Norské spiknutí aneb Projekce české duše

profimedia.cz

Matka odebraných dětí Eva Michaláková | FOTO: profimedia.cz

Vypadá to na první pohled jako pěkný příběh: Češka se vydala do nepřátelského světa plného nástrah a stala se obětí šikany, snad i svého druhu státního obchodu s dětmi. Alespoň takto nějak vyznívá příběh Evy Michalákové v podání jí samotné a jejích právních zástupců, kteří rozehráli nátlakovou hru skrz média. Dav líbivou návnadu spolkl a nechal se vodit na provázku.

Tvůrci této hry zřejmě spoléhají na to, že norské instituce jsou slušnější než české a v souladu se zákony – i zájmem dětí – nebudou pouštět informace o případu do médií. Zdá se, že taktika je to dobrá, norské úřady mlčí, nechávají na sebe plivat a pouze opakují, že veřejnost nemá všechny informace.

U českých úřadů by nebylo rozumné na podobný způsob spoléhat. Přestože sdělovat tento druh informací by podle našich zákonů nemělo být možné ani v Česku, běžně se to děje (vzpomeňme na nedávný případ na Klatovsku).

Norská konspirační síť

Česko je k postupům úřadů obezřetné a rádo se nechává přesvědčovat o tom, že školka, která nahlásila podezření v případě bratrů Michalákových, Úřad na ochranu dětí, odborníci, úřady i soudy vytvořili rozsáhlou konspirační síť, aby mohli ukrást české děti. Vzhledem k naší historii a vlastně i současnosti, kdy neumíme ochránit skutečně ohrožené jedince a máme plné ústavy dětí, jejichž rodinám by často stačilo trochu pomoct, je to vlastně pochopitelné. Nepřevádějme ale vlastní problémy na druhé. Barnevernet není zdaleka všemocná organizace, jak se nás snaží někteří přesvědčit.

V Norsku je 433 měst s povinností zřizovat svůj Úřad na ochranu dětí, z toho asi polovina z nich má do pěti tisíc obyvatel. Pracovníci Barnevernetu tedy pracují skutečně na místní úrovni a znají prostředí, stejně jako lidé často znají je. V české diskuzi někdy zaznívá, že řeší až padesát tisíc případů ročně. To vypadá jako hrozivé číslo, ale jenom proto, že se s ním účelově manipuluje a ti, kteří ho uvádějí, zapomínají dodat, co to znamená. Padesát tisíc případů neznamená padesát tisíc dětí (na jedno dítě se může vztahovat více šetření nebo zásahů), statistika navíc zahrnuje i děti, které byly dříve umístěny do náhradní rodinné péče.

Podle mých přátel z Norska vnímají Norové Barnevernet vesměs kladně, což potvrzují i statistiky – velmi často kontaktují úřad sami rodiče. Většina případů je totiž zakončena poskytnutím pomoci (jedná se třeba o finanční příspěvky, poskytnutí chůvy, dodání pomůcek pro děti s postižením či bezplatné poradenství), naopak jen v malém počtu případů jsou prováděny úkony bez souhlasu rodičů (od nařízení lékařské prohlídky dítěte až po nejzazší možnost – odebrání). Důležité je, že pracovníci Barnevernetu o těchto úkonech nemohou rozhodnout sami. Podávají návrh nezávislé krajské komisi pro sociálněprávní ochranu dětí („rodinný soud“ složený ze soudce, dvou odborníků a dvou občanů), která o návrhu rozhoduje. Rozhodnutí jsou samozřejmě přezkoumatelná soudy.

Když jde o život dítěte

Jediná výjimka připadá v úvahu v případě akutního vážného ohrožení dítěte, kdy může o okamžitém krátkodobém odebrání rozhodnout ředitel Barnevernetu. O správnosti postupu a o tom, jak to bude dál, rozhoduje urychleně nezávislý „rodinný soud“. Této pravomoci ředitelé využívají jen výjimečně a někdy jsou za svou přílišnou opatrnost kritizováni. Pokud totiž existují závažná podezření, nedává smysl nechávat dítě týrat v rodině do doby, než rozhodne soud.

Odebrání dítěte proti vůli rodičů je vždy emočně citlivá záležitost a je možná správné, že proti ní máme podvědomě odpor. V každém normálním státě ale musí existovat mechanismy, jak ochránit děti, které nejsou ve své rodině v bezpečí, nebo jim je přímo ubližováno. Nebavíme se tu přitom o naplácání malému dítěti na zadek, ale o opravdovém ohrožení vývoje a někdy i života dítěte.

I pokud bychom nekriticky věřili de facto odsouzenému jednotlivci a jeho právním zástupcům (ne sice v trestním řízení, ale v řízení o ochraně dětí; jde o dvě odlišné věci jak v Norsku, tak i u nás) oproti svědkům, sociálním pracovníkům, odborným posudkům a různým úřadům a soudům a přijali bychom verzi o rozsáhlém norském spiknutí, stále zbývá mnoho otázek: Jaký je motiv? Proč se „zapomnělo“ na otce dětí, pana Michaláka? Proč paní Michaláková neuveřejní všechny dokumenty (třeba se začerněním citlivých údajů), především rozsudky?

Zajímavé také je, že mnozí Češi, kteří viděli spisy (nic jako jednotný spis neexistuje), upozorňují na to, že situace je složitější, než by se mohlo zdát. Proč si například ministryně sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová, která část spisových materiálů viděla, nepřipsala pár jednoduše získatelných bodů u veřejnosti? Tak, jako to populisticky udělalo mnoho jiných politiků. Předseda Svobodných Petr Mach prohlásil, že sice spis vůbec nezná, ale paní Michaláková nebyla odsouzena v trestním řízení, takže prostě nic neudělala a basta – čímž vlastně pregnantně shrnul postoj velké části české veřejnosti.

I já jsem měl možnost několik dokumentů vidět a s vědomím toho, že se angažuji proti zbytečnému odebírání dětí v Česku, si dovolím tvrdit, že by odebrání dětí hrozilo i u nás – a já bych se proti němu neangažoval. Odebrání dítěte je hrozně smutná věc – zvláště pro ono dítě – ale někdy je pro něj přece jen menším zlem než všechny ostatní varianty.

Česká projekce

Vlastně je tragikomické, že jsme se jako společnost chytili na udičku a s takovou vervou řešíme jeden konkrétní případ, ve kterém se jako tradičně objevilo mnoho všeználků vařících z vody. V lepším případě soudí pouze případ dětí paní Michalákové, v horším rovnou celý systém. Kolik z nich zná i jinou verzi než tu paní Michalákové? Kolik z nich zná alespoň přibližně fungování norského systému ochrany dětí? Vědí, z jakých důvodů se odebírají děti v Česku? Jak funguje systém ochrany dětí tady, kolik dětí je tu mimo svou rodinu (více v přepočtu na počet obyvatel než v Norsku)? Že nemáme většinu dětí u pěstounů, ale v ústavech, které je prokazatelně poškozují? Že velké peníze jsou v ústavní výchově, a ne v pěstounské (a to ani v Norsku)?

S trochou cynismu by se dalo říct, že veřejné mínění v Česku naštěstí s norskými úřady stejně nepohne. Je vůbec zvláštní, že neustále mluvíme o nepřípustnosti zasahování politiků do rozhodování úřadů a soudů a zároveň křičíme z plna hrdla, aby čeští politici tlačili na norské úřady a ovlivňovali jejich rozhodování.

Celá kauza by možná stála za detailnější psychoanalýzu české společenské duše. Asi by se v takové psychoanalýze často objevovalo slovo projekce – promítání svých vlastností na druhé.

České úřady ještě nedávno doslova kradly děti z rodin a naplňovaly jimi ústavy, kde bylo nejvíce dětí z celé Evropy. V České republice jako v jedné z mála posledních zemí EU není dětský ombudsman. To my třídíme a segregujeme děti ve školství, používáme klecová lůžka, často kašleme na názor dětí při soudních sporech, nejsme schopni zajistit dostatek míst ve školkách…

Mysleme na děti, ne na dospělé

Rysem charakteristickým pro české diskuze o dětech je, že se v nich až příliš často zapomíná na děti, na to, co je pro ně nejlepší, a řeší se v nich práva dospělých. Stát by měl do rodin zasahovat co nejméně, na druhou stranu by měl ovšem reagovat rychle, rázně a efektivně v situacích, kdy je dítě v ohrožení, nebo je mu ubližováno. Zájem rodičů bohužel v některých případech může jít proti zájmu dítěte a v takových případech je povinnost společnosti postavit se za dítě.

V počátcích „norské kauzy“ jsem naivně doufal, že se časem přetvoří v diskuzi o „české kauze“ a našem přístupu k dětem na úrovni jednotlivců i státu. Pořád ještě máme jako společnost šanci na reparát. Na ministerstvu sociálních věcí se nyní připravuje novela zákona, která by měla stanovit minimální věk dítěte, od kterého je možné umístit ho do ústavu. Skončila by tak ostudná praxe, kdy se do tzv. kojeneckých ústavů umísťují děti mladší 3 let. Z mnoha stran lze očekávat odpor. Nenechme tuto šanci spadnout pod stůl. Posunuli bychom se tak blíže k civilizovaným státům, jako jsou třeba ty skandinávské, které neubližují dětem.

 

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner