Nápis na Pražském hradě vyjadřuje, že toto místo si některé obyvatele nezaslouží. FOTO: Alena Spálenská, se svolením autora.
FOTO: Alena Spálenská, se svolením autora.
Pražský hrad je nejvýznamnějším českým hradem. Od 9. století býval sídlem českých knížat, později králů, a od roku 1918 je sídlem prezidenta republiky. Dvakrát v dějinách se stal hlavní rezidencí císaře Svaté říše římské. Pražský hrad má rozlohu přes 7 ha. Je to největší obývaný hrad na světě, větší než anglický Windsor. Zároveň je to největší sídlo hlavy státu na světě. Je nejen symbolem města, ale i české státnosti. Jsou zde uloženy korunovační klenoty i ostatky českých panovníků, světců a patronů české země.
Genius loci Pražského hradu je patrný i u letního sídla prezidenta republiky v areálu zámku v Lánech. Ten je od roku 1921 majetkem státu. Patří k němu rozsáhlý anglický park, kostel, rybník Bahňák, palmový skleník, Lánská obora, hospodářský dvůr a zámecké konírny. V obou sídlech hlavy státu pak jeho dočasní nájemci mohou podlehnout iluzi, že jsou pokračovatelé monarchistického majestátu a masarykovské tradice. Platí to i pro prezidentovu kamarilu, která má také dojem určité vyvolenosti. Ve vypjatých polohách může jít až o tragikomické výlevy, čehož jsme nyní svědky v míře více než vrchovaté.
Na obě sídla má apetit i jeden nejmenovaný lapka z Horních Uher, který teď bude muset opustit Strakovu akademii, Kramářovu vilu i Hrzánský palác. Hradčany a Lány by byly pro něj dobrou alternativou. Když po roce 1948 obsadil Pražský hrad mstivý alkoholik Klement Gottwald, tak se zdálo, že nic horšího toto místo již potkat nemůže. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale jisté paralely se nabízejí i dnes. Parta venkovského chasníka z Osvětiman totiž vyvolává staré duchy. V kombinaci se žalmy pomateného mluvčího a arogancí emisara Lukoilu zažíváme neskutečný příběh, krajně nedůstojný odkazu našich předků.
Podle mého je nevyšší čas předejít podobným scénám tím, že se obě kulturní památky otevřou veřejnosti a prezident republiky bude vykonávat svůj mandát z jiného sídla, srovnatelného se sídly prezidentských úřadů v jiných normálních zemích. Dnešní hradní scény budiž mementem. Prezident republiky má jasně definované kompetence Ústavou České republiky. Není svrchovaným neomezeným vládcem nad svou zemí. Není ani vykonavatelem exekutivní moci, není nad mocí soudní. A nic na tom nemění poněkud nešťastná přímá volba. Prezident republiky je úřad a ne majestát. Měl by konat střídmě, pokorně, měl by být svorníkem celé společnosti a její mravní autoritou. K tomu nepotřebuje přebujelý aparát, mnohasetmilionový rozpočet, největší hrad na světě a mega zámek za Prahou. Čekají nás po letech relativního hodování mnohem skromnější časy. Prezident a jeho lidé by měli jít příkladem, a ne se smát lidem do očí.
Na Slovensku si zvolili před časem za prezidentku ženu. Přinesla do úřadu zklidnění, slušnost a neokázalost. Berme to jako inspiraci. Hřmotných alfa samců jsme si již užili dost. Slovensko ukázalo, že může skoro neznámá osobnost porazit nabubřelého veterána, a nemusí být nutně součástí žádné koaliční či opoziční strany. Její nadstranickost a čistý politický rejstřík jsou spíše výhodou. Pokud k tomu dotyčná přidá i profesní způsobilost, erudici a vůli prospět zemi, pak bychom o takové kandidátce měli vážně přemýšlet. Z doposud uvažované nabídky tato kritéria splňuje paní Danuše Nerudová. S paní prezidentkou Čaputovou by tvořily dobrý tandem. Dávám k úvaze. Čas běží rychleji, než by se mohlo zdát. Abychom se nedej Bože nedožili druhého kola prezidentských voleb ve složení Babiš-Okamura.
