Geert Wilders FOTO: Prabý břeh / se souhlasem
FOTO: Prabý břeh / se souhlasem
ANALÝZA / V Nizozemsku se tento týden znovu projevilo, že populisté neumí a vlastně možná ani nechtějí vládnout. Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse, který je jakýmsi doyenem západoevropské krajní pravice, totiž po pouhých jedenácti měsících opustila kabinet, v němž měla nejsilnější pozici. Spolu s PVV ve vládě zasedalo ještě protestní Hnutí zemědělců a občanů (BBB), středopravicová Liberální strana pro svobodu a demokracii (VVD) a konzervativní Nová společenská smlouva (NSC).
Oficiálním důvodem odchodu z vlády byl fakt, že se Wildersovi koaliční partneři odmítli okamžitě podepsat pod desetibodový plán na omezení imigrace. Ten zahrnoval mimo jiné nasazení armády na hranicích, uzavření uprchlických center nebo deportaci většiny syrských uprchlíků. Háček byl ovšem v tom, že PVV tento narychlo připravený (a podle mnohých alespoň částečně protiústavní) plán s ostatními stranami předem nijak neprodiskutovala ani se o něm nepokusila vyjednávat – místo toho jej prezentovala jako ultimátum.
„Wilders s námi svůj manifest vůbec neprobral, ale zato ho umístil na Twitter. Prostřednictvím Twitteru se přece nevládne,“ popsala způsob představení migračního „plánu“ předsedkyně BBB Caroline van der Plasová. PVV přitom měla ve vládě, vedené nestraníkem a bývalým ředitelem rozvědky Dickem Schoofem, paradoxně na starosti právě ministerstvo pro migraci, které ovšem vedla nezkušená a konfliktní Marjolein Faberová.
„V nizozemském ústavním systému musí ministr hledat konsenzus napříč různými stranami. Wildersova ministryně pro migrační politiku to neuměla a důvěra v PVV tím pádem začala klesat,“ připomíná politolog Tom Louwerse z Leidenské univerzity. Představeným ultimátem a následným opuštěním vlády se tedy chtěl Wilders především zbavit odpovědnosti za neschopnost efektivně řešit problémy spojené s migrací.
Rozhádaná pravice
Koaliční partneři PVV na rozpad vlády reagovali se směsicí překvapení a znechucení. „Měli jsme pravicovou většinu a Wilders je ji ochoten ohrozit jen kvůli vlastnímu egu,“ postěžovala si kupříkladu šéfka VVD Dilan Yesilgözová, která přitom svoje spolustraníky loni přesvědčovala o nutnosti spolupráce s PVV. Ještě ostřejší vyjádření padala od představitelů Hnutí zemědělců a občanů, jež bylo ve vládě nejbližším Wildersovým spojencem. „Geert Wilders zrazuje Nizozemsko. Místo vlasti staví na první místo sám sebe,“ prohlásila ministryně pro bydlení a místopředsedkyně vlády Mona Keijzerová.
Rozpad vládní koalice si naopak pochopitelně pochvalovali představitelé levicové opozice, jež by mohla podle průzkumů v příštím parlamentu posílit. „Nizozemsko si zaslouží vládu, která spojuje lidi a společně pracuje na skutečných řešeních. Takhle to dopadá, když se k moci dostanou extrémisté,“ napsal na síť X Frans Timmermans, bývalý místopředseda Evropské komise a lídr aliance zelených a labouristů (GroenLinks–PvdA).
Jelikož dosavadní vláda ztrácí bez PVV většinu, premiér Schoof už předal do rukou krále Viléma-Alexandra svou demisi a analytici očekávají nejpozději v říjnu předčasné volby. Pro osmnáctimilionovou zemi je to nepříjemná situace, protože má na konci června hostit summit Severoatlantické aliance, a od Schoofovy vlády se čekalo mimo jiné oznámení zásadního zvýšení výdajů na obranu. Za stávající situace však není jisté, zda pro to bude existovat politická vůle.
Oslabení populisté
Průzkumy v každém případě naznačují, že se na podzim nemusí zopakovat přesvědčivé vítězství Wildersova uskupení z posledních voleb v roce 2023. PVV se totiž v posledních měsících propadla pod dvacet procent a negativní trajektorie jejích preferencí může být jedním z důvodů, proč se strana rozhodla raději opustit nepopulární vládu.
„Průzkumy ukazovaly oslabení Wildersovy strany, a tak se podle mě rozhodl jednat, vrátit migraci do centra pozornosti a nechat vládu kvůli této otázce padnout. Díky tomu může voličům vyslat zprávu, že pokud chtějí skutečně tvrdou azylovou politiku, měli by hlasovat pro něj,“ domnívá se politolog Louwerse. S touto interpretací souhlasí i profesorka politického pluralismu na Amsterdamské univerzitě Sarah de Langeová, podle které se bude Wilders v kampani „snažit vytvořit dojem, že za neschopnost prosadit změny v migrační politice ve skutečnosti mohou etablované strany a elitní instituce“.
Pozici PVV jako nejsilnějšího politického uskupení v proslule rozdrobeném nizozemském parlamentu ohrožují dvě další strany: Timmermansova levicová aliance a koaliční VVD, která před volbami v roce 2023 dominovala nizozemské politické scéně. Z dlouholetého premiéra za VVD Marka Rutteho se pak loni na podzim stal generální tajemník Severoatlantické aliance. Obě tyto strany se podobně jako Wilders pohybují okolo dvaceti procent hlasů, s odstupem za nimi je se zhruba dvanácti procenty tradiční Křesťanskodemokratická výzva (CDA).
Rozdrobený parlament
Dramatickému propadu preferencí naopak čelí dvě další koaliční uskupení, tedy BBB a NSC, která vznikla teprve nedávno a zažila krátké období velkých politických úspěchů. Hnutí zemědělců a občanů tak před dvěma lety překvapivě zvítězilo v regionálních volbách, konzervativci z NSC rovněž v roce 2023, pouhých několik měsíců od svého založení, triumfovali ve volbách parlamentních, když se umístili na čtvrtém místě.
Politiku ovšem od té doby opustil oblíbený zakladatel a lídr NSC Pieter Omtzigt a už v loňských volbách do Evropského parlamentu se propadla pod čtyři procenta. Dnes se zdá, že by NSC mohla získat pouze jednoho poslance a BBB dva nebo tři – Nizozemsko nemá na rozdíl od Česka uzavírací klauzuli, takže do 150členného parlamentu pronikají i uskupení s méně než jedním procentem hlasů. Výsledkem je, že alespoň jedno křeslo v parlamentu získalo v posledních volbách hned patnáct různých politických stran.
Obrovské množství straniček přirozeně komplikuje hledání parlamentní většiny, což se projevilo právě po volbách v roce 2023, kdy se vyjednávání o podobě vládní koalice protáhlo na více než půl roku. Ani po podzimních předčasných volbách není možné očekávat jiný než velmi rozdrobený parlament, je ovšem otázka, jestli se ještě nějaké straně bude chtít opět vládnout s krajní pravicí.
„Nečekám, že bude kdokoli znovu ochoten vstoupit do vlády s Wildersem,“ odhaduje profesorka de Langeová. Spolupráci s PVV už předem vyloučili konzervativci z CDA a nepřeje si ji ani 70 % voličů dosavadní koaliční VVD. Pro Wilderse, který strávil drtivou většinu ze dvou dekád na nizozemské politické scéně v opozici, by to možná nakonec byla spíše úleva. Namísto odpovědnosti za praktickou politiku by se mohl vrátit ke sžíravé kritice ostatních stran.
