Norbert Blüm: Nacionalismus je idiocie

sueddeutsche.de

Norbert Blüm | FOTO: sueddeutsche.de

Jednaosmdesátiletý Norbert Blüm je bývalý německý křesťansko-demokratický politik (CDU), ale také kabaretiér a spisovatel. V letech 1982–1989 zastával funkci spolkového ministra práce a sociálních věcí. Letos v březnu upoutal pozornost médií, když přijel strávit noc s uprchlíky do tábora Idomeni na řecko-makedonské hraniciaby tak upozornil na nelidské podmínky, ve kterých se tam nacházeli. Nyní napsal článek pro list Süddeutsche Zeitung, v němž reaguje na nacionalistické tendence vyplývající z uprchlické krize.

Má se Evropa obklopit hradbami a vytěsnit tak utrpení světa? Jak vysoké musí být zdi, aby se staly nepřekonatelnými? Jak neprodyšné musí být hranice, aby v nich nikdo nenašel skulinku? Jak dlouhý musí být plot, aby ho nešlo obejít? K paradoxům dějin patří, že zrovna země jako Polsko a Maďarsko nejhlasitěji odmítají uprchlíky.

Vždyť ještě před pár lety Poláci a Maďaři na vlastní kůži prožívali, jaké to je být vytěsněn z Evropy, jaké to je žít za železnou oponou.

Polsko tímto způsobem maže vzpomínky na osvobozenecké hnutí Solidarność. Nadějí Poláků byl návrat země do svobodné Evropy. Maďaři si také naordinovali ztrátu paměti. Nechávají upadnout v zapomnění svůj hrdinský čin, kterým bylo jejich rozhodnutí z roku 1989 odstranit z hranic ostnatý drát, aby východoněmečtí občané mohli utéct na Západ. Země tehdy riskovala pomstu Sovětské svazu, která již jednou – v roce 1956 – měla za následek potlačení osvobozeneckého hnutí sovětskými tanky. V roce 2016 Maďaři projevili národní amnézii a zradili nejlepší evropské tradice. Nacionalismus je pevnost, opatřená pouze jedním padacím mostem. Za ním jsou všichni v bezpečí a v zajetí.

Na národní úrovni se s uprchlickou vlnou dá bojovat stejně jako s klimatickou katastrofou. Stejně tak se na národní úrovni nedá překonat globální terorismus anebo zkrotit finanční kapitalismus. Velké problémy tohoto světa již dávno přerostly přes hlavy národních států. Co ztratíme, pokud se vzdáme?

Zosobnění německého národního státu – Německá říše – trvalo pouhých 74 let. Tato doba zhruba odpovídá délce jednoho lidského života. Během této chvíle vedlo Německo třikrát válku s Francií. Kvůli národním hranicím spolu bojovaly generace na život a na smrt. Miliony lidí při tom svůj život ztratily. Přitom šlo o tak banální otázky, jako kde leží hraniční kámen mezi Francií a Německem. Proč bychom měli toužit po návratu k takovému bláznovství?

Na to, jak je nacionalismus idiotský, jsem nepřišel z knih. Toto poznání mě trefilo jako blesk z čistého nebe už v dětství. Jedna paní – jmenovala se Frangelová – nám během války poskytla útočiště na venkově. Otec byl v tu dobu na frontě. Z města jsme utekli kvůli každodenním leteckým bombovým poplachům. Na statku paní Frangelové visel portrét mladého muže ve vojenské uniformě. Jeho horní pravý roh překrývala černá smuteční stuha. Se vzdorovitě vztyčenou hlavou paní Frangelová ukázala pravou rukou na obraz a řekla: „Toto je můj syn Kurt. Jsem hrdá, že jsem ho obětovala Vůdci.“ O Vůdci jsem nevěděl zhola nic, ale že je ve hře ďábelské šílenství, mi docházelo už v devíti letech.

Nacionalismus rozumí moci, lesku a slávě, méně už lidskosti. Moc je hnacím motorem každé nacionalistické politiky. Proč bych měl smutnit po národnostním státě? Je to dějinná mezihra, která není dána Bohem ani přírodou.

Africké národní státy jsou vynálezem koloniálních panovníků, kteří si tužkou na mapě kreslili hranice svých říší. Despotové, kteří převzali vykořisťovací systémy svých předchůdců z dob kolonialismu, se o ně hádají dodnes. V Evropě nenajdete národní stát, který by během svých dějin nebyl částečně anebo celý vlastněn sousední zemí, nebo se naopak přes sousední zem nerozpínal či ji dokonce celou nepohltil.

Národnostní státy jsou výsledkem válek, intrik, sňatků, propagandy, vydírání, lži a klamu. Donedávna sloužila národnostní hnutí emancipaci od staré vrchnosti, občas však pouze k nahrazení starých autoritářských pořádků novými. Po nejdelší dobu svých dějin si Evropa vystačila bez národnostních států, a to včetně významných kulturních epoch.

Evropská kultura není v žádném případě národnostním samorostem. Středověká filozofie navazuje s pomocí arabských filozofů na antickou myslitelskou školu. Averroes byl překladatelem Aristotela, na jehož filozofickém základě vystavěl Tomáš Akvinský svůj scholastický myšlenkový svět. Shakespeare využil inspiraci řeckými, latinskými a italskými motivy pro svá velká dramata. Na pruském dvoře Bedřicha Velikého pravidelně hodovala evropská kulturní elita. I Voltaire byl mnohokrát přítomen. Král samotný pak upřednostňoval komunikaci ve francouzštině.

Nejlepší z našich krajanů byli Evropané. Beethoven, který pocházel z Bonnu, tvořil svá velká díla ve Vídni. Mozart vykonával svou činnost jako projíždějící rodinná firma na velkých i malých evropských šlechtických dvorech. Své největší triumfy zažil Händel v Londýně. Goethe překonal své tvůrčí krize během cest po Itálii. Heine pendloval mezi Paříží a Düsseldorfem, Marx byl nucen vycestovat z Trieru přes Bonn, Berlín, Kolín nad Rýnem a Paříž až do Londýna.

Svůj formující evropský zážitek jsem zažil v roce 1954 během mládežnické cesty do Haagu. Když jsme – sesbíráni z nejrůznějších končin Německa – dorazili po dvanáctihodinové cestě starým autobusem konečně do cíle, promluvil k nám Paul Henri Spaak, jeden z velkých Evropanů první hodiny. Z jeho řeči jsem sice nerozuměl ani slovu, pochopil jsem ale vše, co chtěl říct. Kolem jeho řečnického pultu se shromáždili veteráni ze všech válkou postižených zemí: Francouzi, Italové, Britové, Dánové, Holanďané. Byli to lidé rozličného věku, úplně mladí i kmeti. Malí, velcí, tlustí i vyzáblí, otrhaní i elegáni. Jedno však měli všichni tito pamětníci společné – každému chyběla část těla: paže, noha, oko. Evropa se stala kontinentem válečných mrzáků.

Poučení z této minulosti zní: Nikdy více! Sjednocení Evropy je pokusem poučit se z chyb. Poválečné dějiny Evropy jsou směsicí politické smělosti i malomyslnosti, letargie i probuzení. Zakladatelé evropského sjednocení Alcide De GasperiRobert Schumann, Jean Monnet a Konrad Adenauer měli v každém případě více politické odvahy než všechny současné hlavy států dohromady. Měli bychom se od nich učit.

■ ■ ■

Norbert Blüm se narodil 21. července 1935 v německém Rüsselsheimu. Vyučil se zámečníkem a nejprve pracoval v závodech Adam Opel AG. V roce 1957 začal studovat na Ketteler-Kollegs Mainz, kde si dodělal maturitu. Následně začal na univerzitě v Bonnu studovat germanistiku, filozofii, dějiny a teologii (jeho profesorem teologie byl pozdější papež Joseph Ratzinger). V roce 1967 se stal doktorem filozofie. Do CDU vstoupil v roce 1950, v letech 1987–1999 byl předsedou CDU ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, v letech 1981–1990 a 1992–2000 byl místopředsedou CDU, v letech 1972–1981 a 1983–2002 byl členem Spolkového parlamentu (Bundestagu) a v letech 1982–1989 zastával funkci spolkového ministra práce a sociálních věcí. Osobně se vždy silně zasazoval o dodržování lidských práv a práv dětí doma i ve světě. Je aktivním členem několika humanitárních organizací a spolků. Kromě toho je činný i v televizi, vystupuje v kabaretu a napsal knihu pro děti.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner