Nevědění a nechápání. Otisk kunderovského světa v hotelové posteli

Milan Kundera (Kontexty / se souhlasem)

Milan Kundera | FOTO: Kontexty / se souhlasem

Jistá zkušená čtenářka inspirovaně konstatovala: „Kundera je spisovatel, který se vznáší.“ V kunderovském světě nezůstává nic samo sebou, vše je pozdviženo do suverénně estetizovaného výrazu. Lidé nemají hlad, nikdy nedostanou rýmu ani žlučníkový záchvat, není jim horko, zima. Jejich smyslový repertoár je omezen na řidší sexuál­ní zážitky. Ovšem vedou palčivé spory o právo na politickou moc. S tím bychom neměli mít problém. Je to autorova volba, i když raději čtu epiku, v níž zůstávají patrné otisky bezprostředních zkušeností lidí a věcí v přirozeném světě. Nikoliv popisy, otisky, z nichž se lze něco podstatného dozvědět, podobně jako archeologové v půdě nacházejí a čtou pečeti dávných existencí.

Ovšem u Slavnosti bezvýznamnosti pro mě odpadly jakékoliv poznámky na okraj. Četl jsem vskutku unášivě dokonalou prózu, ryze kunderovsky dovršenou loutkohru o ničem, leda o třech čtyřech bouřkách ve třech čtyřech sklenicích na zuby. Sylvie Richterová uvedla, že je to vlastně epická „hudební skladba“, do níž si významy vkládáme my, čtenáři – posluchači. Takto a kvůli vynikajícímu překladu je tento text náš, i když nebyl napsán česky, a už vůbec ne pro Čechy.

(FORUM 24)

Protože jsem v mládí utrpěl stejné společenské zážitky jako autor, zaujalo mě, že mu z podvědomí vyvstala silueta osobnosti, jejíž vliv kdysi zřejmě živě vnímal. Josif Vissarionovič Stalin v textu Slavnosti bezvýznamnosti působí suverénně, jako moudře ironický žertéř, bůžek na lovu, sem tam v dobrém rozmaru střílející po Paříži. Stalinův historický kritik Chruščov a další, kdysi mocní soudruzi (kdo se na ta jména ještě pamatuje?) jsou lehce za pitomce. Což je spíš zajímavé než podstatné.

Myslím, že česká literární historie zaznamená Kunderovu zásluhu, že nám přivedl existencialistickou prózu ze sartrovské tradice až na práh. Mimo jiné k tomuto vlivu odkazuje významný podíl reflexe hnusu z reality. A v neposlední řadě je Sartrovým a Kunderovým prózám společné suspektní pojetí ženských postav: je-li už některá nepopiratelně pěkná, pak je jinak ⁠– nejčastěji citově⁠ – tíživá. (Někdy se divím, že ženské postavy Milana Kundery a jejich role ještě nevyvolaly žádné feministické ohrazení. Což bych mu samozřejmě dnes nepřál…) Ostatně přední český romanista to už řekl lépe. Smím-li volně citovat z rozhovoru: „Francouzi Kunderu milují, protože píše jako Sartre. Ale umí psát lépe než on.“ I čeští čtenáři jsou vesměs rádi.

Ale čemu vlastně? Ctím spíše etický existencialismus camusovské tradice. Sartrovský existencialismus mi byl a je v podstatě nihilistický. Sartrův existencialistický předchůdce Martin Heidegger mínil, že člověk žije ve vztahu k Bytí, jemuž je zavázán. Zodpovídá za způsob, jakým svou existenci spravuje. Od tohoto předpokladu či filozofické zkušenosti se Sartre distancoval. Učil, že musíme žít v prázdnotě dle své volby, nezavázáni nikomu a ničemu. Což vede k riziku odmítavé samoty a směřování do prázdnoty. Ti druzí jsou nám pak spíš k ničemu, na obtíž, peklem. Pokud nám jejich těla neposkytnou rozkoš. Sartre z vydýchané pasti posléze odešel vedlejšími dveřmi, z drastických konsekvencí existencialismu vyvázl únikem k marxismu. Kundera prošel opačnou cestu. Anebo si dodnes uchoval obě možnosti? To není zcela jasné.

Demontáž sovětského památníku ruských a ukrajinských dělníků v Kyjevě z roku 1982 (26. 4. 2022) (Rasal Hague / Wikimedia Commons / CC BY 4.0)

Ve Slavnosti bezvýznamnosti je jádro existencialismu zformulováno v monologu matky, která touží likvidovat lidstvo od počátku, u pupeční šňůry pramáti Evy (viz s. 69, 70). V postoji divně antimateřské figuríny, zdá se mi, nejde jen o odmítání (například z houellebecqovského) zklamání životem, nýbrž o všeobjímavou sebenenávist. Tady už u Kundery čteme značně nad Sartra. Heideggerovec pokrčí rameny. Křesťan se obává infekce prazákladního Zla. Obrovitě pyšného a mrazivě lhostejného ne!, před nímž nás pánbůh chraň a opatruj.

Milan Kundera je brilantní „spisovatel, který se vznáší“ nad realitou, protože je v jádru post-avantgardista. Je pro něj důležitá suverénně a bohatě zvládnutá forma. Obsah byl avantgardě v zásadě druhořadou záležitostí; dle některých ani neexistuje. Ovšem Milan Kundera patřil k „levé avantgardě“. Více lidí v té skupině mělo slabost pro stalinismus. Mladý Kundera byl dokonce patetickým stalinistou. Později se z očividně tíživé, až tragické zápletky vyvázal tragikomickým Žertem. Na Cervantesův způsob? Ano, v době, kdy Milan Kundera psal Žert, leckomu se ještě zdálo, že z marx-leninské pasti vyvázneme postupně, chytrými úvahami a šikovnými politickými piruetami. Vzpomínáme si, jak příjemná iluze to byla.

V realitě nepomáhala inspirace Cervantesem ani Enšpíglem. Teprve později jsme pochopili, co všechno budeme muset odpracovat. Odtud snad ta podivná mnohoznačnost Kunderova imponujícího prozaického díla, v němž z mého pohledu a zkušenosti nacházím poměrně málo toho, co lze lidskou rukou pevně uchopit. Na rozdíl od Kunderovy esejistiky a publicistiky. A ovšem kromě múzicky dokonalého, a proto zdrcujícího manifestu nihilismu ve Slavnosti bezvýznamnosti.

Eric Drooker

Něco úplně jiného je Nevědění, jež jako by bylo vyprávěno o nás, o českých emigrantech z roku 1968. Avšak příběhy trapných návštěv rodné země, která se tak divně změnila nezměnila, nebyly psány pro nás. Autor se původně obracel k jiným čtenářům, respektive čtenářkám. Přesto se pokoušíme v Nevědění jaksi rozpoznat. Není-li trochu náčrtem českých Cest ke svobodě.

Oficiálně a veřejně si Milan Kundera s žádným z našich polistopadových představitelů ruku nestiskl. Asi k tomu měl své důvody. Takže nepřekvapí, že opět vyprávěl z odstupu. Je tu ovšem vyvolán a citován Jan Skácel jako symbol českého smutku (s. 15). Zahraniční čtenářstvo je posléze informováno o tom, co pro Čechy znamenala data 1938 a 1968, přičemž je nám lichotivě připisována bojovnost, na niž vinou jiných nedošlo (s. 92). Ano, v tom je autor Nevědění zcela náš. Nám jde většinou o viny jiných. Ty si pečlivě sepisujeme. Je dobré, aby to věděl ten, kdo by se nám pokoušel porozumět. Zlomyslnějšího Kunderu ovšem poznáváme ve stručném školení o zbožňovaných básnících, zakladatelích četných národních estetických kultů, včetně jedné smutné pohřební grotesky (s. 74). Co by ale k tomu řekl Skácel?

Na úvahy o českém smutku a chabých nadějích za normalizace navazuje esejistická črta o Arnoldu Schönbergovi. O jeho nadějích na slavné panství německé hudby v příštích sto letech, jež zajistí dvanáctitónová stupnice, posléze odsouzená jako nesrozumitelná, elitářská a nepřátelská německému duchu. Arnold Schönberg byl z Německa vyhnán, neboť byl Žid (s. 16). Kundera jej ještě připomíná v obdobně brilantní črtě (s. 94) o osudech hudebníků a hudby zavalených hlukem ze „sdělovacích prostředků“. (S češstvím to nemá nic společného, zato se tu zablýskne Milan Kundera – výrazný esejista.)

Zkušeného Kunderova čtenáře nepřekvapí, že konkrétní příběhy emigrantky Ireny a její matky, emigranta Josefa, Milady a dalších jsou nahlédnuty celkem neosobním způsobem: všechny postavy mluví týmž jazykem, čímž se jejich příhody promítají do poněkud divadelní akustiky. Vše, co má být řečeno, je důsledně dosloveno. Nesdílíme příhody konkrétních lidí, u nichž se v praxi vždy musíme smířit s tím, že leccos z jejich osudů pro nás zůstane ve stínu. Díváme se na jeviště, kde je vše jasně nasvětlené a vydané úvaze, včetně nostalgií a intimit.

Gustav Klimt, portrét Adele Bloch-Bauerové z roku 1907 (výřez) (Neue Galerie New York / wikimedia commons (volné dílo))

Vlastním tématem je nemožnost návratu. Nositelem nevědění je Odysseus. V cizině opustil životní lásku, aby nakonec na rodné Ithace žil s lidmi, jimž už nerozuměl a kteří nerozuměli jemu. Což připomíná syndrom veterána navracejícího se do mírového života. Odcizení je zřejmé. Kunderovi emigranti si stěžují, že se jich v Česku nikdo neptá, co v cizině zažili. Oni se ovšem taky vůbec nezajímají o to, co si prožili čeští domorodci.

Ale kdo je tu vlastně veterán a jakých bojů? Ani o Ireně, ani o Josefovi se nedozvídáme, že by byli osobně účastni na dění v Československu v roce 1968. Ani tam venku zřejmě neměli nic společného s aktivní opozicí. O disentu nevěděli, anebo je nezajímal. Anebo se chránili zkomplikovat si beztak složité emigrantské existence? Jsme-li v tísni, ohlížení se do minulosti i vyhlížení budoucnosti může být zbytným přepychem. S takovými problémy ovšem Odysseus zápasit nemusel. Po přistání na rodné půdě podnikl svým lukem ráznou čistku! Něco podobného po roce 1989 u nás (na rozdíl od roku 1945) už možné nebylo. Pokud by však „osmašedesátníci“ navrátivší se v roce 1990 z emigrace prosadili svůj konzervovaný pohled, asi bychom se aspoň na čas octli v pozastaveném čase: vlivných nostalgií po socialismu se v zahraničí zachovalo víc než mezi námi doma.

Nevědění se opět setkáváme s propracovaným konstatováním, že lidé žijí ve svých jedinečných osudech, tedy odsouzeni k samotě, v níž se ti druzí dost často jeví jako holá mrzutost. Tak Irena si palčivě nerozumí s matkou. Necítí se ve své kůži ani v nové, ani staré vlasti. Pokud má dojem, že okolnosti jí nabídly, aby oživila dávné citové dobrodružství, po letech ozdobené nostalgií, bude z toho jen další „směšná“ láska. Ženskou citovost Kundera vesměs trestá nelítostně, skoro sadisticky. Třeba rabelaisovským průjmem, ztrátou části obličeje. A my si musíme Josefovýma očima podrobně prohlédnout Irenin klín. Tedy až potom, kouzla zbavený.

Josef by měl co řešit se svými normalizačně chamtivými příbuznými, kteří si ke všemu ještě troufají připomínat jeho dávný fanatismus mladého komunisty. Takový nevkus! Ale je tu především příběh Milady, celkem srdceryvný románek v románu. Dávno, za středoškolských studií se Josefova studentská láska kvůli klukově nezralé žárlivosti pokusila o nezralou sebevraždu umrznutím. Děvče přežilo, jenže s následky omrzlin. Josef uhnul kdysi, vyhne se i nyní, jako pravý narcis. Avšak musím přiznat, že zrovna Miladin tragický pokus o smrt se mně obtížně vizualizuje. Obraz pěkné studentky zírající na zasněžené a sluncem ozářené vrcholky hor v naději na věčný spánek (s. 78)? Pro optickou inspiraci abych se namáhal snad až k malířům symbolismu. Anebo ještě dál do německého romantického krajinářství?

Ukrajinští filmaři protestují na festivalu v Cannes proti ruské válečné agresi (Vzgljad / se souhlasem)

Představit si Irenu a Josefa v příležitostně zahřátém lůžku, to umíme. Složitějším zadáním je taneční scénka, při níž si Irenina vitální matinka s požitkem osahá svého zetě. Asi jako v přeplněném autobuse. Pak si to spolu udělají a ještě jednou si zatančí.

Rozumějme dobře: všechno se to děje v té divné Ithace, kde se lidé špatně oblékají a pijí pivo, protože dobrým francouzským vínům ti křupani nerozumějí (s. 29). Co byste taky čekali na věčně zasněžených pláních východně od Labe; leda nějakou udatnou vlčí smečku. Je to tam všechno podivně potrhané: „Když skončí bitva, všichni se vrhají v trestných výpravách do minulosti a pronásledují viníky. Ale kdo byli viníci? Komunisté, kteří v roce 1948 vyhráli? Nebo jejich neschopní protivníci, kteří prohráli? Všichni pronásledovali viníky a všichni byli pronásledováni“ (s. 63). To je autorův příspěvek k úvahám o dějinných peripetiích 20. století? Že by se v Československu po roce 1945 hrála férová politická soutěž, v níž férově vyhráli ti lepší? Že by si ti Češi vlastně za všechny potíže mohli sami? Třeba proto, že Češky se tak špatně oblékají? A ovšem to pivo! Pokrokové Pařížance se to tak nějak může jevit, to musíme uznat. Ale Janu Skácelovi asi ne.

Sylvie Richterová v doslovu k Nevědění říká: „Záleží na čtenáři, jakým harmoniím a kontrapunktům dá zaznít, jak pozorně se do polyfonní skladby zaposlouchá“ (s. 149). Kundera nepochybně dává na vybranou z mozaiky situací a postřehů a v tom je vstřícnost jeho poetiky. Ocení ji český čtenář. V jeho knihách se konečně setkává s existencialistickým postojem, který ovšem pařížskými kavárnami (kde rozlévají pouze vynikající vína!) prošel už skoro před tři čtvrtě stoletím. U nás tedy trochu později, post-avantgardisticky. Pro četné obecenstvo však stále trefně.

Čtenář Slavnosti bezvýznamnosti je na rozdíl od čtenáře (spíše asi čtenářky) Nevědění ve značné výhodě. Je konfrontován se zralejším, očištěnějším tvarem kadlubu čiré anihilace. Osobně si pro Nevědění pokusně navrhuji duplicitní název Nechápání. Když my prý vlastně nechápeme, kdo tady za co kdy správně mohl. A co se tady vlastně stalo. Hledám-li v Nevědění otisk reálného lidského zážitku, vidím ho v hotelové posteli, v níž se Josef a Irena celkem uspokojivě pomilovali. Je otázka, zda se kvůli tomu museli namáhat až na tu českou Ithaku.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru Forum 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články