické ideologie dělníci vládli, takže nebylo před kým je bránit. Představitelé ROH byli nomenklaturní kádry, jejichž úkolem bylo ve své působností praktikovat rozhodnutí ÚV KSČ. 

Ale pak přichází myšlenkový vrchol celého rozhovoru, když si na důkaz své představy o totalitním Československu bere Rákosník výstup Státní bezpečnosti vzniklý údajně analýzou 14 tisíc vnitrostátních dopisů a 12 tisíc dopisů do zahraničí protizákonně otevřených a přečtených příslušníky StB. Sociologům by z takové „výzkumné metody“ vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, ale Jakub Rákosník toto nazývá „jediným kloudným průzkumem veřejného mínění, který z 50. let minulého století máme k dispozici“.

Protizákonné čtení dopisů a vyvozování z toho jakýchkoliv závěrů nelze označit za průzkum veřejného mínění ani kloudný, ani jakýkoliv jiný. I kdyby se takový „průzkum“ z nějakých bizarních důvodů uskutečnil v době úplné svobody, postrádal by jakékoliv prvky reprezentativnosti a odbornosti v metodě sběru dat i jejich vyhodnocení. V době totality k tomu ještě přistupuje fakt, že lidé věděli, že jejich poštu může kontrolovat tajná policie, takže logicky měli zábrany v nich své politické názory vyjadřovat. A konečně – tajná policie měla své úkoly a mezi ně rozhodně nepatřilo poskytovat pravdivé informace. Takže jakýkoliv výstup Státní bezpečnosti lze charakterizovat jedině právě jako výstup Státní bezpečnosti, ale rozhodně ne jako průzkum veřejného mínění. Nicméně historik Rákosník ho tak prezentuje. A jde ještě dál. Legračně spekuluje, že snad těch deset procent, které jako nespokojené definovala Státní bezpečnost, by mohlo být těch samých deset procent, co v roce 1947 nesouhlasilo se znárodněním. Jich sice podle tvrzení samotného Rákosníka jen o pár vět dříve byla třetina, ale proč to všechno nepoplést dohromady a nespekulovat, „jestli tu skutečně existovala nějaká antikomunistická kohorta, nebo šlo jen o shodu čísel“.

Rákosníkovy vývody jsou sice založeny na nesmyslných východiscích, ale on se z nich snaží dovodit, že v padesátých letech u nás vlastně absolutní většina společnosti byla spokojena. Zbývá se tedy ptát, proč režim zavíral lidi za politické názory, proč je vyhazoval z práce, proč zrušil svobodu slova a zavedl cenzuru, proč zakázal soutěž politických stran, proč obehnal zemi kilometry širokým neprostupným pohraničním pásmem, v němž bez milosti vraždil kohokoliv, kdo do něj pronikl a přiblížil se k hranici? Proč nedovoloval lidem cestovat na Západ? Proč lidem kontroloval dopisy a odposlouchával telefony? Proč budoval rozsáhlou a všeprostupující síť agentů a spolupracovníků tajné policie? A konečně – proč a proti komu zavedl do ústavy povinnou vedoucí úlohu KSČ? Kvůli deseti procentům nespokojených? Proti malé antikomunistické kohortě? Čekal bych, že se historika zeptá autor rozhovoru, ale toho zřejmě historikovy odpovědi neudivují. Naopak mu pokládá návodnou otázku: „Takže vlastně říkáte, že z hospodářského pohledu lidé se socialismem souhlasili?“

„Kdyby tomu tak nebylo, tak by ekonom Ota Šik se svými návrhy reforem nebyl tak populární,“ využívá nápovědy historik. Opět se tu formuluje představa postrádající popis reálných okolností. Socialismus, řízený nekompetentními komunistickými dogmatiky, přivedl zemi k úpadku. Komunisté ale pevně drželi vládu, přičemž se neopírali o vůli společnosti, ale o moc udržovanou ozbrojenými silami a represivním aparátem. Teprve po takovém úvodu můžeme mluvit o „popularitě návrhů reforem Oty Šika“. Jednoduše nic zásadnějšího, jako třeba vrácení výrobních prostředků těm, jimž je komunisté ukradli, nebylo myslitelné. Lidé tedy věřili, že aspoň nějaké uvolnění tupého komunistického plánování a zavedení aspoň určitých prvků trhu snad může ekonomice pomoci. Vydávat to za důkaz souhlasu společnosti se socialismem je komické a zcela ahistorické.

Podobně je to s často opakovaným tvrzením, že „v době sametové revoluce tu chtěla kapitalismus jen nějaká tři procenta lidí“. V době sametové revoluce jsme nevěděli, jestli na nás nezaútočí armáda, policie či Lidové milice, jak to ostatně někteří komunističtí představitelé navrhovali. Takže vyvozovat cokoliv z těchto chvil, opět bez uvedení souvislostí a popisu situace, nemá smysl. Skutečně směrodatné jsou výsledky svobodných voleb v prvních měsících a letech po pádu režimu a z těch rozhodně touhu po pokračování toho, co komunisté nazývali socialismem, vyvodit nelze.

Těžko říct, natož pochopit, co vede některé historiky, kteří sami totalitní režim v dospělosti nezažili, k tomu, že jeho charakter bagatelizují, jeho fungování zkreslují a jeho zločiny přehlížejí. Chápu touhu po sociální spravedlnosti i kritiku sociálních nerovností v kapitalismu. Ale režim pod vedením komunistické strany nebyl realizací takových tužeb, byť v to jeho mnozí idealističtí zakladatelé věřili a sám režim to předstíral. Komunistický systém byl vládou aparátu nad společností, kterou s pomocí ozbrojených složek totálně ovládal. Skvěle to popsal jeden z nejbližších kolegů Klementa Gottwalda ve dvacátých letech Josef Guttmann v článcích, které ve své knize Josef Guttmann a osudy střední Evropy mezi Hitlerem a Stalinem cituje Jaques Rupnik (ÚSTR 2023). (Podrobněji jsem o knize psal v článku Josef Guttmann. Muž, který dokonale pochopil ruský styl vládnutí v červnovém čísle měsíčníku Forum 24+.)

Komunistický režim v satelitních státech Sovětského svazu byl udržován hrozbou vojenské intervence ozbrojených sil SSSR, jak to ostatně i opakovaně sovětská vláda prokázala. Sovětský režim byl dobovou realizací ruských imperiálních ambicí. Máme-li se jim v budoucnosti ubránit, přestaňme je zamlčovat. Je smutné, že tak zkreslený výklad minulosti, jaký předvedl Jakub Rákosník v rozhovoru s Josefem Pravcem, prochází bez polemické odezvy od členů historické obce. 

Autor je novinář a manažer, člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.