Nevinným lidem vzala ruská válka vše. „Ve slovníku není slovo pro to, co nám udělali,“ popisují

REPORTÁŽ DENÍKU FORUM 24 Z UKRAJINY / Buča, Irpiň, Hostomel – místa, která kvůli válce na Ukrajině zná snad každý. Vesnice na severu Kyjevské oblasti, které ruská armáda okupovala od 24. února zhruba dva měsíce, jsou poškozené zhruba stejně. Opravy ale postupují pomalu. Pomáhají s nimi i neziskové organice, včetně českého Člověka v tísni. Na asi nejchudší a nejméně osídlený rajón Kyjevské oblasti se ale trochu zapomnělo. Lidé líčí, jak probíhala ruská okupace v regionu, i to, jak ruští vojáci ničili jejich majetek, a to často bez jakéhokoliv důvodu.

Na sever Ukrajiny vyrážíme z Kyjeva, projíždíme městem, za kterým se čím dál častěji objevují checkpointy ukrajinských vojáků a zničená i nová vojenská technika. Projíždíme kolem Kyjevské přehrady severně od metropole. Před válkou zde protékala malá říčka Irpiň. Ukrajinské jednotky ale v prvních měsících války zničily jednu z hrází a voda se rozlila do údolí. Tím zpomalily postup Rusů dále na Kyjev.

Dále čtěte

Poradce ukrajinské vicepremiérky: Kdyby bylo v EU více Českých republik, válka už skončila

ROZHOVOR / Nebojím se říct, že Česká republika je největší partner Ukrajiny v Evropské unii. Co hodně rezonovalo, je bratrství…

Destrukce je přítomná jen pár kilometrů za hlavním městem. Vodní plocha, ze které vyčuhují pouze špičky stromů, nápadně připomíná katastrofu, kterou ruská armáda v úterý způsobila v Chersonské oblasti na jihu země. „Voda z Dněpru ale už klesá,“ říká nám tisková mluvčí Člověka v tísni na Ukrajině Olena Budagovská, když projíždíme kolem. Olena pochází z Doněcka a válka pro ni jako pro řadu dalších začala už v roce 2014, kdy musela z města utéct.

Člověk v tísni komunikuje s vedením vesnic, kolik jejich obyvatel potřebuje pomoct a kolik domů bylo zasaženo. Informace si ověří a spojí se s nimi. Potom je zapojí do různých projektů. Nejvíce opravují střechy a okna, aby lidé přežili zimu. O velké rekonstrukce se stará vedení oblasti.

Vesnice, kde válka začala 24. února ráno

Pokračujeme dále na sever. Míříme do vesnice, která je asi jen 50 kilometrů od ukrajinsko-běloruských hranic a kde válka začala hned 24. února. Těžké boje dokazuje ohořelý ruský tank, který cestou míjíme. Okolí vesnic je většinou zaminované a nikdo neví, jak dlouho bude trvat, než si děti budou moct zase hrát v lesích. Projíždíme i přes provizorní mosty. Ty původní při ústupu zničila ruská armáda. Na okrajích silnice stojí bunkry, ukrajinská armáda je připravená na možnost, že z Běloruska opět přijdou okupační jednotky.

„Navštívili jsme hodně vesnic poblíž běloruských hranic v různých oblastech. Je strašné, co říkají místní, že se během okupace dělo. Nikdy neočekávali, že na ně něco takového přijde právě z Běloruska,“ popisuje Olena. Nejvíc šokující pro místní prý bylo, že vesnice ruské síly dokonce ostřelovaly, i když v nich nejsou vojenské objekty. Jde totiž o asi nejchudší a nejméně osídlený rajón Kyjevské oblasti a lidé se většinou živili zemědělstvím. To teď kvůli minám nepřipadá v úvahu.

Dále čtěte

Je to sice dál, ale o to horší cesta. Směrem od západu Ukrajiny ke Kyjevu přibývají bunkry i hroby vojáků

REPORTÁŽ / Několikrát jsem slyšel, že cesta vlakem do Kyjeva je skvělý zážitek. Když jsem začal plánovat reportážní cestu do…

Pokračujeme a Sergej, který se na opravách vesnic v několika oblastech podílí, ukazuje na jeden z domů. Žije v něm prý rodina a jeden ze synů je v armádě. Sousedi to řekli okupačním jednotkám, ty přijely před dům s tankem a vystřelily. Teď už je dům ale opravený, i díky pomoci Člověka v tísni. Později ale zjistíme, že tento příběh není v rajónu ojedinělý.

Přijíždíme do vesnice Varivsk. Za brankou domu na okraji vesnice na nás už čeká Luba a usmívá se. „Ve čtyři ráno jsme slyšeli zvuky, které šly z tamhleté strany,“ popisuje první hodiny války a ukazuje směrem k běloruské hranici. „Bylo to 24. února. O půl páté nám volali známí, že pracovníci z Černobylu byly evakuováni. Ve čtyři odpoledne už tady byla kolona. Věděli jsme, že se bude bojovat. V pět odpoledne začali střílet,“ vzpomíná drobná žena.

Tanky do vesnice, která má zhruba 300 obyvatel, jezdily od 28. února do 1. března. Do několika domů, včetně toho jejího, střílely. Ruští vojáci museli vědět, že v nich žijí lidé. Skoro na každé bráně stojí nápis, který na to upozorňuje. „V domech byly i děti. U mě byla vnučka. V tomhle domě žily hned dvě,“ ukazuje Luba na dům přes ulici. Ten má stále v jedné ze stěn obrovskou díru po projektilu. „Nezajímalo je to, stříleli,“ dodává.

Na začátku března se její pětičlenná rodina musela evakuovat. Cesta na Kyjev byla ale zablokovaná, tak museli jet lesem. „Letadla létala tak nízko a bombardovala vesnice, že jsme se báli, že nebudeme moct odejít.“ Ve Varivsku během okupace zemřeli dva lidé – slepý muž, který se ukrýval ve sklepě a na nějž při evakuaci sousedé zapomněli, a starší žena, která nezemřela přímo kvůli válce. Podle Luby na to ale i tak měla vliv.

Letadla létala nízko a bombardovala vesnice, že jsme se báli, že nebudeme moct odejít.

Pryč byla dva měsíce. Do domu se vrátila až 1. května. „Nemohli jsme přijet dřív, protože byl dům zničený a byla zima,“ říká Luba. Když se jí ptám, proč byl její dům poškozený, popisuje neuvěřitelné události. „I před válkou, když byla bouřka, jsem říkala dětem, ať se jdou schovat do koupelny. Vždycky jsem se schovávala v této části domu,“ ukazuje na teď už opravenou část domu. Jeden den ale v koupelně nebyli a schovávali se jinde. „Ruští vojáci přijeli a střelili nám tankem do domu.“ Střela prý přišla zblízka a Luba ukazuje na místo za úzkou polní cestou, kde právě kvete hortenzie. Opravená část zatím nemá omítku ani zateplení. Jsou to pouze cihly.

„Celá rodina byla doma, bylo asi osm ráno a můj zeť začal křičet, ať se skrčíme, že jsou tady tanky. Já jsem šla k oknu a dívala se, kde jsou. Viděla jsem alespoň čtyři a vojáci ukazovali na náš dům. Skrčila jsem se a s celou rodinou jsme utekli z domu,“ upřesňuje Luba situaci, jak ke zničení skoro poloviny domu došlo.

Když z domu utekli, obývali ho ruští vojáci, protože je z něj dobře vidět na druhou vesnici. Tu zmiňuje také. Lidé se tam schovávali ve sklepě tamní školy. Mělo tam být snad sto lidí. Domů se vrátili za dva měsíce, zanedlouho ale museli opět odjet, protože vesnici začali osvobozovat Ukrajinci. Boje okolo domu dokazují i díry po kulkách v eternitovém plotě. Některé střely skončily i v jeho fasádě.

Ochotně nás zve k sobě domů, když vcházíme do kuchyně, kde jsou i dveře do koupelny, ukazuje na cihlovou zeď. „Tudy to prorazilo. Nic nám nezbylo.“ Sahá za lednici a vytahuje plnou hrst prachu a suti. „Kdyby nám nepomohl Člověk v tísni, nemohli bychom tady v zimě být,“ dodává s tím, že děkuje Bohu a všem, kteří jí pomohli. Jinak by musela s celou rodinou přebývat u příbuzných a rodiny.

Všechno by bylo v pořádku, kdyby válka skončila

Během okupace se k nim prý ruští vojáci chovali dobře. „V noci jezdili po ulicích, mohli jsme stát u brány a nic nám nedělali. Jezdili po ulici ve skupinách po 15. Neubližovali nám,“ vzpomíná usměvavá Luba. Přímá střela, která jí zničila část domu, je pro ni ale nepochopitelná. „Nevím, jaká matka mohla porodit taková monstra. Nevím, jaká monstra mohou tohle dělat druhým lidem. Slušná slova pro to ně neexistují,“ rozčiluje se.

V každé vesnici byla ale situace naprosto odlišná. Záleželo na tom, jaký velitel vojska řídil. Vojáci také podle Luby nevěděli, kde jsou. „Asi byli ztracení, protože používali staré mapy.“ Varivsk vznikl až po výbuchu elektrárny v Černobylu, která je vzdálená asi 70 kilometrů, a není zaznačený ve všech mapách.

„Víte, všechno by bylo v pořádku, kdyby válka skončila a mohly se sem vrátit děti,“ uzavírá náš rozhovor. „Ještě trochu nám pomůžete, trochu si pomůžeme sami, a bude dobře,“ dodává smířlivě. „My vám pomáhat budeme,“ ujišťuje ji Sergej z Člověka v tísni.

Ne všichni měli ale to štěstí. Naše cesta pokračuje, ale zastavujeme se ještě jednou ve Varivsku. Na jedné ulici je šest naprosto zničených domů. Jsou prázdné, střechy jsou zcela zničené, okna nemají sklo a opravit už půjdou asi jen těžko. O stěnu jednoho z nich je opřená ruská raketa grad. Ve vesnici je kompletně zničených domů hned několik desítek.

Míříme do další vesnice. Obukhovychi leží na hlavní trase z Běloruska do Kyjeva. Ruští vojáci přijeli hned 24. února a 14. března se začali usazovat v domech. Zabrali i ten, ve kterém přes 40 let žila důchodkyně Oxana. Když vidí Olenu z Člověka v tísni, vstává z lavičky a směje se na ni. Ve vesnici se narodili její rodiče a sama tady žije celý život. Ptám se jí, jaké pro ni byly první týdny války. „Vojáci spali v mém domě, já jsem spala ve vstupní hale,“ popisuje a nabízí nám kávu. Takto strávila zhruba dva měsíce od začátku války až do ústupu ruských vojáků. Po čtyřech dnech takového soužití byl dům bombardován.

Začali na mě střílet, stříleli mi pod nohy, nad hlavu a ptali se, kde je (vnuk Oxany, pozn. red.). Potom začali dům ostřelovat.

„Na začátku mi nic nedělali. Od sousedů se ale dozvěděli, že vnuk je v armádě. Začali na mě střílet, stříleli mi pod nohy, nad hlavu a ptali se, kde je. Potom začali dům ostřelovat,“ říká a začíná plakat. Na zahradě, kde pěstovala květiny, si vojáci vykopali jámu a vytvořili provizorní kryt. Ona zůstala v ostřelovaném domě. „Když se mě ptali na vnuka, myslela jsem si, že mě zabijí. Říkali, že zabíjí Rusy, tak jsem se jich zeptala, jestli odjel do Ruska a zabíjí je tam,“ vzpomíná a opět propuká v pláč.

Ví, který soused působení jejího vnuka v armádě Rusům prozradil. „Myslím na to každou minutu, každou sekundu,“ říká roztřeseným hlasem. Cítí zradu, protože těmto sousedům neziskové organizace opravily okna i střechu, a oni se nikomu nezodpovídají za své činy. Oxana ale zůstala částečně bez domova. Cítí, že kdyby sousedi s Rusy nemluvili, její dům by byl v pořádku.

Z domu jí zbyly jen obvodové stěny. Při ostřelování do něj vletěla raketa. Vojáci měli ale kousek od vchodu nastartované auto. To se kvůli výbuchu vznítilo a plameny zapálily její dům. Je úplně zničený a jeho oprava už asi postrádá smysl. „Dům už neexistuje,“ opět pláče Oxana. Ještě si stihla vzít léky a některé doklady.

Teď žije v dřevěném přístřešku, ve kterém dřív skladovala nářadí. Díky projektu organizace Člověk v tísni má alespoň opravenou střechu a okna. „Cítím se hůř a hůř,“ popisuje, protože je pro ni těžké dívat se na vlastní zničený dům, když si sousedi opravují pouze okna a střechy.

Radost jí ale dělá dvouměsíční štěně, které poskakuje v kotci před jejím novým domem a občas zaštěká. Otočí se na něj a uklidní ho, že se nic neděje. Potřebuje myslet na jiné věci než na hrůzy války, které v důchodovém věku zažila, tak se stará o malé pole, které má za nynějším domem a na němž pěstuje zeleninu. Jezdí za ní také vnučka z Kyjeva. Ten je vzdálený přes sto kilometrů.

Otevřít galerii (22)

„Nemám moc přátelské sousedy. Nemají škodu. Nikdo ve vesnici nemá takovou škodu jako já.“ Myslí ale i na ostatní Ukrajince, protože ví, že její případ není ojedinělý. Zmiňuje obyvatele Chersonské oblasti, které postihly povodně po výbuchu hráze na Kachovské přehradě. „Co budou ti lidé dělat? Jak můžou Ukrajinu takhle ničit?“ ptá se.

„V domě jsem měla všechno. Teď nemám nic.“ Před válkou ještě Oxana vyměnila dveře a na dvoře pěstovala květiny. Díra po vojácích už tam není, ale květiny také ne. Dveře v domě sice zůstaly, ale jsou v nich díry od šrapnelů a část je ohořelá. Na opravu zničeného domu nemá peníze. Dostává sice od vlády dva tisíce hřiven, to ale nestačí. I když pracovala 36 let jako ekonomka, důchod jí vychází na 3400 hřiven (zhruba 2035 korun, pozn. red.).

„Ve slovníku není slovo pro to, co mi udělali,“ uzavírá s pláčem náš rozhovor. Vypadá to, že žít ve svém původním domě už nikdy nebude. Olena ji ale uklidňuje, že přijdou další projekty a možná jí dům opraví. Její případ však není na Ukrajině vůbec ojedinělý.