Jan Kalous, ředitel Muzea paměti XX. století FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
Od zahájení stavby by do dvou let mělo Muzeum paměti XX. století přivítat první návštěvníky, říká Jan Kalous, ředitel tohoto muzea. V rozhovoru pro FORUM 24 také hovoří o tom, zda by se mělo pátrat po ostatcích Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše na Ďáblickém hřbitově, a také jakým způsobem bude muzeum spolupracovat s Ústavem pro studium totalitních režimů.
Jak vypadá v tuto chvíli příprava na otevření Muzea paměti XX. století?
V současné době máme připraven projekt na rekonstrukci a adaptaci budovy Domu pážat na Hradčanech, kde by muzeum mělo sídlit. Rekonstrukci i adaptaci bude provádět Magistrát hlavního města Prahy, který na to vyčlenil finanční prostředky. Aktuálně je připraven podklad pro vypsání výběrového řízení na zhotovitele stavby a v momentě, kdy bude znám vítěz, dojde k tomu, že začnou podle projektu jednotlivé práce.
Klade se tedy nyní větší důraz na úpravu budovy, nebo už se připravuji i expozice?
V podstatě je potřeba připravovat obojí. Protože budova byla od roku 2008 prázdná až do roku 2020, tak trošku chátrala. Je tedy potřeba ji opravit, ale současně i upravit tak, aby odpovídala parametrům moderního muzea. Tedy aby byla například bezbariérová. A také se bude upravovat tak, aby odpovídala našim představám.
Druhou věcí je příprava expozice. Ta v tuto chvíli probíhá. Uskutečnilo se již mnoho diskusí uvnitř muzea i v rámci odborných fór či s veřejností. Několikrát jsme o tom diskutovali i během dnů otevřených dveří. Naposledy loni v listopadu v Praze. Samozřejmě nás čeká debata uvnitř velkého odborného kolegia, které má správní rada muzea k dispozici. Pak také debata se správní radou a s těmi, kdo jsou nositeli financí tohoto projektu, tedy se zastupitelstvem a s magistrátem tak, aby i jejich představy byly jasně deklarovány a případně ještě zapracovány do celkového obrazu toho, k čemu jsme v rámci všech debat dospěli.
Jak dlouho budou trvat úpravy budov? Kdy se muzeum otevře?
Víme, že od počátku stavby přibližně do roku a půl či do dvou let by mělo být vše připraveno, aby se budova zpřístupnila veřejnosti a muzeum začalo normálně fungovat.
Před časem jsem hovořil s vaším předchůdcem ve funkci ředitele muzea, Jiřím Šestákem. Jeho představa byla vytvořit muzeum primárně jako virtuální. Budete na tuto jeho představu nějak navazovat nebo ji rozvíjet?
Muzeum bude chtít oslovit samozřejmě maximum zájemců o historii. Nebude tedy určeno jen takovým „klasickým“ návštěvníkům muzeí, ale chce oslovit i mladé a pracovat moderními způsoby včetně třeba i virtuálních prostředků a metod, jak historii představit. Ale nebude to jen výlučně o virtuální realitě.
Expozice by měly vypadat tak trochu jako expozice muzeí podobného typu v Německu či Polsku. A samozřejmě nemůže to být o tom, že když přijdete do muzea, tak bude všude virtuální a nebudou tam žádné reálné předměty, které vypovídají nějaký příběh, jenž je důležitý pro pochopení historie dvacátého století v československých dějinách.
Zatím poslední otevřené muzeum po rekonstrukci bylo Vojenské muzeum na Vítkově, které nabízí moderně pojatou expozici dějin vojenství na našem území či svázaných s naší armádou. Jakým způsobem bude pojata expozice vašeho muzea?
Deviza, kterou dnes nabízejí všechny moderně pojaté expozice, je to, že divák či návštěvník má možnost navolit si, co by chtěl sledovat. Může tam tedy být celá řada rozcestníků a návštěvník si sám zvolí to, co jej zajímá. My máme k dispozici celou řadu filmových či zvukových záznamů ze strany obětí, svědků, ale i pachatelů. A z plejády osobních svědectví se dá celá řada využít pro to, aby byly použity v expozici.
Budou vystavovány samozřejmě i předměty. Každý má svůj příběh, kontext, v němž byl použit, a určitě zasazení v průběhu dějinné linky. To vše by mělo být návštěvníkovi odvyprávěno tak, jako je to třeba v židovském muzeu v Berlíně.
Kde jsou oběti, musejí být samozřejmě i pachatelé. Budou i oni nějak představováni?
Mezi oběťmi by měli být ukázáni i pachatelé. Identifikováni, představeni tak, aby stáli v protiváze. Aby veřejnost viděla, že to není jen o obětech, ale i o pachatelích. I oni totiž mají svá jména, své příběhy. Na návštěvníkovi pak bude, aby si udělal vlastní úsudek z toho, co mu bude nabídnuto, třeba i s dovětkem, jak, pokud tedy vůbec, byli ti pachatelé postiženi.
Litoval některý z pachatelů svých činů?
Těch pachatelů, kteří by zareagovali takovým způsobem, je malé množství. Řada z nich navíc již zemřela, stejně jako odcházejí svědkové a oběti. Existuje ale celá řada dokumentů, kde se ke své činnosti vyjadřují. Ale nenapadá mě nikdo, kdo by přišel a řekl, stydím se za to, co jsem dělal, a prosím o odpuštění.
Bude v expozici převažovat odboj protinacistický, či protikomunistický?
Myslím si, že dojde k propojení obojího, protože řada lidí, kteří bojovali proti nacismu, se pak stala obětí komunistického režimu. Někteří z nich navíc nebyli jen pasivními oběťmi, ale byli v odboji proti komunismu velice aktivní.
A když k tomu třeba u vojáků ještě připojíte i první odboj, vidíte, jak osobnosti tohoto typu skutečně ctily morální hlediska a politické zásady. Mám na mysli třeba veřejnosti méně známého generála Vojcechovského. Osobnost, která má podobný osud jako celá řada dalších legionářů, ale zároveň odlišný tím, že se narodil v Ruském impériu, v dnešním Bělorusku. Prošel s československými legiemi boje a přišel v jejich řadách do Československé republiky, kde získal občanství, vybudoval si vojenskou kariéru a hodlal stát bránit v té největší krizi v roce 1938. Nakonec velmi smutně skončil na konci druhé světové války, když přišla sovětská vojska do Prahy. Byl totiž zatčen a odvlečen zpátky do Sovětského svazu, Československo ho zbavilo občanství a on byl souzen za věci, které měl spáchat před desítkami let. Zemřel v táboře nucených prací. Tím na dlouhou dobu zmizel z dějin. Podobných osudů je více. To byly osobnosti, které se dokázaly jasně vymezit a postavit proti zlu.
Rádi bychom také část expozice věnovali jednomu z míst, které se nachází nedaleko Domu pážat a které bylo v době komunismu nechvalně proslulé. To je Domeček, vojenské vězení, které dnes není veřejnosti přístupné. Tam se totiž odehrávala celá řada událostí, které by neměly upadnout v zapomnění. Docházelo tam k řadě perzekucí mnoha hrdinů prvního i druhého odboje, ale i lidí, kteří se hned po únoru 1948 zapojili do protikomunistické rezistence. Byla tam také vězněna část československého hokejového mužstva, které neodcestovalo obhajovat titul mistra světa.
Nebylo by tedy vhodné udělat expozici přímo tam? Jako jakési detašované pracoviště?
Domeček patří ministerstvu vnitra a má povahu režimového pracoviště, takže tam je velmi omezený přístup. Nabízí se ale debata, zda by ministerstvo vnitra nechtělo o historii tohoto objektu veřejnost informovat.
Praha navíc nabízí celou škálu míst, která by se dala pojmout podobným způsobem. Třeba Petschkův palác nebo Pankrácká věznice. Ve věznici sice expozice existuje a je možné se tam za určitých okolností podívat, ale zasloužila by si jistě větší pozornost.
Pak je tu Ďáblický hřbitov, kde se uvažuje o pietní úpravě do stavu, který by si to místo zasloužilo.
Nahrál jste mi na otázku. Existuje iniciativa Nenechme je tam, která by ráda uskutečnila podrobný průzkum pohřbených v Ďáblicích, neboť tam podle ní leží například Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Spolu s nimi by tam mělo být pohřbeno více odbojářů, ale také po válce popravených nacistů, včetně K. H. Franka či K. Daluegeho. Jak se na tuto iniciativu díváte?
O tom se hovořilo už někdy okolo roku 2010, kdy se uvažovalo, že by byl uskutečněn výzkum pozůstatků pohřbených v Ďáblicích. Výzkum ale není levný, analýza má totiž určité parametry a obnáší to navíc i celou řadu problémů. Například právě to, že kromě hrdinů tam jsou pohřbeni i pachatelé, kteří se na nacistické perzekuci podíleli.
Myslím si, že by takový výzkum ale měl být podpořen. Jde o to dospět do stavu, kdy budeme vědět, kdo je a kdo není v tom prostoru uložen.
Zmínil jste Petschkův palác. Nebylo by to lepší místo pro Muzeum paměti XX. století než Dům pážat? Málokterá budova je tak úzce spjata s tragickou historií 20. století.
Je důležité připomenout, že naše muzeum je zřízeno hlavním městem Prahou a Petschkův palác patří státu. K tomu, aby došlo k prostorovému řešení, musel by stát přesunout odbory ministerstva obchodu a průmyslu, které tam sídlí, jinam. V současné době se ale hledá řešení pro Ústav pro studium totalitních režimů, jehož budova na Žižkově dopadla špatně kvůli nepovedené přestavbě. Jednou z uvažovaných variant je umístit jej právě do Petschkova paláce. Mluví se i o tom, že by tam prostory mohly mít i další paměťové instituce. Takže by tam naše muzeum mohlo mít nějaké prostory nebo se třeba podílet na expozici. Ale to je vše na dohodě mezi Prahou a státem, respektive tím, kdo bude za Petschkův palác následně zodpovědný.
Bude muzeum nějakým způsobem spolupracovat s Ústavem pro studium totalitních režimů?
Jsme ve stavu, kdy ta vůle společně něco konat je velká. My už jsme vlastně od loňského května, kdy nastoupilo nové vedení ÚSTR, spolu dělali jednak seminář o Ďáblickém hřbitovu v červnu, jednak potom v listopadu velkou mezinárodní konferenci Ruská hybridní válka. Teď jednáme o tom, na čem budeme společně spolupracovat do budoucna a jak si budeme a můžeme vzájemně pomáhat. To pole aktivit je opravdu široké.
