Nikdy zpět! O české stopě za polárním kruhem

Julius Payer: Nie zurück – Nikdy zpět! (olejomalba, 1892) (Heeresgeschichtliches Museum Wien (Wikimedia Commons))

Julius Payer: Nie zurück – Nikdy zpět! (olejomalba, 1892) | FOTO: Heeresgeschichtliches Museum Wien (Wikimedia Commons)

Nikdy zpět! Pod budovatelsky znějící výzvou se překvapivě skrývá olejomalba polárníka a malíře Julia Payera, inspirovaná povzbuzujícím apelem vůdce rakousko-uherské výpravy k severnímu pólu z let 1872–1874. Expedice, které se spolu s několika dalšími Čechy zúčastnil i teplický rodák Payer, pól sice nedobyla, objevila však nové souostroví a nazvala jej Zemí Františka Josefa. Císaři také náležel zmíněný obraz, visící dnes v zasedací síni Filozofické fakulty Vídeňské univerzity.

Co nejdále k severu se snažila dostat i německá polární expedice (1869–1870) pod vedením kapitána Carla Koldeweye, v níž bychom rovněž objevili Julia Payera spolu s dalším polárníkem a geologem z Teplic, Gustavem Karlem Laubem. Vrtulový parník Germania a doprovodná plachetnice Hansa ovšem hlavního cíle, tedy ověření možnosti volné plavby z Grónska směrem k severnímu pólu, nedosáhly – jedna loď uvízla v ledu a druhou rozdrtily kry.

Němce tento výsledek nenadchl a další zájem o podobné akce se už v nově ustavené Německé říši neprojevil, přestože Payerovo zmapování oblasti severovýchodního Grónska a vyvrácení ideje splavného moře v oblasti pólu nebylo vůbec bezvýznamné.

Kdo byl Julius Payer?

Banner Nová Orientace

Polárník, horolezec, kartograf a později také malíř Julius Payer (1841–1915), český Němec pocházející ze severozápadočeských Teplic, přesněji z místní části Šanov. Jeho otec, penzionovaný důstojník Payer st., neporušil rodinnou tradici a desetiletého synka odevzdal Kadetnímu ústavu v Krakově a následně Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Mladík však upřednostňoval kartografii a horolezectví. Zdolal mnoho významných alpských vrcholů, odkud pořídil i kvalitní mapy. Payerova výjimečného nadání si povšiml známý německý geograf August Petermann, který mladého muže doporučil k účasti na výše zmíněné německé výpravě do Grónska.

Vojáci společné bojové skupiny V4 utvořené v rámci EU (Ministerstvo obrany ČR)

Za dalším dobrodružstvím vyrazil Julius Payer spolu s Carlem Weyprechtem (oba později vedli rakousko-uherskou expedici) hned roku 1871 na plachetnici Isbjörn. Ta však již pár dní po startu uvízla poblíž Medvědího ostrova a po dalších problémech se výprava musela vrátit. Přesto přivezla cenné poznatky, navíc některé skutečnosti naznačovaly možnost existence neznámé pevniny. Plavba se tak stala odrazovým můstkem pro následnou rakousko-uherskou výpravu.

Již v únoru 1872 vznikl ve Vídni „Výbor pro expedici k severnímu pólu“. Bohužel vídeňská vláda výpravu nezaštítila, a tak musela náklady pokrýt sbírka, do níž více než štědrou finanční částkou přispěl velký mecenáš arktických průzkumů hrabě Johann Nepomuk Wilczek, financující předtím také Isbjörn. Wilczek navíc naplánoval souběžnou výpravu na Špicberky a do Nové země, kde mínil vybudovat pomocné zásobovací skladiště.

Hrabě Wilczek (1837–1922), původem z moravskoslezského šlechtického rodu Vlčků, byl spolu s geofyzikem Carlem Weyprechtem (1838–1881) velkým propagátorem výzkumných polárních stanic a mezinárodní spolupráce a rovněž odpůrcem nesmyslného závodění v dobývání arktických zemí. Právem byl první objevený ostrov v Zemi Františka Josefa nazván jeho jménem. Bez jeho pomoci by se nejspíš rakousko-uherská polární výprava vůbec neuskutečnila.

Rakousko-uherská expedice míří k severní točně

Primárním úkolem rakousko-uherských polárníků ve skutečnosti nebylo doplout co nejblíže k pólu, ale nalézt tzv. Severovýchodní průjezd, cestu okolo ruského pobřeží do Asie. Dne 13. června 1872 vyrazili muži z přístavu Bremerhaven na plachetním parníku, uzpůsobeném pro pohyb mezi ledovými krami. Jméno Admiral Tegetthoff získala loď o výtlaku 220 tun po jednom z nejvýznamnějších velitelů rakouského námořnictva Wilhelmu von Tegetthoffovi (†1871). Kromě zásob na tři roky vezlo arktické plavidlo také 130 tun uhlí a pomocné čluny.

Churchill, Roosevelt a Stalin, někdejší Hitlerův spojenec (Jalta, únor 1945) (U.S. National Archives (wikimedia commons))

Posádka čítala celkem 24 mužů, v norském Tromsø jako poslední přistoupil harpunář Elling Carlsen. Vedením byli pověřeni Carl Weyprecht a Julius Payer, kteří měli mimo jiné velet i saňovým a horolezeckým výpravám. Kromě Payera byli na Tegetthoffu další čtyři muži původem z českých zemí: druhý důstojník Eduard Orel z Nového Jičína, jinak též obdivovaný pekař rohlíků a moučníků, Gustav Brosch z Chomutova, topič Josef Pospíšil z Přerova a strojník Ota Kříž z Pačlavic.

Z Chorvatska pocházeli tesař Antun Večerina a loďmistr Petar Lusica, z Tyrolska Alexius Klotz a Johann Haller, horolezci, lovci a psovodi, zbytek posádky tvořili Italové a Jihoslované. O nemocné se staral maďarský lékař Julius Kepes a v kuchyni vládl Johann Orasch ze Štýrského Hradce. Na lodi cestovalo též osm tažných psů.

Počátkem srpna dorazila loď k pobřeží Nové země, kde se setkala s Isbjörnem a hrabětem Wilczekem, připravujícím výše zmíněný nouzový sklad potravin. Plavidla se odloučila 21. srpna 1872. Pouhý den nato uvízl Tegetthoff v pevném ledovém sevření a nadále se pohyboval jen díky ledovému driftu. Nebohá posádka netušila, že na kře stráví téměř rok!

Rusko slaví v květnu vítězství ve zcela jiné válce než Evropa (wikimedia commons)

Zima tehdy udeřila hodně brzy. Ota Kříž si zapsal: „21. srpna 1871. Dne znatelně ubývá. Musel jsem poprvé svítit ve strojovně. V noci voda v kotli mrzne a lodní lanoví je tak obaleno ledem, že to dá dost námahy dostat se do strážního koše. Ledové krystaly vzniklé na lanech vypadají jako nejkrásnější peří. Blízko lodi jsme našli ledovou plochu, na níž se mužstvo cvičí v bruslení.“ V říjnu klesla teplota pod -30 stupňů Celsia. Mužstvo bylo v neustálé pohotovosti, neboť kra, na níž Tegetthoff driftoval, praskala a hrozila loď rozdrtit.

Počátkem listopadu se Tegetthoff ponořil do trvalého soumraku a bylo nutno stále svítit. „Nesmírný je vliv dlouhé polární noci na pocity člověka,“ píše Payer. „Celý jeho svět se zmenší do jasného kola, které vrhá světlo lampy.“ Kolem uvízlé lodi se počali objevovat lední medvědi, takže nikdo nechodil neozbrojený. Alespoň že medvědí maso zpestřilo arktické menu, však také novojičínský rodák Orel byl výborným střelcem: „16. srpna 1872. Právě byl náš jídelníček obohacen kýtou z ledního medvěda zrovna zastře­leného, ze kterého byly ihned připraveny neobyčejně chutné medvědí pe­čínky. Led se žene zvesela dál a táhne v hustých masách na sever.“ (z deníku Oty Kříže)

A jak se polárníci stravovali? K snídani suchary s máslem a kakao, na oběd polévka, konzervované maso a zelenina, k večeři chléb se šunkou a sýrem. Napít se mohli čaje i černé kávy, čas od času obdržel každý láhev rumu a jednou týdně sklenku vína – ze zdravotních důvodů. Proti obávaným kurdějím vezl Tegetthoff sto lahví citronové šťávy, sud ostružiníku morušky, a kuchař dvakrát do týdne upekl čerstvý chléb.

Na Vánoce si muži polepšili: 24. prosince. V jednu hodinu odpoledne dal se led v nejbližší blízkosti lodi do pohy­bu a hrozil, že nám pokazí svatvečer… ale brzy byl všude zase klid,“ zapisuje Kříž. „V sedm hodin jsme večeřeli. Menu se skládalo z želví polévky, tresky, sleďů, sardelí, výtečného jablkového závinu, který udělal pan Orel, a pak ještě z čerstvého i sušeného ovoce. Při veselé zábavě bylo přikročeno k vybalování bedny, věnované c. k. válečným námořnictvem…“

V nucené nečinnosti se čas jednotvárně vlekl. Posádka se zabývala duševní činností (na palubě byla knihovna se čtyřmi sty svazky, Julius Payer maloval), vyjížďkami se psy či lovem v okolí, vše s velkou opatrností. Muži se mohli potěšit občasnou polární září. Týdny plynuly, od dubna přibylo slunečních paprsků. Oteplení pomohlo nemocným, zásoby byly doplněny o čerstvé tulení a medvědí maso. Tegetthoff však zůstával uvězněný v ledovém sevření. Proběhlo krátké polární léto a slunce se znovu začalo klonit k západu.

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Objev Země Františka Josefa

Teprve 30. srpna 1873 okolo poledne spatřili polárníci vzdálené obrysy neznámé pevniny. „Země, země, konečně země!“ propukli v nadšený jásot. „Ach, není-li to ten blažený a povznášející pocit po jedenácti měsících, v nichž se skrývaly tak strašlivé zážitky, že konečně můžeme opět vidět a pozdravit zemi, i když neobydlenou!“ radoval se Ota Kříž. Díky nečekanému objevu zbídačelá posádka znatelně pookřála, vytoužený průzkum však musel počkat, až co dovolí driftující kra.

Nová země, nazvaná na počest rakouského císaře Zemí Františka Josefa, zdaleka nebyla celistvou pevninou, nýbrž archipelagem o sto devadesáti dvou ostrovech s plochou přes šestnáct tisíc kilometrů čtverečních. Pro trvalý pobyt žádná velká výhra, teploty se v polárním létě vyšplhaly nejvýš přes pět stupňů Celsia. „Ze všech arktických zemí, které jsem poznal, je na Zemi Františka Josefa příroda nejsmutnější. Zvláště na počátku jara tu není ani stopy po životě. Všude jen shlížejí z vysokých pustých hornatin obrovské ledovce, jimiž tu a tam pronikají strmé čedičové homole. Všechno je oslnivě bílé, jakoby pocukrované. Ani na nejpříkřejších skalních stěnách nevidíme jejich vlastní barvu, vše pokrývá led,“ píše Payer.

Přesto nešlo o pustou zemi, kromě arktické flóry zde byli medvědi, polární lišky, tuleni, mroži i zástupci velrybí říše. Vzhledem k tomu, že expedice nebyla oficiálním, ale soukromým počinem, nemohlo si Rakousko-Uhersko činit nároky na obsazení nového souostroví. Archipelagu se po letech „bezvládí“ zmocnil roku 1926 Sovětský svaz, a dnes náleží Zemlja Franca Josifa k Ruské federaci.

Do klidnějšího zálivu k Wilczekovu ostrovu doputoval driftující Tegetthoff teprve 31. října 1873. Posádka se ihned začala připravovat na další přezimování. Během nuceného pobytu byly do vnitrozemí vypraveny tři saňové výpravy. Den po návratu průzkumníků z první expedice (9. – 15. březen 1874) zemřel strojník Ota Kříž, trpící už delší dobu tuberkulózou.

Poláci a Ukrajinci mají společné dějiny a hledají k sobě cestu (wikimedia commons)

Ota František Kříž (1845 – 1874), narozený 12. června 1845 do mnohačetné rodiny knížecího lékaře v Pačlavicích u Kroměříže, se vyučil strojníkem ve Vídni, aby v devatenácti letech nastoupil k rakouskému námořnictvu. Ačkoliv velkým nadšením pro arktické kraje neplanul (při spatření prvních ledových ker lakonicky poznamenal: „Doufám, že budou taky poslední.“), výzvu Carla Weyprechta k práci pro polární expedici přijal. Netušil, že se mu stane osudnou. O počínající tuberkulóze nevěděl, a když se k plicnímu onemocnění navíc přidaly kurděje, bylo zle.

„2. května. Začal jsem léčbu svého ustavičného kataru rybím tukem. 5. května. Protože se k mému žaludečnímu kataru přidružila ještě zimnice, musel jsem být lékařsky ošetřen a zachovávat dietu. Z medvěda posledně ulove­ného jsem dostával denně tři pečené kousky s několika švestkami… 13. června. Dnes je to rok, co Tegetthoff opustil přístav Geestemünde. Tento den vzpomínám na svátek svého milého otce a bratra, jimž v duchu posílám své nejvřelejší pozdravy. Současně oslavím své osmadvacáté narozeniny, nejsem ale při nejlepším zdraví. Dr. Kepes, který mne dnes prohlížel, shledal, že mám plicní katar, proto musím zase mít dietu a třikrát den­ně pít rybí tuk.“

V uzdravení a návrat domů věřil mladík až do poslední chvíle. Bohužel marně. Ota Kříž umírá 16. března 1874 na palubě Tegetthoffu v pouhých devětadvaceti letech. O tři dny později uloží muži jeho tělo za sněhové bouře a v pětadvacetistupňovém mrazu do pukliny pobřežního skaliska Wilczekova ostrova.

Místo posledního odpočinku překryjí kameny a nahoru navrší pyramidu z uhelných briket. Tabulka na dřevěném kříži hlásá: „Zde odpočívá Ota Kříž, strojník rakousko-uherské severopolární výpravy. Zemřel 16. března 1874 na palubě lodi Viceadmirál Tegetthoff, stár dvacet devět let. Pokoj jeho popelu.“ Jeho hrob je patrně nejseverněji položeným českým hrobem. O rok později zbuduje Antonín Kříž v Pačlavicích na památku svého bratra pomník a postará se o vydání Otova deníku.

Ivan M. Havel na konferenci Mysl, smysl, svět v Praze (2017) (ČTK/Pertáková Jana)

Dobrodružství pod rakousko-uherskou vlajkou

Při následné druhé saňové výpravě (26. 3. – 23. 4. 1874) vztyčili muži rakousko-uherskou vlajku a do skalní štěrbiny uložili láhev s dokumentem tohoto znění: „Účastníci rakousko-uherské severopolární výpravy dosáhli zde 82°5´sš, svého nejsevernějšího bodu, a to po sedmnáctidenním pochodu z lodi zamrzlé na 79°51´sš. Pozorovali volnou vodu malého rozsahu podél pobřeží. Byla vroubena ledem, který se prostíral severním i severozápadním směrem až k zemím, jejichž průměrná vzdálenost činila asi 60 – 70 mil. Nebylo však možné zjistit, jak jsou tyto země rozloženy a členěny a jak spolu souvisejí. Ihned po návratu na loď a po zotavení opustí veškerá posádka loď a vrátí se do Rakousko-Uherska. K tomu ji nutí beznadějný stav lodi a případy nemoci. Fligelyův mys, 12. dubna 1874.“

Jednu z objevených zátok pojmenoval Payer po rodných Teplicích. Pro zajímavost – na saních táhli psi přes sedm set kilo – samotné potraviny vážily okolo tří set kilogramů, alkohol dalších šedesát. Vlídné počasí umožnilo ještě poslední průzkumnou cestu (29. 4. – 3. 5. 1874) na MacClintockův ostrov a Brněnský mys. Překonání někdy až hororových podmínek přineslo ovšem hojné plody v podobě nejrůznějších měření.

Další přezimování by už nepřežili, a tak se 20. května 1874 muži rozloučí s Tegetthoffem, aby po svých vyrazili k domovu. „Myšlenka opustit loď a ponechat její osud náhodě má v sobě něco zneklidňujícího i za obvyklých poměrů. Tím více jsme to pociťovali zde, na moři dalekého severu,“ zapíše si Payer. „Po dva roky nám byla loď domovem a útočištěm před všemi živly. Se všemi vzpomínkami ji teď opouštíme.“ Na saních se veze i několik člunů. Zpočátku je postup více než pomalý, často jen stovky metrů za den. Přechod ledového pole je krušný, posádka se několikrát vrací k opuštěné lodi pro zásoby.

Situace vypadá kriticky, nakonec se však kry uvolní a objeví se menší vodní plochy. Výprava konečně nabere rychlost. Na volné moře dorazí vyčerpaní polárníci teprve v půli srpna. Konečně mohou využít čluny. Poblíž Nové země je objeví ruská plavidla a rybářský škuner Nikolaj dopraví námořníky do norského Vardø. Harpunář Carlsen vystoupí v Tromsø, zbytek posádky pluje na poštovním parníku Finmarken do Hamburku. Hranice rakousko-uherské monarchie překročí muži 25. září 1874 v Bohumíně, aby doprovázeni ovacemi následně dorazili do Vídně.

()

Opomíjená česká polární stopa?

Všichni získali patřičná ocenění, Gustav Brosch ukončil svou kariéru s propůjčenou viceadmirálskou hodností, Eduard Orel jako správce císařského zámku Miramare v Terstu. Díky nim nesou mysy polárního archipelagu jména novojičínských občanů (Habermannův a Josefa Proroka), vlastní mys mají i Chomutovští. Ota Kříž dodal ostrov Stoličku podle českého geologa, paleontologa a cestovatele Ferdinanda Stoličky (†1874).

Julius Payer, po sepsání knižního díla o polárních výpravách (Die österreichisch-ungarische Nordpol-Expedition in den Jahren 1872 – 1874. Nebst einer Skizze der zweiten deutschen Nordpol-Expedition 1869 – 1870 und der Polar-Expedition von 1871) povýšený do rytířského stavu, se později kvůli zpochybňování výsledků výpravy zřekl hodností i vojenské služby a trochu nečekaně se začal věnovat malířství. Obrazy jako Tegetthoff v ledu, Severní měsíční krajina, Opuštění lodě, Záliv smrti, Návrat ze Země Františka Josefa či slavný Nikdy zpět! sklízely úspěchy po evropských galeriích.

Payer se pokusil i o malířskou výpravu ke břehům Grónska, ta však ztroskotala na nedostatku financí. Také plán jeho syna na expedici do Země Františka Josefa překazila první světová válka. Julius Johannes Ludovicus von Payer umírá 29. srpna 1915 v kraňském (dnes slovinském) Bledu.

Rodný dům v Teplicích dnes slouží jako hotel, na němž pamětní deska připomíná, že právě zde se narodil „polární badatel, objevitel Země Františka Josefa na severní točně a vynikající malíř Julius Payer.“ Od roku 2017 stojí ve městě Payerův pomník od sochaře Jana Koblasy a jméno teplického polárníka nese i ústecký Institut Julia von Payera pro výzkum Arktidy a Subarktidy na Fakultě životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně. Samozřejmě nelze opomenout, že částí archipelagu Zemlja Franca Josifa je též Payerův ostrov.

Dle starých rejdařských záznamů, zveřejněných teprve roku 1930, přistál na jednom z ostrovů, náležejícímu zřejmě k Zemi Františka Josefa, už v roce 1865 norský kapitán Rennbeck z Hammerfestu. Vědecký svět však neinformoval, a tak prvenství v průzkumu a popisu zůstává rakousko-uherské výpravě a Juliu Payerovi. To díky nim se dnes můžeme na mapě severského archipelagu pokochat jmény jako Brněnský a Chomutovský mys, Šanovský kout, Teplická zátoka či ostrov Stolička.

Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]