Nová kniha Jana Rychlíka o socialismu aneb Pullmann a demoralizace dějin

FB (výřez)

Rudý imperátor Brežněv a jeho gubernátor Husák „normalizují“ československou mládež | FOTO: FB (výřez)

Zdá se, že žijeme v době zásadních předmluv. V době předmluvové. Týká se to především našich badatelů v oblasti moderní a soudobé historie.

Jedna předmluva historické práce musela být vyhozena, aby mohla kniha vyjít. Je to kniha Františka Stárka „Čuňase“ a Ladislava Kudrny o násilném potlačování příznivců undergroundu (Kniha v barvě krve, Academia–ÚSTR; vyjde v listopadu). Z hlediska autorů byla předmluva obětována proto, aby mohla být publikována syrová pravda. Kritizovali v ní tzv. revizionistický přístup k výkladu dějin československého komunismu, který reprezentuje například Michal Pullmann, děkan Filozofické fakulty UK. Autoři chtěli v předmluvě zdůraznit, že jejich kniha vyvrací teze popíračů násilí v éře normalizace.

archiv

Nyní vychází nová historická práce, a ta má naopak předmluvu, která odpovídá dobové módě. Je to jakási aerodynamická předmluva, která způsobuje, že těleso knihy nenaráží mezi historiky na odpor. Autorem je profesor Jan Rychlík a kniha se jmenuje Československo v období socialismu 1945–1989 (Vyšehrad). Dobře vystihuje povahu komunistického režimu, a to včetně stalinského teroru či pronásledování chartistů. Zločiny nezamlčuje. Autor ovšem považoval za nutné pochválit v předmluvě „průkopnickou práci Michala Pullmanna“ a také ocenil „odklon badatelů od posuzování komunistického režimu z hlediska porušování lidských práv a represí k obecnějším poznatkům o tomto systému“. Nemluví přitom o potřebném rozšíření zorného úhlu, což by bylo v rámci plurality bádání zcela legitimní, ale vítá odklon od posuzování režimu podle bezpráví, které nastolil. Tento odklon bychom asi měli považovat za vědecký vzestup.

Aby to ale nebylo málo, tak historik Jan Rychlík doprovodil vydání své knihy ještě esejem v Salónu Práva (a na svém blogu), který má pozoruhodný název, jenž zapadá do debaty o povaze komunismu v revizionistické dikci. Titulek zní: „Socialistické Československo jako součást našich dějin: v dějinách žádná morálka není“.

Banner Nová Orientace

Rychlík v eseji ve shodě s Pullmannem vysvětluje, že po listopadu 89 česká publicistika otočila znaménka plus a minus a líčila komunismus jen v černých barvách. Listopadovou revoluci pak vykládala jako „vítězství dobra nad zlem“, což prý bylo „neméně falešné“, jako když komunisté líčili dobu socialismu jako pozitivní završení lidských dějin neboli pohádku s dobrým koncem. Autor dokonce mluví i o tom, že zde nějací publicisté po listopadu představovali český národ jako společnost plnou odpůrců tyranie, jejichž počet rostl spolu s šířením legendy. Škoda, že je nejmenoval.

I revizionisté totiž rádi mluví o tom, že tu prý někdo (asi liberální pravice) v posledních desetiletích pořád ukazoval běžné Čechy jako ubohé oběti režimu a komunistické funkcionáře jako pachatele, pročež je třeba se proti takové primitivní černobílé optice vzbouřit a jasně říct, že historie byla složitější a nebyla černobílá. Při vzpomínce na komunistický režim také u mne převažuje dojem šedivosti, jen jsem v té šedi viděl navíc i tu černou barvu.

Svůj esej Jan Rychlík naopak doprovodil jmenovitým oceněním Michala Pullmanna a Muriel Blaive za to, že dokázali vykreslit vládu KSČ i jako režim, který dokázal s obyvatelstvem nalézt konsensus a saturovat jeho potřeby. Podle něj přece historik není prokurátorem či soudcem nad dějinami a není ani politizujícím publicistou. Má vysvětlit, proč se určité věci staly a jak se staly: „Historik ale nemá posuzovat minulost podle nějakých morálních kritérií (v dějinách totiž žádná morálka není).“

Odmoralizované dějiny

Výrok, že v dějinách není žádná morálka, by sám o sobě stál za rozbor. Je škoda, že Rychlík nerozlišuje dějiny jako vyprávění o společné minulosti a dějepis, což je vědecký obor, který samozřejmě nesnese školometské moralizování. V dějinách nemůže morálka chybět, ale v dějepise nesmí přebývat. Fakta se nesmí nikdy podřizovat výchovnému účelu, zároveň ale platí, že souhrnné vyprávění nemůže být nikdy neutrální vůči zločinům.

V kontextu postmarxistických revizionistických teorií dostává Rychlíkovo krédo o nepřítomnosti morálky v dějinách kolosální rozměr nového pojetí důsledně odmoralizované vědy. Je to věda po takzvaném foucaultovském obratu, která už nezná pojem pravdy. My příslušníci staré školy máme za to, že pravda je nejen kategorií z oboru lidského poznání, ale je také navýsost morální kategorií. Pro Foucaulta jsou však dějiny nepřebernou diverzitou možných vyprávění a polemik, čemuž se lidově říká, že každý má svoji pravdu. Na tomto přístupu je dnes mimochodem založena, ačkoli beze stopy intelektuální noblesy, i žurnalistika Parlamentních listů.

S neblahým očekáváním pak čtenář otevírá knihu Jana Rychlíka, tedy tolik potřebné dějiny období československého socialismu. Obává se, co způsobí absence morálky v dějinách. Překvapený čtenář ovšem zjistí, že Rychlíkova kniha se opírá o klasický koncept historiografie a obecné pochopení zla. Vůbec se nedrží hypotéz a koncepcí Michala Pullmanna či Muriel Blaive.

V knize je důkladně popsán represivní charakter komunistického režimu, rozsáhlé majetkové přesuny ukazují na fanaticky důslednou povahu stranické ideologie a oproti Pullmannovi také Rychlík ukazuje rozhodující vliv Sovětského svazu na výslednou podobu československého státního socialismu. To, co Pullmann považuje za společenský konsensus, tak Rychlík takřka geniálně popisuje jako princip sociální korupce.

Důležité přitom je, že kniha začíná rokem 1945, protože právě tehdy dostala cesta k socialismu svoji dynamiku a tehdejší lidová demokracie pod vedením vlády Národní fronty a bez politické opozice nebyla zcela svobodnou a plně pluralitní demokratickou společností. Ukazuje také, že potlačování občanských práv a porušování platných ústavních norem se odehrávalo již před únorem 1948. Kniha zcela přesně popisuje i odsun/vyhnání československých Němců, a to včetně obludných masových vražd. A průběžně vyslovuje morální úsudky tak přirozeně, jakoby je autor vyslovoval třeba i při popisu holokaustu. Protože zločiny nelze popisovat bez úsudku. Pak by byl totiž historik jejich spolupachatelem. A protože jsou dějiny i soupisem všemožných zločinů, nelze z nich vyhnat úsudky a morální hledisko, třebaže se projevuje (zdánlivě ahistoricky) v souladu s normami civilizované společnosti.

Rychlíkovy dějiny doby socialismu tedy nejsou dějinami bez morálky. Ačkoliv historik vědomě volí co nejvíce neutrální pojmosloví (komunistickému puči říká „státní převrat“, období znárodňování a kolektivizace, stejně jako přechod ke státnímu monopolu označuje za „transformaci systému“), tak interpretační rovina textu i přes veškerou objektivizaci vyznívá jednoznačně. Mluví se zde o mnoha projevech nesvobodného režimu, který nás vzdálil měřítkům a normám západního světa. Stačí popsat řadu událostí a člověk se otřese hrůzou. To je častý účinek této knihy na morální vědomí čtenáře, bez něhož by byl duševním invalidou. Rychlíkova kniha je přínosná a je důležité ji brát vážně. Samozřejmě k ní přistupujme kriticky. Rychlík, pakliže zcela správně klade důraz na léta 1945–1948, mohl kupříkladu vysvětlit i ostudné selhání Edvarda Beneše při podlézání Stalinovi a fatální dosah československo-sovětské smlouvy z roku 1943, která stojí na začátku naší cesty do nesvobody. Mohl se také věnovat českému exilu a jeho vysoké kultuře. To jsou ale jen kritické poznámky k dílu, které má nezpochybnitelnou hodnotu.

Pullmann a Rychlík

Na začátku své knihy mluví Rychlík o odlidštěné historiografii v době socialismu. Marxističtí historikové totiž nemohli popisovat kolize a konflikty své socialistické éry, protože se mělo podle oficiální ideologie jednat o nejpokrokovější období v dějinách lidstva. Proto jsou jejich práce o soudobé historii jen výčtem usnesení stranických sjezdů a jednotným pochodem od úspěchu k úspěchu. Lidé – a tím i události – se zde prakticky nevyskytují.

V knize Dějiny Česka (NLN, 2018) vyšla kapitola Michala Pullmanna a Matěje Spurného o poválečných dějinách socialismu. Tedy stejná látka, ovšem ve velmi stručné verzi odpovídající charakteru příručky. Jenže fundamentální rozdíl oproti Rychlíkově knize tkví v něčem jiném než v počtu stran. Právě v pullmannovském pojednání téměř chybí lidé, a tím logicky i události. Jsou to odlidštěné dějiny jako u klasických marxistů. Člověk by čekal alespoň hlavní události, třeba únorový puč v roce 1948, pár vět o teroru, alespoň malou zmínku o popravě političky Milady Horákové a tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, čekali bychom pár vět o motivech a průběhu invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a o podpisu kapitulace v Moskvě a následné dlouholeté okupaci. Ale nic z toho autoři do Dějin Česka nezařadili! Není zde doslova nic. Je to dlouhá úvaha o neosobních společenských procesech, v nichž dominuje vědeckotechnická revoluce, kterou na počátku šedesátých let prý jako jeden chór vítali ve svém velkém „vyprávění o osvobození člověka“ kybernetici i filosofové. Pak se tu dočteme o tom, jak vlastně socialistická ekonomika až do osmdesátých let dobře fungovala, a proto normalizaci charakterizoval nástup „socialistického konzumu“.

Při nedávné debatě v pražském dominikánském klášteře u sv. Jiljí spoluautor kapitoly Matěj Spurný vysvětlil, že toto pojetí dějepisné statě bylo vědomým autorským záměrem. Dějiny bez lidí a událostí jsou zřejmě vrcholem vědeckosti. S lidmi a událostmi pak z Pullmannových a Spurného dějin zmizely i zločiny a bylo tak dosaženo naprosté absence morálky v dějinách. Přesně tak, jak po tom volá Rychlík ve svém eseji, ale jak to naštěstí vůbec neaplikuje ve své knize o dějinách socialismu.

Jestliže v historickém díle Michala Pullmanna prakticky nenajdeme lidi a události, tak nás ani nepřekvapí, že tu v podstatě nenalezneme ani odkaz na archivní prameny. Uvedené hypotézy o vysoké podpoře režimu se totiž neodvolávají na žádná data, průzkumy a exaktní zjištění. Pullmann by musel citovat Rudé právo a uvádět ho jako zdroj svých informací. Ostatně i jediná známá vědecká práce o veřejném mínění za socialismu se také týká až posledních dvou let před listopadovou revolucí (Miroslav Vaněk, Veřejné mínění o socialismu před 17. listopadem 1989, Maxdorf, 1994).

V tomto bodě se metodologické chybě nevyhnula ani kniha Jana Rychlíka, která opakovaně uvádí, že podpora režimu byla značná, zejména na jeho počátku, kdy šlo paradoxně o nejhorší období z hlediska represe, anebo také v průběhu pražského jara. Jistě, toto tvrzení můžeme považovat za zajímavou hypotézu, ale jak ji můžeme ověřit? Jak byla taková podpora upřímná? Jakou měla relevanci? U Rychlíka čteme, že Češi podporovali vysídlení německé menšiny anebo že dělníci široce schvalovali znárodňování. Od Pullmanna se dozvídáme, že lidé v padesátých letech nejen z donucení, ale i spontánně volali po nejvyšších trestech, a obyvatelstvo podporovalo režim KSČ po celou dobu jeho existence ve značné míře, a tím mu poskytovalo legitimitu.

Toto je bod, kde Rychlík s Pullmannem částečně souzní. Rychlík se ovšem nepouští do úvahy o legitimitě režimu a také udává, že nelze jednoznačně mluvit o tom, že se režim těšil podpoře většiny obyvatel. Od obou se ale dozvídáme, že si stranická byrokracie dokázala zajistit značnou podporu, a proto mohl socialistický stát posléze i šetřit s represí, což vyznívá jako pozitivní vlastnost režimu. Rychlík ovšem také na rozdíl od Pullmanna uvádí, že podporu si režim z části uměle organizoval a vynucoval.

Fata morgána lidové podpory

Podpora značné části společnosti prokazovaná vládcům totalitního režimu je objev, který je překvapivý především svojí naprostou banalitou.

Copak se Adolf Hitler se svojí nacionálně-socialistickou dělnickou stranou také netěšil široké podpoře německého obyvatelstva, včetně dělníků? Copak také mnoho lidí nepodporovalo jeho antisemitskou politiku, a to včetně použití násilí? Podobně jako tolik Čechů podporovalo násilné vyhoštění a okradení Němců? A pak také podporovalo i mocenský postup proti takzvané buržoazii, tedy proti kreativnímu managementu normální společnosti, stejně jako násilný postup vůči šlechtě nebo proti církvi.

Podpora obyvatelstva nedělá totalitní režim lepší, ale naopak zrůdnější. Navíc není nikdy jasné, kolik lidí vyjadřuje svoji podporu ze zvrácenosti a fanatismu, kolik z prosté hlouposti, kolik z vypočítavosti a kolik ze strachu. Všechny tyto motivy hrály svoji roli a v průběhu doby různě dominovaly.

Když se píšou dějiny bez morálky, tak potom z autorů padají i tak strašné absurdity, jako je mechanické tvrzení, že vláda měla širokou podporu, když právě páchala zločiny, přičemž zločiny lze také nazvat „změnou“ nebo dokonce „zjednodušením vlastnických vztahů“ (Dějiny Česka). Tímto obratem se Pullmannovi podařilo vytvořit svérázný příspěvek k diskusi o banalitě zla. Zločin se jeví jen jako změna stavu. Možná ho ale ani nenapadlo, že odebrání majetku je zločin. Vždyť to tolik lidí podporovalo, že… Nejde o nic jiného než o touhu připsat komunistickému režimu punc lidové podpory. Je to pozoruhodná fata morgána revizionistických historiků. Tolik touží spatřit oázu lidového štěstí v socialismu, až ji opravdu najdou. Mnozí čtenáři deníku Blesk v tomto přeludu žijí dosud, a proto tolik milují Karla Gotta a Michala Davida.

Demoralizace vědy

Jistě, historik není prokurátor. Ale elementární lidské ponětí o pravdě a spravedlnosti neumožňuje mluvit o podpoře obyvatelstva ve prospěch zločinného chování vlády výlučně v technickém smyslu a nebo dokonce jako o zdroji legitimity a projevu jisté demokracie, jak to popisuje Pullmann.

Je proto nepochopitelné, proč i tak seriózní historik jako Jan Rychlík považuje za nutné vyzdvihovat odmoralizování historie. Ve své podstatě je to nemorální pojetí. V širším měřítku, kdy takový přístup zastává více vědců, je třeba začít debatovat o vážném riziku demoralizace vědy.

Morálkou vědy je oddanost pravdě. Samozřejmě při veškerém respektu k pluralitě bádání a u vědomí toho, že nikdo, ani historik, není držitelem jakési absolutní pravdy. Pravdu nikdy nevlastníme, ale snažíme se k ní přiblížit. Je to vzdálený a žádoucí cíl, jehož části jsou dosažitelné, ale absolutní celek tu nepoznáme nikdy. Přesto věnujeme poznání pravdy nejvyšší úsilí. O složité cestě při zjišťování fakticity a sestavování pravdivého obrazu daného terénu zde snad ani není třeba mluvit. Demoralizace vědy spočívá v rezignaci na toto úsilí, stejně jako v dojmu, že morální úsudky nesouvisejí s pravdou. Opak je pravdou. Bez morálních úsudků je lidské poznání nekompletní a jakoby vykastrované. Chybí mu podstata.

Proto bych chtěl podtrhnout zásadní rozdíl mezi Pullmannem a Rychlíkem při vykládání národních dějin. Pullmannovy teorie nejsou skládáním historického obrazu daného terénu podle ověřené fakticity, ale pouze podle dojmu a žádoucího účelu. Proto je jeho práce odlidštěná jako u kovaných marxistů, zatímco Rychlík pracuje téměř staromódně a takřka pozitivisticky s ověřitelnými fakty a zřetelnými událostmi, a tudíž i s lidmi, což je v tíživě lehkovážné postmoderní době třeba ocenit komplimentem. Navzdory jeho nejspíše hyperbolickému tvrzení o nepřítomnosti morálky v dějinách je třeba zdůraznit, že v Rychlíkově historické práci morálka implicitně přítomná je. A je tu právě tak, jak má být, tedy nikoliv jako výchovný účel, nýbrž jako předpoklad seriózní povahy vědecké práce. Protože kupříkladu zamlčování zločinů je samo o sobě nemravné. Ale to je jen nejkřiklavější důkaz o přítomnosti morálky v dějinách (a dějepise). Jsou jistě i mnohem subtilnější případy.

Hnací síla režimu v jeho každodennosti

Když chtějí revizionisté ukázat, jak jejich metoda objasňuje vnitřní dynamiku komunistického režimu, tak vytáhnou každodennost. Zpravidla jde o blouznivé zvolání, že lidé v době socialismu žili své životy, radovali se i trápili, milovali se, vychovávali děti a zejména si zařizovali své příbytky. Odtud pramení úžas revizionistů nad oblibou novomanželských půjček či nakupovací mánií lidí, kteří poprvé vyrazili do obchodního domu Kotva. Z každodennosti plyne pro revizionisty vnitřní síla socialistického systému i jeho údajná veřejná podpora a údajný společenský konsensus. Tuto vnitřní sílu staví záměrně proti represi a násilné povaze režimu. Podívejte se, vždyť lidé ten režim podporovali i bez represe!

Představa, že tu jsou nějací zabednění antikomunisté s černobílým viděním a proti nim složitě a strukturovaně přemýšlející revizionisté, je opravdu infantilní. Jistěže každý, kdo zažil komunistický režim, ví dobře o konzumně se chovající části veřejnosti i o rozšířené tupé akceptaci režimu s veškerou jeho každodenní rituální stupiditou a informační i ideovou sterilitou. Jenže toto vše nejsou polehčující okolnosti komunistického režimu. To jsou přitěžující okolnosti. Jde o to, že národ na tuto svoji minulost nemá proč být hrdý.

Historik Emanuel Mandler, jehož jsem poznal jako vášnivého příznivce liberální demokracie, podal již na začátku roku 1969 v časopise Tvář břitké vysvětlení vnitřní dynamiky režimu, které ukazuje, že dnešní revizionisté rozhodně nejsou první, kdo nazřel nedostatečnost odkazování na represivní povahu režimu pro vysvětlení jeho dlouhodobého fungování. Mandler na to přišel před padesáti lety, když připisoval komunistickému režimu vnitřní sílu, jež vzešla právě z aktivní podpory části obyvatelstva.

V jedné z kapitol textu pojednávající o vztahu mezi literaturou a politikou, kterou nazval „Hranice moci“, Mandler píše, že ani monopolní moc nedokáže zrušit autonomii jednotlivých životních sfér, zvláště pak ve společnosti, která má za sebou značný civilizační rozvoj. Držitelé monopolní moci jsou v pokušení si myslet, že mohou všechno, ale to se jim podaří jen ve výjimečných případech. Obvykle narážejí na nemožnost ovládnout všechny sféry společenského života a soukromí lidí. Proto se taková společenská situace dnešním historikům–nepamětníkům už nejeví jako totalita. Je tu ale jeden podstatný aspekt, na který zapomínají, nebo si ho spíše ani nedokážou představit. Najdeme ho v této klíčové pasáži Mandlerova textu: „Dosud převládá názor, posilovaný nedávným zveřejněním ukrutností z počátku padesátých let, že tmelem autoritativního režimu bylo násilí, a to je neobyčejně nepřesné. Dokonce i v době, kdy toto násilí dostoupilo ostudné výše, tj. do roku 1953, mohlo se dít pouze za předpokladu, že tak velká část společnosti byla myšlenkově naprosto dezorientována.“

A pak si Mandler klade otázku, kterou řeší i revizionisté: Jakými prostředky bylo vlastně možné držet celou společnost tak dlouho v nehybnosti? (Revizionisté by řekli v nadšení pro socialismus.) Mandlerova odpověď je průzračně jasná. Dezorientaci společnosti způsobila ideologie. Státní bezpečnost byla jen strážcem režimu. Jeho hnací silou byla ovšem monopolní, všudypřítomná, a přitom manipulativně přitažlivá ideologie kolektivní cesty ke štěstí.

Je samo o sobě podivné, že v podání revizionistů se z historie každodennosti v době vlády KSČ vytrácí každodenní státní šikana. A je v podstatě ostudné, že revizionisté se nezabývají historií každodennosti statisíců lidí, které režim postihl třeba vyhozením ze školy, ztrátou zaměstnání a zejména ztrátou majetku. Tou pravou ostudou Pullmannovy školy (pokud snad něco takového již existuje) je ovšem to, že zcela pomíjí historický fakt celospolečenské manipulace. Česká společnost byla již od roku 1945 a zcela zásadně pak od roku 1948 dezorientována nejprve převažující a pak monopolní ideologií. Ta totiž zcela určovala nejen chování společnosti v mezních situacích, ale prostupovala skrz naskrz i každodennost celého národa.

Monopol politické moci je podmínka a cíl fungování režimu, který omezuje možnosti rozhodování. Ekonomický monopol státu tvoří rámec společenského života, omezuje individuální iniciativu a určuje spotřebitelské chování. Monopol na informace a cenzura omezují možnosti vlastního úsudku. To vše jsou ovšem předpoklady totalitního systému. Tou opravdovou hnací silou režimu monopolní moci, která dokonce způsobuje i jisté společenské výkony a širokou akceptaci, je ideologie. Tak tomu bylo v primitivním prostředí německého nacionálního socialismu (nacismu), stejně jako tomu bylo v mnohem rafinovanějším a verbálně humánním prostředí komunistické diktatury.

I dnes při pohledu na dravý politický marketing názorně vidíme, jaké důsledky to má, když jeden politický subjekt obsadí velkou část komunikačních kanálů a hlásá svoji ideologii. Vidíme, jak je společnost touto ideologií zasažena a jak jí z části podléhá. Při snaze o pochopení sociální reality nejde jen o to, že je někdo hloupý nebo nemorální. Jde o to, že značnému ovlivnění všudypřítomnou ideologií neunikne v monopolizovaném prostředí nikdo, dokonce ani oponenti tohoto režimu.

Revizionističtí historici by měli skutečně zvážit, zdali je namístě neustálé mávání hypotézou o nadšeném přijímání různých ohavností a vysoké podpoře komunistického režimu, neboť k takovému automatickému tvrzení nemají historické doklady. Někdo jistě podporoval justiční vraždy a někdo také podporoval vyvlastňování a kolektivizaci. Ale čím je tato podpora relevantní? Nadto nesmíme zapomínat, že se v době komunismu jednalo o společnost dezorientovanou a především zmanipulovanou, kde podpora čehokoli je zejména důsledkem propagandy. Na takovou společnost nelze nahlížet stejně jako na společnost vnitřně pluralitní a politicky strukturovanou, která má díky svobodnému přístupu k informacím možnost se rozhodovat. Chování nemocného organismu nemůžeme porovnávat s chováním organismu, který žije normálně a docela zdravě.

Zde je třeba vidět největší selhání či deficit řady současných historiků, což se bohužel částečně týká i nové a jinak pozoruhodné knihy Jana Rychlíka. Ignorují totiž aspekt, který je v provozování moderní politiky od vzniku masmédií nejdůležitější. Tím je záměrné ovlivňování širokého množství lidí, z nichž se při dominanci jedné fanatické ideologie tvoří nebezpečný dav (Elias Canetti). To, co Pullmann vyzdvihuje, totiž společenskou akceptaci režimu, to je ve skutečnosti vrchol lidské bídy, před níž stojíme s bezradnou otázkou, zda se jedná o zahanbující kolektivní selhání, nebo spíše o důkladné vymytí mozků, po němž se z obětí stávají spolupachatelé. Rychlík toto vidí, ale domnívám se, že tento aspekt dostatečně nedocenil.

Zůstává zde ale otázka, nakolik se Češi mají stydět za komunismus. Toto dilema nejde zřejmě důkladně rozřešit. Nelze obvinit celou společnost za nenormální chování v nenormálních podmínkách. Jenže nelze ji také zcela vyvinit, protože v jistých chvílích mělo mnoho lidí možnost nahlédnout pravou povahu režimu. Buď se báli, anebo se chovali pragmaticky. Nic z toho není příliš důstojné, ale je to vysvětlitelné. Motiv spoluviny přitom nelze zrušit. Distribuce viny je ovšem v jaspersovském smyslu strukturovaná a nestejná. Stalinista a „kulturní sekerník“ Ladislav Štoll nesl neporovnatelně větší tíhu viny za režimní dusno než například Havlův zelinář, kterému bychom už měli jeho chování odpustit. Když vyvěšoval do výlohy plakát o podpoře režimu, nedělal to ve svém vlastním obchodě. Všechno patřilo státu, který řídila strana. Debata o tom, zda to byla, či nebyla totalita, je naprosto směšná.

Morálka v dějinách

Celé toto ohromné téma, které se před námi také díky polemice Michala Klímy s Michalem Pullmannem otevřelo, ukazuje jednu podstatnou věc. Nahlížení na dobu komunistického režimu není možné bez morálních úsudků. Protože smyslem komunistické ideologie nebylo rozšířit práva lidí, jak tvrdila, ale naopak přimět je k poddajnosti. Každý politický marketing obsahující cynismus a lež je nemorální a takové hledisko si nesmíme v zájmu naší demokracie nechat vzít.

Udržení a budoucnost demokracie totiž úzce souvisí s pravdou i spravedlností. S tím také souvisí jasný a nezkreslený pohled na dobu naší nesvobody a úsilí o takové dějiny, které nebudou zakrývat zásadní morální krizi národa a zločiny vládců. Konečně i Jan Rychlík k tomu trefně poznamenává: „Bez alespoň minimálního konsensu o tom, co bylo v naší minulosti ‚dobré‘ a co ‚špatné‘, resp. kdo je v našich dějinách hrdinou a kdo padouchem, se národní společenství rozpadá.“ Proč tedy následně zpochybňuje morální úsudky při předávání informací o národní minulosti? To je skutečně veliká rychlíkovská záhada. A tudíž i přímá otázka na něj. Disproporce mezi jeho esejistickým textem i jeho předmluvou na jedné straně a samotným korpusem jeho dějin na straně druhé je totiž značná a těžko vysvětlitelná.

Nepromyšlené či zdánlivě hyperbolické výroky o dějinách bez morálky, stejně jako plané a nesmyslné debaty, zda režim s mocenským a informačním monopolem byl, či nebyl totalitní, jsou nahlodáváním a podvratnou destrukcí samotných základů společenského povědomí o pravdě a spravedlnosti. Jde o životně důležité hodnoty, které nesmíme zradit. Demoralizace dějin by byla asociálním aktem. Proto je třeba se postavit za přítomnost morálky v dějinách (i v dějepise).

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner