Pomník lidických dětí FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
NÁZOR / Před třiaosmdesáti lety byla brutálně vyhlazena středočeská obec Lidice. Navzdory tomu, že se její obyvatelé ničím neprovinili, byli dospělí muži zastřeleni, ženy odvlečeny do koncentračních táborů a většina dětí zavražděna v koncentračním táboře v Chelmnu. Okolo památky této obce se po válce vystavěl doslova kult, který nesmělo nic narušovat. A tak se dlouhá desetiletí nesmělo mluvit o jedné z lidických žen, protože ji jiná obyvatelka této obce udala. Každoročně se pak v obci konaly a stále konají pietní akce, jejichž scénář je víceméně neměnný – projevy a položení věnců a květin. Stačí to však ke skutečnému vyrovnání s historií?
Když se krátce po atentátu na Reinharda Heydricha dostal na gestapo dopis, který poslal Václav Říha své milence Anně Maruščákové, vzbudil v nacistech dojem, že tato hornická vesnice má spojení s parašutisty, kteří útok uskutečnili. Spojovali s tím především rodiny Horákových a Stříbrných, jejichž synové sloužili v československé zahraniční armádě. A přestože se žádné podezření nepotvrdilo a v Lidicích nebylo nalezeno nic, co by vesnici jakkoliv s parašutisty či s odbojem spojovalo, rozhodli se nacisté k exemplární pomstě.
A tak 10. června 1942 krátce po půlnoci obklíčily jednotky SS, gestapa a také českých četníků vesnici neprodyšným kordonem. Do vesnice mohl každý, ven jen ten, kdo tam neměl trvalé bydliště. O osudu lidických již bylo totiž rozhodnuto.
Z 503 obyvatel bylo 173 mužů téhož dne zavražděno na zahradě Horákova statku, ženy a děti byly převezeny do budovy kladenského gymnázia a následně do koncentračních táborů. Děti do Chelmna, kde byla většina zavražděna v pojízdných plynových komorách, ženy do Ravensbrücku. Následně bylo v Praze zastřeleno dalších 26 lidí ve skupině tvořené členy rodin Horákových a Stříbrných a dalšími obyvateli, kteří v daný den nebyli v obci. Je zastihla smrt v úterý 16. června 1942 na střelnici v Kobylisích.
Vesnice byla vypálena a domy výbušninami srovnány se zemí. Destrukce zašla až tak daleko, že byl zničen hřbitov, kostel, pokáceny stromy, zasypán rybník a změněno koryto potoka. Veškeré terénní úpravy byly hotovy v roce 1943, kdy na místě obce zůstala holá pláň. Až do konce války byl vstup na místa, kde vesnice stávala, zakázán.
V roce 1947 byl několik stovek metrů od původní obce položen základní kámen nových Lidic. Bylo vybudováno 150 domků a budovy obecního úřadu, pošty, kulturního domu a obchodního centra. Na místě vyhlazené obce vzniklo pietní území s památníkem, muzeem, hrobem popravených mužů a pomníkem zavražděných dětí, jehož autorkou je sochařka Marie Uchytilová. A začaly se zde konat státem organizované pietní akty.
Připomínat se mají všichni
Ovšem v roce 2015 rozvířil zaběhlé pořádky historik Vojtěch Kyncl, když zveřejnil informaci, že jedna z lidických žen krátce před vyhlazením obce udala svoji podnájemnici kvůli tomu, že šlo o židovku. Štěpánka Mikešová pak byla zatčena a odvlečena do koncentračního tábora Auschwitz, kde v srpnu zahynula.
Historická obec se následně rozdělila na dva tábory. Jeden, kam patří i současný ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík či archivář Vojtěch Šustek, jakékoliv nařčení lidické ženy z udavačství odmítá, druhá skupina pak poukazuje na archivní materiály, které Vojtěch Kyncl nalezl a zveřejnil a z nichž jasně plyne, že k udání, že „Štěpánka Mikešová je Židovkou, že se jako Židovka nehlásí a nenosí židovskou hvězdu“, skutečně došlo.
Důležité je podotknout, že ani toto zjištění samozřejmě nijak nezmenšuje utrpení, jemuž byli obyvatelé Lidic vystaveni, ani nemělo za cíl jejich památku nijak dehonestovat. Jen poukazovalo na selektivní výběr, kterým někteří čeští historici podpírají svoji práci, a stávají se tak ne nezávislými informátory o dění dávných (i méně dávných) časů, ale vlastně upravovateli dějin podle určitých předem nalajnovaných požadavků.
Mezi lidickými ženami nemohla podle nich přece žít udavačka, navzdory tomu, že pro jakékoliv lidské společenství jsou osobní spory, které někdy vyvrcholí až tragicky, jako tomu bylo právě v tomto případě, bohužel stále běžné.
A tak byla po dlouhých sedmdesát let existence Štěpánky Mikešové zamlčována. „Lidická žena udala lidickou ženu, Češka Češku, komunistka Židovku, navíc šlo o dceru prvorepublikového komunistického starosty a matku jednoho z několika lidických dětí, jež bylo ještě stále v Německu. V poválečné atmosféře šlo o společensky nepřípustnou kombinaci, a tak bylo jednodušší – i přes zákonnou povinnost uvést všechny oběti nacistické perzekuce – oběť lidické Židovky zamlčet,“ poznamenal tehdy Kyncl, proč nebylo po válce zahájeno žádné vyšetřování a proč se vlastně jedna z lidických žen z dějin doslova vytratila.
Toto zamlčování, jak opět Kyncl upozornil, pokračovalo i po roce 2000, kdy se „z oficiálních zdrojů dozvíte dokonce i o lidických pejscích včetně portrétních snímků Hektora, Šmudly a Voříška, ale nic o této oběti“.
Osud Lidic určili nacisté a komunisté
Lidice se přes veškerou tragédii staly na celou druhou polovinu dvacátého století i na několik dalších let místem politiky. Neblahý osud obce určili nacisté, poválečný odkaz plně ovládli komunisté, dnes se jejich památku snaží často zneužívat nacionalisté, kteří se ohánějí slovy „národ“ či „vlastenectví“, ale skutečné osudy Lidic i jejich obyvatel jsou jim lhostejné. Používají je jen jako záminku k dosažení vlastních cílů.
Titíž „vlastenci“ ohánějící se nevinnými oběťmi totiž sveřepě mlčí při poukazování historiků na poválečné excesy, kterých se dopouštěli Češi na Němcích. Třeba při masakru v Postoloprtech, ale i jinde. Přitom připomínat si památku jak Lidic, tak i obětí poválečného vyhnání Němců má hluboký význam nejen pro pochopení dějin, ale i spravedlnosti a lidskosti.
Lidice se staly mezinárodním symbolem nevinného utrpení a nacistického barbarství a jejich připomínka je jakýmsi morálním ukotvením, ukazuje totiž, co se stane, když totalitní režim rozpoutá brutalitu vůči civilistům.
Temné stránky našich dějin, jako jsou masakry při poválečném neřízeném vyhánění Němců, i když ne ve všech případech se jednalo o skutečně nacisty, byli mezi nimi staří lidé, ženy, děti, ale občas i Židé, či dokonce antifašisté, jsou pak morálním varováním, že i oběť se může velice lehce a rychle stát viníkem, když ztratí to, co bychom mohli nazvat kompasem lidskosti.
Dvě tragické polohy našich dějin
Důležité je tedy v současné době připomínat obě tyto tragické polohy našich dějin. Lidice jako připomínku nacistického zla, symbol neviny a mučednictví, Postoloprty jako symbol pomsty vítězů, symbol kolektivní viny a její kruté aplikace bez ohledu na vinu konkrétních lidí a v neposlední řadě jako připomínku, že zlo může plodit další zlo.
Historická paměť zkrátka nehraje na to, kdo víc trpěl. Čísla není možné porovnávat, nejsme na sportovním utkání, protože uctít památku si zaslouží jak 340 nevinných obětí z Lidic, tak i více než dva tisíce mrtvých z Postoloprt či všichni nevinní zabití při poválečném vyhánění. Uctění památky Lidic i obětí odsunu tak není relativizací dějin, ale formou zralého smíření, k němuž by již poměrně hluboko v jednadvacátém století zkrátka mělo dojít.
Oběti by nás měly učit, že utrpení nelze poměřovat, ale vždy vyžadují důstojnost. Obě připomínky jsou vlastně zrcadlem lidské morálky i historického vědomí. Vědomí, které potřebujeme chránit, abychom v budoucnu neopakovali stejné chyby. Teprve když si totiž připustíme připomínku obou, můžeme chápat dějiny v celé jejich pravdě. A být možná lepší.
Proč by měl prezident jet do Lidic i do Postoloprt?
Zatímco do Lidic jezdí čelní představitelé státu pravidelně, do Postoloprt si ještě stále cestu nenašli. Proč by měl český prezident navštívit obě místa? V rovině symbolické by uctění všech obětí bez ohledu na jejich původ či okolnosti smrti ukázalo respekt k lidskému životu jako takovému.
V rovině státnické by se ukázalo, že se dokážeme vyrovnat i s negativními kapitolami našich dějin, dokážeme je otevřeně reflektovat a nesnažíme se nepohodlné a nepříjemné pravdy maskovat či vytěsňovat. V neposlední řadě by šlo o jasný akt smíření a ukázku toho, že demokratická společnost stojí na schopnosti pojmenovat vlastní chyby minulosti a učit se z nich. A to bez jakékoliv bagatelizace či přepisování historie.
