Nikaragujská diktatura: nemocný klient Ruska a Číny

Kremlin.ru

Kremelský boss Putin na návštěvě svého klienta Ortegy (Nikaragua 2014) | FOTO: Kremlin.ru

Nikaragujský „revolucionář“ Daniel Ortega není – na rozdíl od většiny latinskoamerických vůdců – pro českého (a potažmo slovenského) čtenáře neznámá postava. Pamětníci si jej vybaví jako věrného spojence Sovětského svazu a tzv. východního bloku, proti jehož vládě bojovali povstalci známí jako Contras podporovaní americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. V komunistickém Československu býval Ortega hostem prezidenta Gustáva Husáka.

Méně známou skutečností je, že ten samý Ortega vládne v Nikaragui i v současnosti – takřka pětasedmdesátiletý politik letos oslavil třináct let od návratu do prezidentského paláce, a přestože se proti jeho autokratickým praktikám před dvěma lety vzbouřily statisíce lidí, po brutálním potlačení protestů drží otěže moci opět pevně v rukou.

Bez revolučního étosu

Když se Daniel Ortega v roce 2007 po dlouhých šestnácti letech v opozici vracel do křesla nikaragujského prezidenta, byl to alespoň na první pohled jiný člověk. Namísto revolucionáře stanul před voliči konzervativní, hluboce věřící politik, který si vyjednal podporu řady předních nikaragujských podnikatelů a v kampani sliboval především zajištění hospodářského růstu.

Banner Nová Orientace FB AB

Ortegův návrat k moci nevzbuzoval velké obavy snad v žádné části společnosti – od roku 1990, kdy po uzavření míru mezi Sovětským svazem podporovaným sandinistickým režimem a povstalci nečekaně prohrál ve svobodných volbách s kandidátkou opozice Violetou Chamorro, byl ostatně stálou, ač nevypočitatelnou součástí nikaragujské politické scény. Ortega se novým poměrům přizpůsobil natolik, že si v roce 1999 jakousi obdobou opoziční smlouvy v podstatě rozdělil zemi s Arnoldem Alemánem, podnikatelem a prezidentem v letech 1997–2002.

Dohoda známá jako El Pacto oběma naoko znepřáteleným politikům z opačných konců politického spektra umožnila ovládnout klíčové instituce a vydat novou ústavu, díky níž se pak Ortega mohl ve volbách v roce 2006 stát prezidentem – podle nových pravidel totiž vítězi stačilo ke zvolení pouhých 35 procent (s minimálně pětiprocentním náskokem před druhým v pořadí). Alemán si na oplátku zajistil ochranu před vyšetřováním svých rozsáhlých korupčních skandálů a dodnes se svým nástupcem udržuje přátelské vztahy.

Nakolik se Ortega oprostil od revolučních ambicí, nejlépe ilustroval jeho rozchod s bývalými spolubojovníky proti čtyřicetileté diktatuře rodiny Somozů. Nejznámější protagonisté sandinistické revoluce, jako byl například básník Ernesto Cardenal nebo spisovatelka Gioconda Belli, brzy opustili Sandinovskou frontu národního osvobození (FSLN) kvůli Ortegovým autokratickým praktikám. Ovládnutí někdejší revoluční strany Ortega završil těsně před volbami v roce 2006, když zrušil primárky, ve kterých se mu odvážil postavit levicový konkurent, a z FSLN vypudil všechny zbývající kritiky.

Konsolidace moci ve stínu prosperity

V prvních několika letech po návratu k moci se Ortegovi dařilo přesně to, čeho nikdy nedosáhl v 80. letech: zajistit si podporu velké části společnosti. Vděčil za to zejména obratnosti, se kterou balancoval mezi zdánlivě zcela nesourodými silami doma i v zahraničí. Nikaragua se pod jeho vedením stala věrným spojencem Chávezovy „bolívarské“ Venezuely, což Ortegovi zajistilo stabilní příliv petrodolarů, které pak mohl použít na rozsáhlé sociální projekty pro nejchudší část obyvatelstva.

FB Navalis

Na druhou stranu si ovšem Ortega dával velký pozor, aby proti sobě příliš neobrátil Spojené státy, což se mu v době studené války stalo osudným. Rétorika namířená proti americkým „imperialistům“ ustoupila do pozadí a Nikaragua pokračovala v úzké spolupráci s USA, například ve válce proti drogovým mafiím nebo v oblasti vzájemného obchodu – FSLN dokonce ještě v opozici hlasovala pro smlouvu o volném obchodu s USA a po nástupu k moci začala odškodňovat americké občany, kterým v 80. letech zabavila majetek.

Ortega navíc daňovými pobídkami a zónami volného obchodu nalákal americké společnosti, které zvláště v prudce rostoucím tabákovém průmyslu zaměstnaly desetitisíce lidí. Nikaragua se díky této politice stala zcela bezprecedentním příkladem země, která souběžně pobírala masivní rozvojovou pomoc od Venezuely i od jejího úhlavního nepřítele – Spojených států.

Ve stínu relativní prosperity však pokračovala konsolidace Ortegovy osobní moci, rozšířená z FSLN na celonárodní úroveň. Staronovému vládci se po venezuelském způsobu podařilo ovládnout soudy a volební komisi, což mu následně umožnilo manipulovat s volbami a diskvalifikovat nepohodlné opoziční kandidáty. To se projevilo už v komunálních volbách v roce 2008, ve kterých nebylo několika stranám dovoleno kandidovat, a jejich průběh poprvé od návratu k demokracii nemohli monitorovat mezinárodní pozorovatelé.

Každé další hlasování bylo od té doby o něco méně svobodné a Ortega si také prosadil možnost neomezeně se ucházet o prezidentské křeslo. Poslední zábrany padly v roce 2016, kdy Nejvyšší soud odstranil z parlamentu šestnáct opozičních poslanců a Ortega v prezidentských volbách stanul po boku vlastní manželky, která se stala jeho kandidátkou na viceprezidentku. Nepokrytě zmanipulované klání pak společně ovládli s více než 70 % hlasů.

Konec mlčící většiny

Rychlé převzetí státu nezůstalo bez odporu, Ortegovi se ale od počátku dařilo těžit z beznadějně roztříštěné a předchozími vládami zdiskreditované opozice, kde měl navíc od dob paktu s Alemánem nasazené trojské koně. První vážnější výzvu pro jeho vládu tak paradoxně představovaly protesty těch, kteří měli být alespoň podle státní propagandy páteří režimu: chudých farmářů a indiánů zděšených z megalomanských plánů na stavbu Nikaragujského průplavu.

Průplav projektovaný spolu s pochybným (a na pekingskou vládu napojeným) čínským miliardářem a posléze i s ruskou podporou měl konkurovat nedalekému Panamskému průplavu a přinést tak zemi obrovské zisky. Zároveň ale počítal s vystěhováním desetitisíců a později dokonce statisíců lidí, nemluvě o obrovských škodách na životním prostředí.

Živelné protesty, které se proti stavbě průplavu opakovaně pořádaly od roku 2014, předznamenaly rozklad Ortegovy podpory ve společnosti a zároveň i reakci režimu, jehož brutální podstata se naplno odhalila v dubnu roku 2018. Tehdy nespokojenost s Ortegovou vládou propukla v plné síle po oznámení zvýšení daní a odvodů na sociální pojištění a bezprecedentního snížení už tak nedostačujících důchodů.

Motivace drastických „reforem“ byla jednoduchá: v nikaragujské pokladně začaly rychle docházet peníze a důchodový systém se ocitl na pokraji bankrotu. Ortega přišel kvůli několika zfalšovaným volbám o většinu americké pomoci a po Chávezově smrti nečekaně rychle vyschla i stabilní dodávka venezuelských petrodolarů, která režim držela nad vodou – z více než půl miliardy dolarů pomoci v roce 2011 se o pět let později stala čistá nula. A jelikož výpadek venezuelské podpory nedokázala nahradit ani stále užší spolupráce s Ruskem, Čínou nebo Íránem, nezbývalo než začít škrtat.

Vládní teror

Proti navrhovaným změnám nejprve vyšli do ulic senioři a studenti, avšak brzy se k nim přidaly statisíce lidí ze všech společenských vrstev i z různých politických proudů, od středostavovských konzervativců až po bývalé revolucionáře. Ukázalo se, že ve zdánlivě apatické Nikaragui ve skutečnosti panovala obrovská nespokojenost s Ortegovou vládou – podle průzkumů z května roku 2018 si prezidentovu rezignaci přály bezmála tři čtvrtiny obyvatel.

Jenže Ortega neměl v úmyslu odejít, ani alespoň vyjednávat o předčasných volbách. Krátce po vypuknutí protestů dostaly bezpečnostní složky příkaz k jejich potlačení, a to za každou cenu. Policisté a zejména neuniformované provládní milice, vybavené ruskými zbraněmi a vycvičené ruskými speciálními jednotkami, zmasakrovaly na čtyři stovky lidí. Další tisíce skončily ve vězení, kde je dozorci brutálním mučením nutili přiznat se ke smyšleným zločinům – podle Ortegy totiž za demonstracemi stálo „ďábelské spiknutí“ zosnované ze Spojených států.

Teror pokračoval i bezprostředně po potlačení největších protestů: studentští vůdci a opoziční předáci mizeli za bílého dne, aby se po nějaké době objevila jejich mučením znetvořená těla. Bezpečnostní složky násilně ovládly redakce většiny zbývajících nezávislých médií a řada zahraničních neziskových organizací byla vypuzena ze země. Protestující studenty vyhodili ze školy a o zaměstnání přišly stovky zdravotníků, kteří se odvážili ošetřovat zraněné demonstranty.

Hloučky Ortegových příznivců napadaly všechny skutečné i domnělé prezidentovy kritiky – oblíbeným cílem fyzických útoků se staly bohoslužby (katolická církev hlasitě odsoudila režimem páchané násilí) i pohřby údajných „zrádců“, jak prorežimní chuligáni překřtili třeba básníka Cardenala. Ten zemřel v březnu letošního roku, přičemž zádušní mši přerušovali Ortegovi příznivci hlasitým křikem a nakonec se pěstmi pustili do přítomných novinářů i truchlících.

Vzdálená naděje

Nevídaná míra násilí ze země vyhnala přes sto tisíc nikaragujských občanů a z Ortegy se v očích drtivé většiny obyvatel definitivně stal krvavý diktátor nápadně podobný Somozovi, jehož na konci 70. let pomáhal svrhnout. „Je to vrah, zločinec a mučitel,“ popsala prezidenta Mónica Baltodano, jeho bývalá guerillová spolubojovnice a levicová politička.

Represe však splnila svůj účel: Ortegovi se podařilo udržet v prezidentském křesle, přestože to pro Nikaraguu znamenalo – kromě lidských obětí – i hospodářský úpadek, masivní úprk zahraničních investorů a konec podpory většiny domácích podnikatelů. Otázkou tak zůstává, jak dlouho se ještě může udržet režim opřený pouze o loajalitu oficiálních (i neoficiálních) bezpečnostních složek a o pomoc z Ruska a Číny, který navíc v poslední době tragicky nezvládá hrozbu globální koronavirové pandemie.

Ortega, podobně jako běloruský diktátor Lukašenko, nepovažuje nový koronavirus za problém. A uprostřed jeho šíření pokračoval v organizování masových shromáždění na svoji podporu. Koronaviru podle oficiálních nikaragujských statistik dosud podlehlo jen něco málo přes sto lidí, zatímco nevládní organizace mluví nejméně o dvou a půl tisících obětí a zdokumentovaly také případy tajných nočních pohřbů a falšování příčin úmrtí v nemocnicích.

Stárnoucí prezident se uprostřed zdravotní krize opakovaně vytrácí z veřejného prostoru a otěže vlády přenechává své viceprezidentské manželce Rosarii Murillo, stále častěji považované za skutečnou nikaragujskou vládkyni. Opozice vůči stávajícímu režimu upírá své naděje k blížícím se prezidentským volbám, které by měly proběhnout koncem příštího roku. Přestože rozhodně nelze očekávat jejich demokratický průběh, existuje šance, že by mohly znovu zažehnout násilím udušené požadavky na změnu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner