Pokud chcete postihnout celý fenomén českého odboje za heydrichiády, nestačila by vám na to kniha. Vypsat všechny ty, kteří si to zaslouží, je na pár stránkách spíše Sofiina volba, protože vždy někoho vynecháte. Z učebnic dějepisu si většina lidí sotva pamatuje Kubiše s Gabčíkem, ale pojďme si říci zcela upřímně, že bez podpory úplně obyčejných lidí z řad civilního obyvatelstva by neměli šanci se svým úkolem uspět.

Dá se vůbec ještě z naší pozice pochopit, co celé rodiny vedlo k tomu, aby riskovaly život pro svojí zemi tím, že pomůžou československým vojákům v utajení? V roce 1942 vás mohlo stát otevření dveří neznámému člověku, kterému byste dali třeba jen najíst a nasměrovali jej k lidem z odboje, svobodu i život. A lidé, o kterých tu dnes mluvíme, otevírali své dveře opakovaně. Zajišťovali vše, co bylo v jejich moci – a nebylo toho málo.

Dále čtěte

Nový týdeník FORUM objasňuje, proč Agrofert životně potřebuje ruský plyn

Nové číslo Týdeníku FORUM hned na obálce prozradí, kdo je odpovědný za to, že nemáme variantu k ruskému plynu. Je…

Falešné dokumenty byly klíčem k volnému pohybu. Lékařské zprávy, které před očima protektorátního aparátu dělaly z parašutistů dlouhodobě nemocné nezaměstnatelné osoby. Potravinové lístky. Někteří odbojáři neměli měsíce maso, protože chtěli to nejlepší dát právě parašutistům, aby měli dost sil na plnění svých úkolů. Cigarety, ošacení a ubytování. V rámci konspiračních pravidel se parašutisté málokdy mohli zdržet na dlouho. Bylo potřeba mít bytů na úkryt celou řadu.

Víte, co byla třeba výzva? Když odboj potřeboval sehnat boty na Josefa Bublíka ze skupiny BIOSCOP. Tento dvaadvacetiletý mladík měřil přes 185 cm, měl široká ramena, dobrotivou povahu a taky nohu velikosti 46. To bylo tehdy číslo pro obra.

A sežeňte si jen tak nenápadně uprostřed války, uprostřed Třetí říše „letadlové lodě“ na někoho, kdo ještě nesmí ani před dům, protože se mu sotva podařilo zahrabat někde padák a venku je nenápadný jak sáňky v létě. Dokázali to. Ty boty jsou dodnes ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha a jejich historie se předává dalším generacím.

Co bylo ještě obdivuhodnější než shánění materiálních věcí, tak způsob, jakým odbojové spojky sháněly informace. Bez tajného informátora na Pražském hradě a jeho vzkazů o pohybu Heydricha a bez slečen z odboje, které byly ochotny je přijímat, by sotva bylo možné být Heydrichovi neustále v patách. Degradovat je na post milenek v dnešní době je pouze nepochopení jejich obrovského úkolu.

Dále čtěte

Hrdinství pro budoucnost: Před 80 lety uskutečnili českoslovenští parašutisté útok na Heydricha

V srpnu 1940 pronesl britský premiér Winston Churchill legendární projev, ve kterém na adresu letců bojujících na britském nebi proti…

Ženy a dívky různých věkových kategoriích před gestapem tuhle roli hrály čistě proto, že potřebovaly ochránit další zainteresované. A nutno dodat, že to sehrály úspěšně. Gestapo jim uvěřilo neznalost a naivitu. A přitom nemohlo být nic vzdálenějšího realitě.

Právě mnohé odbojářky byly klíčovými hráčkami při získávání přehledu o pohybu nepřátel, ať už jako doprovod pro parašutisty, nebo jako spojky, díky kterým informace proudily na správná místa.

Tohle všechno se dělo ve chvíli, kdy byl protektorát obklíčen ze všech stran nepřítelem a jeho spojenci. Německá okupační moc soustavně likvidovala české elity – od kultury, přes vzdělávání až po bývalou československou armádu. První vlna odboje byla do roku 1941 prakticky zdecimovaná, hluchá a slepá. Gestapo zadrželo čelní představitele Obrany národa, obě vysílačky SPARTA. Chybělo spojení se zahraničím.

Přesto zůstala aktivní hrstka. Sokol, v tu chvíli již plně ilegální, 8. října 1941 přišel o 1500 čelných představitelů, starostů a náčelníků, které Heydrich poslal do Osvětimi na smrt. Byl popraven Augustin Pechlát. A některým náčelníkům došlo, že bez řádné radikalizace nemají šanci dosáhnout ničeho. Bez boje a bez obětí se válka vyhrát nedá. Tahle jiskřička, která zapálila požár v mnohých Sokolech po celém protektorátu, nakonec Heydricha stála život. Právě Sokolové kolem sebe postavili obrovskou síť podporovatelů, díky kterým se podařila jedna z největších odbojových akcí na našem území během celé druhé světové války.

V zatáčce, kde se atentát odehrál, stojí dnes Pomník operace Anthropoid. Ruce tam pro ochranu své země rozpřahují a do propasti padají dva muži v uniformách, symbol Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Ten třetí muž v civilním oděvu je symbolem všech níže vypsaných statečných lidí, kterým bez nadsázky vděčíme za možnost žít ve vlastní, svobodné a samostatné zemi.

Následující medailonky jsou jakýmsi rodinným albem skupiny Anthropoid a parašutistů, kteří našli svůj úkryt v Praze. Rodinným proto, že některé ženy i muži z odboje se nejen pro Jana Kubiše a Josefa Gabčíka stali doslova druhou rodinou a neváhali to lidem z odboje dávat najevo. Při líčení všech těžkostí války, života v protektorátu i hrůz heydrichiády tu mluvíme o velmi vřelých vztazích plných sounáležitosti, hřejivosti i laskavého humoru.

A pokud rodinné album, tak je třeba začít s jednou velmi důležitou „tetičkou“.

Marie Moravcová

Kubiš, Gabčík, Valčík i Opálka jí říkali „teto Moravcová“ .Tahle první dáma českého odboje za heydrichiády se narodila v Praze na Žižkově a prožila tam celý svůj život. Ve stejném roce jako se narodila první Československá republika, tedy v roce 1918, se Marie, tehdy ještě Krčilová, vdala za Aloise Moravce a spolu s novou republikou na svět přivedli i svého prvorozeného syna Miroslava. V roce 1921 dala světu ještě syna Vlastimila, kterému se později říkalo Aťa.

Marie byla žena činu. Její muž Alois byl vrchním inspektorem státních drah, což bylo panečku dobré postavení. Od roku 1931 celá rodina bydlela v Biskupcově ulici čp. 1745/7. Ve druhém poschodí měli útulný byt. Miroslav se stal automechanikem v leteckém závodě v Čakovicích, Aťa studoval obchodní akademii v Karlíně.

Psal se rok 1938, všechny zasáhla mnichovská dohoda a následný odsun Čechů z pohraničí. Marie nebyla zaskočena. Okamžitě začala pomáhat a organizovat ubytování a pomoc uprchlíkům ze Sudet. Ostatně jako dobrovolná sestra Československého červeného kříže se stihla potkat s velkým množství lidí, včetně dalších žen s podobným nasazením pomáhat. Její nezdolná energie nezakolísala ani ve chvíli, kdy vznikl Protektorát Čechy a Morava a ČsČK byla jako česká organizace zrušena. Chápala i svého staršího syna Mirka, který se rozhodl na nic nečekat a utéct z protektorátu do zahraničí, aby tam v Československé armádě v exilu mohl bojovat za osvobození své vlasti. Marie po jeho odchodu o něm žádné zprávy neměla. S rukama v klíně ale také sedět nehodlala. Její veliká chvíle přišla ve chvíli, kdy se v protektorátu ocitli Jan Kubiš a Josef Gabčík. Její známá z ČsČK, Anna Šrámková, Marii doporučila Antonii Piskáčkové, která pro oba parašutisty sháněla po Praze ubytování. Paní Piskáčková v tomto příběhu rozhodně sehrála nemalou roli. Řízením osudu se byt v Biskupcově nestal jen příležitostným přespáním. Marie Moravcová, stejně jako její manžel, se rozhodli do odboje zakousnout ze všech svých sil a těch nebylo málo. Shánění ošacení, potravin i kontaktů bylo pro Marii radostí i velkým zadostiučiněním, tohle byl přesně její boj s okupanty. Uměla pro odboj a pomoc získat prakticky kohokoliv, a byla v tom velice dobrá. Po Kubišovi s Gabčíkem se u ní objevil i Valčík a z bytu byl více spíš hlavní stan parašutistů než jen krátkodobá lokace pro přespání. Na jaře přibyli Opálka, Švarc. Moravcovi se poznali i s Karlem Čurdou. Všichni jí říkali „teto“ a Marie se smála a dál sháněla kontakty a potřebné věci a informace a starala se o každého z nich jako o vlastního syna. Zvláště blízko si k ní cestu našel Josef Valčík. Byla mu blízká náturou, svojí nezdolnou energií a humorem. Právě jeho nejspíše na jaře požádala o kapsli s jedem. Dala si ho do medailonku na krk. Řekla mu rovnou, že nechce riskovat, že by asi mučení nevydržela, a tak si chce být jistá, že kdyby na to došlo, tak z ní nic nedostanou. Nelhala ani sama sobě.

Její muž Alois s ní sdílel všechny radosti i starosti. Sám patřil k velmi aktivním odbojářům a činnost své ženy podporoval a oceňoval. Byl zatčen 17. června 1942 na základě udání Karla Čurdy. Při výslechu i přes nelidské mučení nic důležitého neprozradil.

Aťa Moravec

Aťa Moravec patřil k nejzasvěcenějším. Po maturitě od roku 1941 pracoval jako obchodní zástupce Topičova knižního nakladatelství. To mu umožňovalo velkou svobodu pohybu po protektorátu, a proto také fungoval jako ideální odbojová spojka. Od jara 1941 trávil dost času i s Josefem Valčíkem, který po prozrazení vyměnil Pardubice za Prahu. Často doprovázel i Kubiše s Gabčíkem, setkával se s Hanou Krupkovou a přebíral zprávy. Byl zasnoubený s Věrou Löblovou, která do skrývání parašutistů také zapojila celou svou rodinu. V době Čurdovy zrady byl u příbuzných mimo Prahu. Gestapo ho ale snadno vypátralo a poslalo mu falešný telegram, který hovořil o nemocné matce a rychlém návratu do Prahy.

Aťa bohužel až v rozházeném bytě pochopil, že to byla past. V „Pečkárně“ ho bez přestávky mučili 7 hodin. Když to vypadalo, že ho rychle zlomit nedokážou, opili ho alkoholem. Následně mu na nosítkách přinesli mrtvé tělo jeho matky a Aťa se psychicky zhroutil. Postupně z něj dostali, že se on sám měl v případě nebezpečí skrýt v kostele sv. Cyrily a Metoděje v Resslově ulici. Když vystřízlivěl, jeho ochota spolupráce vyhasla. Se svým otcem byli vězněni v Malé Pevnosti Terezín. Dne 24. října 1942 byli oba zastřeleni v koncentračním táboře v Mauthausenu. Aťův starší bratr Miroslav bojoval v řadách RAF v Anglii jako stíhací pilot u 310. československé stíhací perutě. Zahynul při nehodě svého spitfiru 7. června 1944, tedy druhý den po začátku operace Overlord.

Jan Zelenka-Hajský

V sokolském odboji užíval několik přezdívek, ale nejvíce se ujala jedna, pod kterou ho poznali i parašutisté. „Strýček Hajský“ alias Jan Zelenka byl legendou už za svého života. Usměvavý učitel v kulatých brýlích z fotografií působí nenuceně. Na první pohled byste v něm nehledali jednoho z nejradikálnějších sokolských náčelníků. Ale fotografie klamou. Jan Zelenka byl vždy akčním a organizačně schopným mužem.

Narodil se 4. března 1895 v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic. Pocházel z pěti dětí a byl římsko-katolického vyznání. Vystudoval učitelství a nastoupil do obecné školy v Liboci. V Praze na Břevnově si 26. října 1922 vzal svou lásku, Františku Hoffmanovou, byť její rodiče jejich vztahu původně nepřáli. 12. srpna 1923 se jim narodil syn Jan Milíč. Po čase získal Jan Zelenka nové učitelské místo v Brandově na Mostecku. V osadě Dolní Háj mezi Osekem a Duchcovem se postavil za výstavbu české školy, protože většina vzdělávání tady byla zaměřena na německy mluvící obyvatelstvo. Jakmile byla škola dostavěna, Zelenka do Dolních Hájů přestěhoval celou svou rodinu. Byl aktivním členem osadní rady, intenzivně se zapojil do Sokola, snažil se pomáhat českým nezaměstnaným. Jeho entuziasmus byl nakažlivý. Většinu svých plánů a nápadů také dotáhl do konce a realizoval je. A to včetně nového sálu místní Sokolovny. Jeho aktivní vystupování, energie a vlastenecký přístup z něj nejdřív udělal starostu tělocvičné jednoty Sokol v Hájích. Nakonec se stal starostou Sokolské župy Krušnohorské-Kukaňovy, největší župy tehdejšího Československa. Zvláště 30. léta 20. století byla pro české pohraničí jeden velký nacionální papiňák v dlouhém varu. Jan Zelenka a jeho nejbližší spolupracovníci museli vyvíjet nemálo energie proti nacionálním tendencím ve svém okolí, ale nejen ze strany německy mluvícího obyvatelstva. Museli udržet Sokol i od pravicově smýšlejících Čechů. Přesto pod jeho vedením místní župa zažívala zlaté časy a jeho houževnatost a nekompromisní, pevný pročeský postoj byl zdrojem síly a odhodlání mnohým místním rodinám. Všechno, co v severozápadních Čechách budoval, bylo pryč s okamžikem, kdy došlo k podpisu mnichovské dohody. Tisíce lidí musely opustit domovy ve značném spěchu a za nemálo vypjatých okolností. Zelenkovi utekli do Prahy, stejně tak i další rodiny, které v příběhu Anthropoidu rovněž sehrály svou roli, Novákovi, Kubicovi, Moravcovi, Vykoukovi či Hanzlovi.

Praha znamenala nový začátek ve známém prostředí. Učení na škole, práce v Sokole. Pak přišel protektorát. A poté vypukla válka. Sokol byl nakonec protektorátní mocí ještě navíc zakázán, a to 12. dubna 1941.

Strýček Hajský se během dne dále věnoval své učitelské profesi, mimo ni však velmi aktivně začal kolem sebe shromažďovat ty sokolské náčelníky, kteří viděli nutnost udělat něco pro vlast i v ilegalitě. Zrušení Sokola na jaře, příjezd Heydricha a poprava náčelníka České obce sokolské Augustina Pechláta 30. září a 8. říjen, den, kdy Heydrich nechal v rámci „Akce Sokol“ pozatýkat na 1500 nejvyšších představitelů Sokola a poslat do Osvětimi na smrt. To byly klíčové okamžiky roku 1941, které zradikalizovaly řídícího učitele Zelenku do podoby jednoho z nejschopnějších a nejefektivnějších sokolských náčelníků v rámci OSVO (Obec sokolská v odboji) vůbec. Vytvořil si svou akční skupinu ŘÍJEN, pojmenovanou právě po Heydrichově aktu proti Sokolu, a považoval za svou osobní povinnost se Heydrichovi postavit a Sokoly pomstít.

Příležitost dostal záhy, když se na Silvestra 1941 seznámil s Janem Kubišem, který svou první noc v Praze přespával u Václava Růty, shodou okolností ve stejném domě, kde bydleli i Zelenkovi. Podle všeho Zelenka ten večer za panem Růtou došel jen kvůli nějakému běžnému zařizování, ale Václav Růta ho ihned zasvětil, kdo že to u něj přespává. Netrvalo to dlouho a od 5. ledna 1942 se „strýček Hajský“ ujal jak Kubiše, tak Gabčíka. Už v té době měl kolem sebe síť velmi spolehlivých Sokolů a jejich rodin.

Mezi ty nejbližší pro Hajského byl Jaroslav Pechman, František Pecháček, František Hejl, Antonín Oktábec, Bohuslav Strnad, Václav Novák, Petr Fafek. Postupně se přidali i další Sokolové jako Jaroslav Piskáček, Jaroslav Smrž, a díky nim i celá rodina Khodlových.

Zelenka-Hajský zařizoval ubytování, kontakty. Byl to on, kdo zjistil, že na Hradě pracuje jeho bývalý žák František Šafařík. Zkontaktoval ho a přesvědčil ho, aby pravidelně zapisoval Heydrichův pohyb na Hradě, všechny příjezdy, odjezdy i množství jeho osobní stráže. Byl to on, kdo aktivně zapojil sestry Kovárníkovy, které od Šafaříka přebíraly zprávy v přízemním okně svého bytu v ulici Letenská. Marie Kovárníková podle všeho právě se Zelenkou měla řešit i to, že s Kubišem čeká dítě. Zelenka se obával, že taková zpráva by mohla narušit soustředění mladého parašutisty, a atentát nesmělo nic ohrozit.

Jan Zelenka byl pro atentát, aktivně se mu snažil všemožně napomoci a velmi nesmlouvavě dával najevo nespokojenost s váhavým postojem některých odbojářů, a to i mezi Sokoly. Zvláště Ladislav Vaněk, jenž stál v čele odbojové skupiny JINDRA, kterou pojmenoval po svém krycím jménu, měl pocit, že Zelenka si uzurpuje jeho vedoucí pozici. Parašutisté Vaňkovi příliš nevěřili, nikdy mu svůj úkol plně nepotvrdili. On sám se atentátu snažil zabránit, a to včetně snahy vyžádat si zastavení přímo z Londýna. Neuspěl a jen krátce před atentátem mu Zelenka na jedné z posledních schůzek ostře řekl, že souhlasit nemusí, ale ať jim nepřekáží v práci.

V té době řešil Zelenka-Hajský jeden z nejnáročnějších úkolů. Kam se všemi pražskými parašutisty po atentátu? Počítal s masivními prohlídkami a represemi. Potřebovali najít prostor, který bude pod nosem, a přesto bude nenápadný. A hlavně dost velký pro sedm až osm dospělých mužů. Naštěstí zapojení jejich kontaktu zafungovalo a krátce před útokem Petr Fafek seznámil řídícího učitele s Janem Sonnevendem, představeným rady starších české pravoslavné církve při katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Ten již mluvil se svými duchovními, kteří takový úkryt mohli poskytnout. A tak se Jan Zelenka alias strýček Hajský seznámil s kaplanem Vladimírem Petřekem a našel pro parašutisty úkryt v kryptě. Právě tam vodil od 28. května do 1. června postupně jednoho po druhém. Pravidelně je navštěvoval, plánoval jejich přesun z Prahy. Při výslechu Karla Čurdy patřilo jeho jméno k nejskloňovanějším.

Když si pro něj přišli, gestapo muselo vyrazit dveře. Po muži, který jim sotva zmizel ve dveřích kuchyně, vystřelili. Zamkl se v koupelně, odkud se ozvalo „Hier bin ich“ a Jan Zelenka s mírným úsměvem vyšel z koupelny. O chvíli později se zhroutil. Otrávil se kyanidovou kapslí dříve, než gestapo stačilo cokoliv udělat. Jeho syn Jan Milíč se od svého spolužáka Jiřího Růty ten samý den dozvěděl, že gestapo bylo u nich doma. Jan Milíč byl synem svého otce. Odjel do Husové háje v Záběhlicích a tam si vzal stejnou kapsli s jedem jako jeho otec. Ani on nehodlal riskovat, že by z něj gestapo něco dostalo. Janova maminka Františka byla zatčena, ale smrt manžela i syna jí milosrdně zastřela rozum. Byla zavražděna 24. října 1942 v Mauthausenu.

Emanuela Khodlová

„Mamina“ Khodlová patřila k lidem, bez kterých by se parašutistům v Praze žilo těžce. Ona, její muž Václav a jejich syn Václav mladší poskytli parašutistům jak svůj byt ve Vysočanech, tak letní vilku „Naše Emka“ ve Svépravicích. Emanuela se o parašutisty původně začala starat na přímluvu svého bratra Jaroslava. Emanuela, za svobodna Smržová, se svými bratry Jaroslavem a Václavem pomohli parašutistům s ubytováním, ukrytím materiálu a vším, co bylo v tu dobu vůbec možné. Právě u nich byly ukryté i padáky Anthropoidu, byly zašité v pohovce svépravické vily, ale protože si Khodlovi nebyli dostatečně jisti tímto úkrytem, Jaroslav Smrž je nakonec s pomocí Vojtěcha Paura, jenž byl švagrem Václava Khodla, nechal pohřbít na Ďáblickém hřbitově v dětské rakvi. Emanuela s manželem a Františka Urbanová, snoubenka jejich syna Václava, tehdy šli za rakvičkou jako smuteční průvod. Pan Khodl byl také tím, kdo parašutistům pomáhal shánět různé vybavení pro plánovaný útok. Na jaře na to doplatil ztrátou místa. Jako kontrolor v Českomoravské Kolben-Daněk totiž odcizil kus ocelového lana, které parašutisté potřebovali pro různé možnosti zastavení Heydrichova vozu. Jenže se na to přišlo a výsledkem krádeže byla okamžitá výpověď. Pro Václava Khodla, který svou prací doslova žil, to byla rána, a tak Emanuela najednou více než o parašutisty měla starost o manžela, který se kvůli výpovědi i ostudě málem zasebevraždil. Nakonec však s vypětím všech sil nejtěžší chvíle překonal.

Právě od „maminy“ Khodlové odjel Jan Kubiš 27. května 1942 ráno na místo atentátu poté, co si ho ve Vysočanech vyzvedl Josef Gabčík, který pro změnu noc strávil u jejího bratra Václava. Ten byl jediným ze sourozenců, kdo válku přežil. Emanuela, její muž i syn Václav byli 18. července 1942 zatčeni gestapem a nic příjemného je nečekalo.

Kolo Jana Kubiše opatřil Václav Khodl mladší od strýčka Jaroslava Smrže. I ten byl zatčen, stejně jako jeho žena Jarmila. Všichni byli po měsících výslechů, mučení a věznění v Malé Pevnosti Terezín stanným soudem odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti a zavražděni 24. října 1942 výstřelem do týlu. Nikdo z rodiny neprozradil, že Václavova Františka byla do akce také zapojena. Zatčení se jí sice vyhnulo, ale 27. července 1943 zemřela žalem. Odloučení od Václava i jeho tragický konec jí zlomily srdce, které už se vyléčit nedokázalo, a tak ho následovala ani ne rok po jeho smrti.

Anna Malinová a Marie Kovárníková

Tyto dvě ženy k sobě vždycky budou tak trochu patřit. Anna byla milou Josefa Gabčíka a za ní šel ihned po atentátu, i přes všechny legendy o jeho zasnoubení s Líbou Fafkovou. Marie Kovárníková byla milou Jana Kubiše, i přesto, že mu učarovala Marie Žilanová v Plzni. Byla to ta první Mařenka, kterou navštívil 28. května před tím, než odešel do krypty.

Obě dívky si v novinách vysloužily pozornost spíše jako milenky parašutistů, a to by byla ošklivá mýlka.

Anna se narodila jako Komárková 19. května 1914 ve Stříbrných Horách. Se svým manželem Antonínem Malinou žila v Praze. Jejich dcera Alenka se narodila 17. března 1939. Antonín však vážně onemocněl a v roce 1941 zemřel. Anna se musela začít rychle starat, jak uprostřed válečné doby zaopatřit sebe i dcerku. Vzala práci v kartonážním závodě na Smíchově. Tam se také seznámila s Ludmilou Soukupovou, která měla jen o rok starší dcerku Ludmilu, než byla její Alenka. Spřátelily se. Ludmila bydlela na Klárově se svou sestrou Marii Kovárníkovou ve stejném domě, kde sídlila i Zemská školní rada. Pracoval tam Bedřich Kubice, jeden ze členů sokolského odboje, za kterým nejednou přicházel i „strýček Hajský“. Netrvalo dlouho a obě sestry nabídly odboji pomoc s čímkoliv, co bude třeba.

Anna Malinová se přátelila s manželi Bondyovými a přes ně a nakonec i Ludmilu začala i ona sama odboji pomáhat. Zpočátku to byly drobnosti. Dělat doprovod mladým parašutistům, později je případně nechat přespat. Těmi parašutisty nebyl nikdo jiný než Josef Gabčík a Jan Kubiš. Anna Josefa Gabčíka dle všeho nejprve poznala náhodně v tramvaji, když se na ni usmíval. To se ještě nestihli seznámit. Podruhé už mu dělala doprovod jako odbojářská spojka. Nakonec mu poskytla i ubytování u sebe v bytě na Pankráci a postupně se mezi nimi vyvinul vztah.

Alenka na jaře 1942 onemocněla ekzémem a nemohla být ve školce s ostatním dětmi. Anna ji tedy odvezla ke své matce do Nalžovských hor. Se svou dcerou už se neshledala. Josef se u Anny ukryl ihned po atentátu 27. května 1942 a byl za ní i den před svou smrtí 18. června 1942.

Marie a Ludmila Jana Kubiše mohly znát již z předválečných let. Jeho rodiště v Dolních Vilémovicích, i Ptáčov, kde vyrůstal, nebyly daleko od Ohrazenic, kde se obě sestry narodily a vyrostly. Marie se stala Janovou spojkou, zamilovali se do sebe. Podle všeho s ním dokonce otěhotněla. Svěřila se „strýčku Hajskému“, ale Jan Zelenka se obával, že nemanželské dítě, natož svatba nejsou něčím, co by mělo Kubiše rušit od příprav na atentát. Nabízel Marii řešení. Než se to však stihlo vyřešit, Marie onemocněla a skončila v nemocnici, kde o dítě bohužel přišla. Zda se to někdy Jan Kubiš dozvěděl, už se nikdy nezjistí.

Zásadní roli sehrály sestry Kovárníkovy nejen jako doprovod, ale právě k nim mířily z Pražského hradu informace o Heydrichově pohybu, příjezdech a odjezdech. A jen díky jejich mlčení a sehranému divadlu na gestapu po zatčení na Františka Šafaříka, Zelenkova bývalého žáka a klíčového informátora odboje, gestapo nikdy nepřišlo.

Anna, Marie i Ludmila byly zatčeny po smrti parašutistů. Na gestapu zvláště Anna a Marie sehrály roli naivních milenek, které nic moc nevěděly, jen viděly jejich zbraně, a nakonec se dozvěděly jejich jména a po atentátu i jejich úkol. Čím naivněji působily a všechno točily jen kolem postele a zamilovanosti, tím větší šance byla, že se gestapo přestane ptát na důležité lidi. Obě ženy však čekalo identifikování mrtvých parašutistů. Hlavy Jana a Josefa viděly naložené ve sklenicích s lihem. Byly nucené vypovídat veřejně před soudem při procesu pravoslavných duchovních, kde musely popisovat svůj vztah s parašutisty. Anna, Marie i Ludmila byly nakonec rovněž odsouzeny k smrti a zastřeleny 24. října 1942 v Mauthausenu.

Malá Ludmila Soukupová přežila v péči prarodičů v Ohrazenicích, Alenka Malinová byla gestapem zadržená a válku prožila v internaci Na Jenerálce a později v táboře Svatobořice spolu s dalšími dětmi popravených odbojářů. Těmto dětem se později začalo říkat „svatobořické děti, děti rodičů, které přežily“.

Jindřiška Nováková

Když bylo Jindřišce 14 let, měla za sebou dětství v Sokole v Děčíně, útěk ze Sudet a zapojení rodičů do sokolského odboje v Praze. Její maminka Marie a otec Václav patřili k nejbližším zasvěceným kolem skupiny Říjen. Ostatně s Janem Zelenkou-Hajským se znali už z dob před válkou. Nejstarší dcera Marie zůstala doma, vdala se za Němce, a nemusela tedy odejít s ostatními. To jí také zachránilo život. Zbytek její rodiny v Praze se totiž stal nejbližšími podporovateli skupiny Anthropoid.

Právě k Novákovým na Palmovku doběhl Jan Kubiš ihned po atentátu. Kolo nechal v boční ulici vedle prodejny Baťa. Jeho poraněné víčko silně krvácelo a Novákovi bydleli nejblíže. Paní Nováková Jana ošetřila, převlékla a zakrvácenou košili spálila. Ale když mu ošetřovala krvácející víčko, zůstala jediným, kdo v tu chvíli mohl odvést kolo, které nechal na Palmovce, Jindřiška, která se právě vrátila ze školy. Jindřiška moc dobře věděla, co její rodiče dělají, a od Zelenky-Hajského i rodičů ona i její sourozenci mnohokrát slyšeli, že musejí mlčet a být opatrní. Jindřiška přesně věděla, kde kolo vyzvednout, a nevyvedly ji z míry ani Žofie Čermáková a Františka Sedláková, které ji oslovily, proč kolo bere. Slušně, ale rázně odpověděla, že kolo nekrade, že je tatínka a že je zraněný, ale ona neví, co se mu stalo. Domů nešla přímo. Zmizela v ulicích Staré Libně. A to bylo také to jediné, co se o pár dní později gestapo dozvědělo od tří svědkyň. Jedna ze strachu napsala dopis, druhou udala sousedka a třetí se přihlásila, ale po výslechu se zhroutila a skončila v ústavu pro duševně choré.

Dne 3. října 1942 gestapo s informací, že asi patnáctiletá dívka ze Staré Libně odvedla kolo atentátníka, vtrhlo brzy ráno do více jak 260 domácností a zadrželo všechny dívky ve věku 14–18 let. Nejdříve je na dvoře místní školy vytřídili,  ty nejstarší a nehodící se věkem či podobou poslali domů. Ostatní odvezli do Petschkova paláce na hlavní úřadovnu pražského gestapa. Tam dívky postupně v kinosále vodily kolo po jevišti, zatímco je dvě svědkyně pozorovaly úzkým průzorem promítárny. Jindřiška se postupně dostala až do úzkého výběru. Podle toho, co se později tradovalo mezi odbojáři, si v jeden moment vyčerpaná Jindřiška sedla na schody a jeden z úředníků ji automaticky přiřadil k vyřazené skupince dívek a poslal domů. Po válce ředitel její školy vyprávěl, jak její vlastní spolužačky Jindřišku ten den popisovaly jako vyděšenou, hysterickou, neschopnou pořádně ani chůze a věčně se někde schovávající. Jenže pokud by to byla pravda, gestapo by ji zatklo, vyslechlo a kýžené informace z ní dostalo. Gestapo velmi často nepotřebovalo fyzické násilí. Úředníci gestapa byli zkušení v psychologickém nátlaku. Pokud by se Jindřiška chovala jakkoliv nestandardně a jinak než ostatní, upozornila by na sebe. Musela tedy splynout a chovat se stejně jako všechny ostatní dívky. S ní z „Pečkárny“ odešla jediná stopa, kterou gestapo po atentátu mělo. Dívka s kolem, jež mohla být nejslabším článkem odboje, prokázala přesný opak. Její rodina byla zatčena 9. července 1942. Kromě rodičů to byli i její sourozenci Anna, Miroslava a Václav. Jindřišku prý při prvním výslechu jen bili, když zjistili, že právě ona byla tou dívkou s kolem. Celá rodina byla stanným soudem odsouzena v nepřítomnosti k smrti. Byli zavražděni v koncentračním táboře Mauthausen 24. října 1942. Jindřiška toho dne zemřela v 11,12.

Jaroslav Piskáček

Tento rodák z pražských Vysočan patřil do úzkého okruhu okolo parašutistů. Narodil se 3. května 1897. Od mládí byl spojen se Sokolem. Po maturitě se stal konstruktérem v Českomoravské Kolben-Daněk (ČKD) a byl náčelníkem Sokola právě ve Vysočanech. V roce 1924 si vzal svou milou Antonii a o tři roky později se jim narodil jediný syn Miroslav.

Po zákazu Sokola stanul ve vedení jedné ze sokolských odbojových „pětek“ a postupně navázal spolupráci s dalšími náčelníky Sokola v ilegalitě. Nejvíce spolupracoval s Františkem Hejlem, Antonínem Oktábcem, Václavem Novákem a Jaroslavem Smržem. Pomáhal organizovat pomoc uprchlíků ze Sudet, a když se nachýlil čas, přiložil ruku k dílu hned, jak se k němu dostala zpráva, že se v protektorátu objevili Jan Kubiš a Josef Gabčík. Jaroslava Piskáčka první o parašutistech informoval Václav Novák. Se Zelenkou-Hajským se shodli, že potřebují důvěryhodný okruh podporovatelů a Piskáčka znali nejen díky jeho pomoci po Mnichovu, ale už z jeho předešlého působení v čele vysočanského Sokola.

Piskáček s Novákem pomáhal zorganizovat převoz operačního materiálu z Nehvizd. Sehnal pomoc od MUDr. Stanislava Hrubého, který v Praze doléčoval vykloubený palec a pochroumaný kotník Josefa Gabčíka. Stejně jako jemu i Janu Kubišovi vypsal potvrzení pracovní neschopnosti a doporučil pro další spolupráci MUDr. Břetislava Lyčku. V té době také Piskáček do věci zasvětil Františka Hejla a Vlastimila Oktábce. Parašutistům zajistili postupně vše, co bylo třeba. Nové doklady, pracovní knížky, zdravotní potvrzení o pracovní neschopnosti, potravinové lístky. Pomáhali skrývat a převážet operační materiál.

Piskáčkův syn Miroslav v Libni navštěvoval stejné gymnázium jako Jan Milíč Zelenka a Václav Růta. Všichni tři mladíci o činnosti svých otců dobře věděli a s největší pravděpodobností se sami zapojili jako informační spojky.

V den atentátu Jan Kubiš od Nováků zamířil do bytu Piskáčkových. Oko stále krvácelo a hlavně na ně vůbec neviděl. Požádal, zda by ho nemohl ošetřit MUDr. Lyčka. Piskáček lékaře osobně neznal, ale požádal o pomoc Antonína Oktábce, který doktora do Vysočan přivolal. Jan Kubiš tam strávil přinejmenším tuto noc a prožil u Piskáčků i masivní prohlídky.

Po boji v kostele 18. června nebylo hned jasné, kolik stop k Piskáčkovým vede. Jan Zelenka i jeho syn Milíč si všechny informace vzali do hrobu. Čurda Piskáčkovy neznal. Ale gestapo začalo hledat Sokoly, kteří původně pocházeli ze Sudet. Kvůli Čurdovi se okruh jmen rozšířil, až došlo i na rodinu Václava Nováka, a nakonec padlo také jméno Jaroslava Piskáčka. Postupně se tak gestapo dostalo i na stopu Jaroslava Smrže, Jaroslava Starého či Břetislava Baumana. Nakonec byl zatčen i Václav Khodl. Všichni byli podrobeni brutálním výslechům a zatčení se nevyhnulo ani jejich rodinám. A to i v případě Miroslava, kterému bylo sotva 15 let. Místo Jenerálky a později Svatobořic ho čekala Pankrác a Malá Pevnost Terezín. Ostatně byl to právě Mirek, kdo od Nováků vyzvedl Kubišovo kolo a odvezl ho zpět Jaroslavu Smržovi. Stejně jako Jindřiška si vyslechl rozsudek smrti.

Jaroslav Piskáček a celá jeho rodina, včetně maminky jeho ženy, Anny Hruškové, byli zastřeleni ranou do týlu 24. října 1942.