Opakovaně jsem se setkal s tím, že moji vrstevníci pocházející z kdysi vlivných bolševických rodin mají tendenci snižovat zrůdnost normalizačního režimu a jeho sice upatlanou, ale přesto krvežíznivou zločinnost. Může to být projev podvědomé obrany před přijetím faktu, že jejich jimi milovaní rodiče sloužili a spoluvytvářeli zlo.

Například současný děkan mé mateřské FF UK Michal Pullmann i dle Wiki svou filozofickou orientaci označuje jako „postmarxismus“. Propadají-li lidé mého věku podobným dětinským racionalizacím, už bohužel nelze vyloučit, že se jedná o první příznaky stárnutí. Ano, normalizace nebyla tak krvavá jako padesátá léta. Normalizační socialismus ale byl koncentrátem marasmatického, šedého a mazlavého hnusu, všeobecné spoluviny, a na oltář postavené sprostoty, která byla znakem soudružské lidovosti. Sprostota a ve freudiánském smyslu anální charakter socialistického režimu se projevoval – dnes, po třiceti letech, nejčitelněji – ve zcela nenápadných, ale i v jiné době vypovídajících detailech. Ten režim byl esenciálně vulgární a primitivní – a jeho protagonisté se ke sprostotě okázale a hrdě hlásili.

Detaily bývají důležité, k rychlému popisu možná důležitější než celek. Proto se pokusím popsat několik detailů, které si pamatuji z dětství – ne nějaké škandály, hrůzná odhalení či skryté pravdy o komunismu, ale maličké střípky nechutných vzpomínek, které mi zbyly v paměti  jako vzpomínka na prvního rozjetého holuba, kterého jsem také jako dítě někde na asfaltu viděl.

Maminka dostala kytičku…

Není to role opravdu patologické osobnosti mé matky, která by stála za touto přehršlí vzpomínek – jde spíše o vzpomínky na její sociální bublinu, kolegy, přesněji soudruhy. Maminka měla narozeniny, a bylo to v době, kdy jsem jevil živý zájem o cucavé bonbóny. Deset? Jedenáct let? Nakoupil jsem v květinářství kytku – možná kytku v květináči, živé v lednu někdy nebývaly – a čekal, až maminka přijde z práce. Z Ústavu marxismu-leninismu Vysoké školy zemědělské v Praze, kde vyučovala dějiny Komunistické strany Československa a mezinárodního dělnického hnutí.

Maminka přijela, byla vlídně a vesele naladěná a v ruce hrdě svírala „kytku“, kterou jí k narozeninám dali její soudruzi. Byla to umělohmotná štětka na vytírání WC mísy. Podtrhuji – nepoužitá, nová. A na shlucích štětin byly pracně navázány cucavé bonbóny v papírku, čokoládové bonbóny v pozlátku na čokoládu, a cigarety. Muselo to dát mnoho práce, ale maminku to potěšilo. A mě koneckonců taky – kvůli těm cucavým bonbónům.

Ta kytička nebyly ojedinělá, maminka takových ozdobených WC štětek za dobu mého dětství přinesla hned několik. A přípravě podobných kytic pro jiné soudružky z maminčiny sociální bubliny jsem byl jako dítě opakovaně přítomen, tento zvyk byl mezi soudruhy a soudružkami široce oblíben. Dodnes nevím, nejsem psychoanalytik, co to celé mělo znamenat. Neumím to ale chápat jinak, než jako okázalé pohrdání kulturou, jakoukoliv sofistikovanější formou chování, jakoukoliv civilizovaností. HA HA HA, soudruzi, to jsme se zasmáli, vždyť je to štětka na h**zl, HA HA HA! Že k výročí dávají soudruzi své kolegyni nástroj na odstraňování výkalů, nepřišlo nikomu divné.

Párky u popelnic

Není to možná ani deset let zpět, neumím sice dohledat, který to byl rok, ale určitě šlo o období desítky let po převratu. Byl jsem už dávno dospělý, a vedoucí role KSČ byla z Ústavy odstraněna dlouhá léta. A jeden reportážní fotograf – k mé hanbě přiznávám, že si nepamatuji jeho jméno – fotografoval demonstrace včetně těch komunistických. A já najednou, jako deja-vu, vizi již viděného, na jeho fotografii z aktuálně probíhajících porevolučních oslav prvního máje komunisty viděl scénku z dětství. Byl to bok a záď stánku s buřty na nějakém současnou Komunistickou stranou Čech a Moravy pořádaném shromáždění. U stánku stály, zezadu, jak bývá u podobných stánků zvykem, popelnice. Přetékající kelímky, papírovými tácky se zbytky hořčice a pet lahvemi od nápojů. A u těch popelnic stáli soudruzi a soudružky a jedli párek.

Dále čtěte

Jak a kdy porazíme covid? Odpoví Jaroslav Flegr v novém čísle Revue FORUM

V pondělí 12. dubna vychází nové číslo Revue FORUM. V něm najdete velký rozhovor Jana Jandourka s profesorem Jaroslavem Flegrem.

Ne, nečekejte pointu, že byl z Agrofertu. To popravdě vůbec netuším. Pointou je, že ta skupina lidí si šla své jídlo sníst na široko daleko nejhnusnější, nejodpornější a nejsmradlavější místo. Šli jíst – zcela cílevědomě, odnesli si tam své buřty – mezi odpadky. A mně při pohledu na tu fotografii došlo, že jsem podobné scény vídal v dětství pokaždé, když jsem dokráčel na tehdejší prvomájový průvod. Díky mamince bolševičce jsem co pionýr jednou dokonce pochodoval v některé z prvních řad, oblečen v pionýrské uniformičce komunistických dětí. Konzumace buřtů po skončení průvodu nedílně patřila k prvomájové oslavě. A já si teprve s tím možná čtvrt stoletím odstupu uvědomil, že na těch prvomájových průvodech, sotva soudruzi dopochodovali, byla konzumace opečené uzeniny u popelnic součástí rituálu. Hospody (a občas, když byl, i nějaký stánek) kolem Letné přetékaly, uzeniny šly na dračku. A demonstranti (kterých bylo o řády více než kapacit těch hospod kolem) si je odnášeli na táccích sníst někam k popelnici – jako že tam, hned jak dojedí, ten tácek hodí. Jako by soudruzi – nevím, zda vědomě či podvědomě – vyhledávali stejně hnusné, odporné a odpuzující prostředí, jakým bývaly kantýny a svačinárny v socialistických fabrikách. Oni nešli jíst k těm popelnicím náhodou – oni tím, vůbec netuším, zda vědomě, proklamovali svou „lidovost“.

Soudruhu, ty!

Konečně nejčastějším, nejslyšitelnějším a pro soudruhy skoro povinným projevem té okázalé sprostoty a nevychovanosti bylo všeobecné tykání. „Soudruhu, TY!“ Cílevědomá, okázalá a identitní rezignace na jakékoliv pokročilejší, jemnější a civilizovanější formy chování byly obsaženy už v samotném (ke skupině přiřazovacím) pozdravu, kterým se soudruzi vzájemně oslovovali. Mrav, který se dnes (do lockdownu) dal zastihnout díky B-hu už jen v těch nejzaplivanějších a nejšpinavějších hospodách v nejzapadlejších vsích, kde je v exekuci i starostův pes. Všude jinde už je dnes zvykem lidem – nejen cizím, ale i těm, se kterými nejsme v osobním blízkém vztahu, ač s nimi třeba pracovně komunikujeme léta – vykat. Vykáním se dává najevo respekt k druhé osobě a jistá kulturnost toho, jak k té druhé osobě přistupujeme. To celé komunismus zrušil.

Tykačka byla základním komunikačním stereotypem spoluviníků komunistického zřízení. Naopak se okázale vykalo „těm zvenčí“ – těm, kteří soudruhy nebyli. Tykalo se těm, kteří „v tom jeli“ taky. Byla to sounáležitost sprostých čeledínů, kteří to „těm pánům“, dnešním jazykem „těm z pražské kavárny,“ nejprve v osmačtyřicátém, a pak v osmašedesátém ukázali. „Těm pánům“, kteří si mezi sebou vykají a mají vyšší kulturu, než je kultura kantýny a šaten socialistické fabriky.

Ano – generace dětí normalizačních bolševiků se nyní dožívá přechodu. A zatímco ohledně klimakteria u žen se mluví především o osteoporóze, u mužů, jak věda čím dál bolestněji zjišťuje,  andropauza může souviset i s úbytkem kognitivních schopností. Takže dojaté idylické vzpomínky dnes padesátiletých či šedesátiletých synků z bolševických rodin na doby, kdy byli mladí, už můžou být lehce obestřeny oparem dědečkovského vzpomínání na sladké mládí, kdy se na něj smála děvčata a patřil mu svět. Mládí, kdy bylo vše – včetně režimu, ve kterém se mu a jeho rodině díky stranickému angažmá jeho rodičů nežilo až zas tak špatně – krásné.

Tento postoj může být zaviněn mechanismem, kterému se říká „vzpomínkový optimismus“, a který se v průběhu stárnutí a s ním spojeného snížení kognitivního výkonu prohlubuje. Čím dál častější zpochybňování negativ normalizačního socialismu ve společnosti, čím dál častější zpochybňování zločinnosti a amorálnosti toho režimu, může být prostě způsobeno stárnutím pamětníků a snižováním jejich kognitivního výkonu.

Tyto hlasy je proto třeba důsledně chápat z pozice „to víte, s dědečkem je to už těžký“, a rozhodně je nebrat jako relevantní a pravdivé svědectví o době normalizace. Nejen komunismus ve vražedných padesátých letech, i normalizační gulášový socialismus byl zločinný, nemravný, ponižující a až esenciálně sprostý.