Před třiceti lety vypadaly vyhlídky světa l něco optimističtěji. Sovětský svaz právě zkrachoval, představa dosažení komunismu byla legrační, nacismus a fašismus už byly kapitoly v dějepise, země na více kontinentech objevily svobodné volby a vypadalo to, že demokracie má navrch.

Zdálo se být jasným pravidlem, že demokratické země jsou ekonomicky silnější a bohatší. Dalo se to nejen nějak spočítat a ukázat v tabulkách, čehož se nikdo nikdy zatím nenajedl, ale bylo to vidět pouhým okem. Jasným ukazatelem bylo, odkud kam lidé utíkají. To poslední kriterium ostatně platí pořád. Něco se ale změnilo. Dnes se globální bohatství zcela zřetelně a dramaticky přesouvá do autoritářských částí světa. To znamená pro demokracii riziko. Není totiž jasné, jak bude demokracie nadále prosperovat, pokud nebude mít hmotné výhody na své straně. Ty jsou totiž v soupeření silným faktorem.

Výsledek druhé světové války byl celkem jasný přinejmenším od okamžiku, kdy do ní vstoupily Spojené státy. Hitler musel být zděšen, když jeho spojenec Japonsko na ně zaútočilo. Proti obrovské ekonomické síle USA neměl nikdo dlouhodobě šanci, protože tehdy války rozhodovalo, kolik oceli a hliníku kdo dokáže rychle a v potřebném množství vyrobit.

Dnes už tolik nejde o hliník a ocel, ale ekonomická síla je stále líčový faktor. Právě nad tím uvažují a stránkách The Wall Street Journal (1. 3. 2019) autoři Roberto Stefan Foa, politolog z University of Melbourne a Yascha Mounk z Johns Hopkins University v Baltimore.

Co znepokojivého zjistili? Od 90. let 19. století dominovaly ve světové ekonomice země jako USA, Velká Británie a malá skupina dalších demokracií. Ještě v roce 1995 žilo 96 procent všech lidí, kteří měli příjem více než 20 000 dolarů na člověka, v liberálních demokraciích. „S výjimkou několika oligarchů uhnízděných ve stagnujících a represivních společnostech, měli jen demokraté skutečné bohatství. Dnešní realita je velmi odlišná.“

Na základě odhadů Mezinárodního měnového fondu někdy v příštích pěti letech celkový HDP zemí, které Freedom House hodnotí jako „nesvobodné“, překročí celkový HDP západních demokracií. Ekonomiky demokratických zemí, jako jsou USA, Německo, Francie a Japonsko budou dohromady menší než ekonomiky autokracií, jako jsou Čína, Rusko, Turecko a Saúdská Arábie.

„Má-li se Západ úspěšně orientovat v tomto novém světě, bude muset pochopit, jak se váhy překlonily tak rychle od demokratické nadvlády k autoritářskému oživení.“

Jedním faktorem je samozřejmě úspěch antidemokraticky zaměřených postav, jakou jsou v Rusku Vladimir Putin a v Turecku Recep Tayyip Erdogan. Pokud dojde k erozi demokracie v zemích jako Brazílie, Indie a Jižní Afrika, tak poměrná síla autokratických vládců bude i nadále růst.

To je ale lidský faktor. Důležitější je vzestup autoritářského kapitalismu. Země jako Singapur, které rostly bez toho, že by zavedly skutečnou demokracií, byly chápány jako malé výjimky. Jenže to tak nebylo.

Režimy v Severní Koreji a Venezuele se drží přísné státní kontroly ekonomiky a vypadá to tam podle toho, protože nic jiného už tam není. Jenže „rostoucí počet zemí se naučil kombinovat autokratickou vládu s institucemi nakloněnými volnému trhu a pokračují v ekonomickém růstu“.

Dnes žije 376 milionů lidí ve velmi nesvobodných zemích – včetně Ruska, Kazachstánu a států Perského zálivu – kde je příjem na obyvatele nad 20 000 dolarů. Čína podle odhadů MMF jako celek překročí 20 000 dolarů v příjmech na obyvatele v příštím roce a pak bude 1,8 miliardy lidí na celém světě bude žít v autoritářských režimech s vyššími příjmy. Tento vývoj s sebou nese obrovské důsledky pro budoucnost demokracie.

Po druhé světové válce se i západním ekonomům nezdálo heslo sovětského bloku „dohnat a předehnat“ nijak nereálné. První úspěchy sovětské kosmonautiky se zdály být toho předzvěstí. Nikdy k tomu, jak známo, nedošlo a na Měsíci se v roce 1969 objevila americká vlajka. Skutečnou otázkou se zdálo jen to, zda má Západ politické odhodlání přeměnit svou materiální moc v geopolitickou hegemonii.

Jak ale autoři konstatují, dnes je méně důvodů k důvěře v případný ekonomický triumf demokracie.

„V roce 2019 žádná míra politického odhodlání nezmění nic na tom, že západní demokracie představují jen o málo více než třetinu světové ekonomiky. Vzhledem k radikálnímu posunu v celosvětové populaci a produktivitě, jak jsme to zažili v posledních desetiletích, by bylo naivní očekávat, že Severní Amerika a západní Evropa v nejbližší době zase dosáhnou svrchované vlády. znovu vládnout nejvyšší. Naděje, že by USA našly cestu ze současné situace, jsou jen fantazií.“

„Zda demokracie nebo autokracie budou v 21. století vládnout světu, bude pravděpodobně záviset na řadě klíčových zemí, které by mohly skončit v obou táborech. Pokud se zemím jako Indie, Nigérie a Indonésie podaří vybudovat stabilní a bohaté demokracie a zásady svobody a rovnosti, mají šanci udržet v nadcházejících desetiletích rozšířit svůj vliv. Pokud se však tyto zásadní „klíčové státy“ stanou autokraciemi a zároveň zbohatnou, demokraté budou prožívat těžké časy, aby to zvládly.“

Máme se takového vývoje skutečně obávat? O zániku Západu už slýcháváme sto let. Oswald spengler napsal svou knihu Zánik Západu těsně po první světové válce. Od té doby proběhla i druhá a Západ stále nezanikl. Jiné modely života společnosti se ukázaly být neživotaschopné. V 60. letech byla populární proroctví o vyčerpání zdrojů a podle těchto představ už jsme měli být desítky let bez nich. Rusko má ekonomickou sílu Itálie a k tomu jednu nepoužitelnou letadlovou loď a vojáky s onucemi. V Číně si bohatství užívají lidé na východním pobřeží a zbytek na venkově žije v chudobě. Jenže právě Čína ukazuje, že přes útisk a velmi nekomunistickou nerovnost může mít velkou hospodářskou sílu.

To všechno bychom měli mít na paměti, když vidíme snahu nových mocností na světové scéně kupovat si oddané služebníky, aby pomohli rozšiřovat jejich panství. Některým lidem vyhovuje představa společnosti jako dobře organizovaného termitiště, kde sice na jednotlivci nezáleží, ale každý má své místo a je mu zajištěn program i příslušný příděl. Komu se taková vize nelíbí, měl by se mít na pozoru, kam věci směřují.