Existuje starý sovětský vtip, který zněl asi takto. Strážce v Gulagu se ptá vězně: „Za co sedíš?“ „Za nic,“ říká vězeň. „Nelži, ty parchante,“ rozčílí se dozorce. „Za nic se dává deset let a ty jsi dostal patnáct!“

Ten vtip se stává v dnešním Rusku zase aktuální, ačkoliv do smíchu z toho nikomu moc není. Sergej Medveděv na serveru Republic.ru ve svém článku „Anatomie teroru – Jak se Rusko vrátilo do roku 1937″ říká, že ruská intelektuální vrstva posledních 15 let diskutovala o tom, zda se už vrátil rok 1937. Tady je potřeba objasnit, co to v sovětské historii znamenalo.

Podstata stalinistického velkého teroru v letech 1937-1938, jak napsal filosof Michail Ryklin v knize Terorologie, nebyla ani tak v jeho rozsahu, ale v jeho „absolutní kosmické podstatě“. Přichází odnikud jako neodolatelná vnější síla a může být namířen proti komukoli bez ohledu na jeho vinu. Tím se toto období lišilo od toho, co tu bylo předtím, tedy od fáze rudého teroru po uchopení moci bolševiky. Tam se u krutostí dalo vysledovat, proč se jich vládnoucí moc dopouští. Terčem byli „bílí“, monarchisté, kněží, příslušníci „reakčních tříd“ (buržoazie a vlastníci půdy. Někdy se vyhladilo celé nepřátelské území. V tom všem přicházeli o život i lidé, kteří se ničeho nedopustili a ani třeba nebyli odpůrci režimu, ale teror sám měl nějaký cíl daný ideologií vůdců.

Pak ale přišlo období „velkého teroru“, který už žádnou vysledovatelnou logiku neměl.

Režim tady mohl navázat na ruskou teroristickou tradici, jak se zrodila v polovině 19. století. Byl to „teror kvůli terorismu, čistá produkce násilí, strachu a děsu, ochromení kolektivního těla“. Šlo o zastrašení úředníků a obyvatelstva systematickým zabíjením vládních činitelů. Násilí se používalo i náhodně a tak trpěli i nevinní. Dnes stejně tak postupují islamističtí teroristé. „Násilí musí být anonymní, náhodné a neadresné, může dopadnout na hlavu kohokoli a když se tak stane, ‚bez důvodu‘, dosáhne se maximálního účinku.“

Proto se posledních 15 let debatovalo o tom, jestli rok 1937 znovu dorazil. Už se tu vyskytovala represe, která se týkala kohokoli: oligarchů, gubernátorů, příslušníků mocenských orgánů, uživatelů sociálních sítí a střední třídy ve městech. Jiná namítali, že ještě se nezačalo masově střílet a spravedlnost si zachovává alespoň nějaké zdání formality.

Pak ale přišlo násilné potlačení protestů v Moskvě ve dnech 27. a 3. července s bezprecedentní a okázalou brutalitou policie a Ruské gardy. Byly tu desítky zbitých, zlámané ruce a nohy a rozbité hlavy, více než 2000 zadržených a zadrženi byli všichni významní nezávislí kandidáti. Bylo vykonstruováno obvinění o „masových nepokojích“. To všechno naznačuje, že režim k nové kvalitě, kde už se dá mluvit o novém roce 1937, a to ne už jen nějak metaforicky, ale doslova. Tolik článek.

Bytosti v černých uniformách, které připomínají nejvíc ze všeho odlidštěné mimozemšťany, si vybírají pro zadržení a zbití lidi podle těžko pochopitelného klíče. Muž jede na kole a nic jiného nedělá, prostě je jen na místě. Skočí po něm několik ufonů. Několik černých ufonů mlátí obušky muže, který leží bezbranný na zádech. Řada ozbrojenců obstoupí tři důchodce na lavičce. Ani nemůžeme říci, že se na ně významně dívají, protože přes jejich přilby žádný pohled vidět není.

Zaútočte na kohokoli, ať se bojí všichni, aby příště nepřišel nikdo. Ani náhodou. Tragickomické jsou záběry ženy, jejíž manžel se zeptal, proč nemůže přejít přes silnici. Hned ho odvlekli. Žena běžela za nimi a mávala stranickou legitimací a volala, že je členka strany Jednotné Rusko. Neudělalo to žádný dojem. Proč by taky mělo? Takových členek strany si vyrobí, kolik budou chtít. I strany si vyrobí. S někým se přitroublé parlamentní delegace ze Západu setkávat musí, aby se dělal „dialog“.

Všechno je to dost hrozné. Aspoň nějakou radost můžeme mít z toho, že po celém století takového zotročování se pořád najde dost Rusů, kteří přesně vidí, co se děje a umí to popsat. S takovými můžeme cítit sounáležitost a čerpat od nich inspiraci.