O nynější pandemii se toho už napsalo mnoho. V poslední době mne ovšem zvlášť zaujal komentář Davida Klimeše „Pandemie je krutým zrcadlem našich omylů a frustrací. Jen Babiše vskutku neodráží“, zveřejněný na serveru Aktuálně.cz 18. března. V Aktuálně.cz se věci věnují velmi vyhraněným způsobem. A v článku pana Klimeše je přitom shrnuta podstata toho, co považuji za mírně řečeno problematické. Proto těchto pár poznámek:

Jak jsme byli připraveni

Teze je vyslovena hned v první větě: „Koronavirus jsme brutálně podcenili všichni. Vinit teď ze situace jen premiéra a vládu je trapné. Je čas na svornost. Na soudy dojde potom.“ Pravda není ani jedno, ani druhé.

Především, to, co nás postihlo, je „kalamita“, přírodní katastrofa. Ta má v sobě vždycky velmi silný prvek toho, co nikdo předvídat nemůže. A jde o to, které společenství, který stát, který systém se s tím, co se nedá očekávat, dokáže vyrovnat líp a který/které hůř. Základní kritérium není „předvídavost“, ale schopnost vyrovnat se s nepředvídatelným. Jsem přesvědčený (na rozdíl od toho, čeho jsou dnes plná zejména babišovská média), že „standardní“, „tradiční“ demokracie, k níž jsme se vrátili po listopadu 1989 (jistě nedůsledně, ale vrátili), a víra v obecném slova smyslu, na níž demokracie stojí, jsou na tom zrovna v tomhle nesrovnatelně líp než různé autokratické režimy, případně podloudné pokusy o návrat k nim.

Konstatovat tedy, že „nikdo nejen zde, ale ani ve většině evropských států nepředpokládal, jak rozsáhlá a vážná situace nás čeká“, je jistě správné, ale tak, že z toho vlastně ještě nic neplyne. Rozhodující je, co následuje a bude následovat teď, když jsme v nepředvídatelném až po uši. Tak například pan Babiš se hlasitě holedbá tím, že jsme přijali jako první radikální opatření, a hlasitě se chvástá: na rozdíl od nás Itálie hanebně selhala. K tomu je třeba připodotknout za prvé, že nejradikálnější opatření, jak se nakonec ukáže, nemusí být nutně ta nejúčelnější, nejúčinnější a nejsprávnější (přičemž správnost není jen ryze pragmatické hledisko). A za druhé, že nejradikálnější řešení bývá velmi často do značné míry potěmkinské, protože přenáší neúměrnou váhu z těch, kdo přikazují, na ty, kteří musí rozkaz uskutečnit (např. povinnost nosit roušky). Je v tom víc alibismu, než je slušné. Když je lídr připraven účastnit se na řešení situace takříkajíc jen hubou, není čím se chlubit, ale je za co se stydět.

Svornost!

Ti, co nebyli včas připraveni a co mají zároveň tendence řešit situaci způsobem, jímž přenášejí na plebs věci, které oni zanedbali, a ti, kteří jim v tom z těch či oněch důvodů např. v médiích pomáhají, mají tendenci volat po jednotě, která má zastřít podstatné rozdíly, jež nesmějí být v mlžném oparu kalamity zameteny pod koberec: jsme v tom všichni, nelze vinit jen premiéra a vládu. Z čehož je třeba si vybrat „nelze vinit premiéra a vládu“. Podle pana Klimeše u nás probíhá „bulvární honba na jednoho člověka“ (rozuměj Andreje Babiše). A „místo potřebné podpory vládním krokům nás zdržují vybroušené kritiky, kdo a kdy se má za co omluvit a kdo kdy pronesl nebo nepronesl jaký projev“. „Máme nyní na starosti důležitější věci než omývání premiérova drzého čela za jeho chyby“. Na debatu o odpovědnosti bude dost času „poté, až pandemie poleví a podaří se nám zachránit co nejvíce životů“. (To poslední je prosím demagogie: co když se jich co nejvíce zachránit nepodaří? A jak se pozná, zda se podařilo zachránit co nejvíce životů, nebo ne?)

Takovéhle odsouvání svobody do budoucna znám od svých velmi mladých let. Tenkrát říkali: napřed musíme vší silou vybudovat „socialismus“; a až se to povede, tak uděláme svobodu, jaká tu ještě nebyla. Ve skutečnosti to ovšem znamenalo: napřed zničíme všechny poslední zbytky svobody a pak už nezbude nikdo, kdo by o ni ještě stál. Žasnu nad tím, jak se pan Klimeš může tak důkladně inspirovat tímhle uvažováním, když je ze zkušenosti nemůže vůbec znát.

Další úhyb: „Nejen Babiš, ale i my Češi – a spolu s námi drtivá většina Evropy – jsme byli úplně mimo. Jenže místo sebereflexe převažuje ve veřejném prostoru snaha udělat z předsedy vlády (…) obří hromosvod našeho vlastního pomýlení.“ Představte si, že by někdo dejme tomu v létě 1989 říkal: Holoto, všichni jste chodili k volbám a do průvodů a byli jste v ROH, a teď se snažíte z Jakeše (Husáka, Štrougala ad.) udělat hromosvod vlastního pomýlení! Jistě, Babiš není Jakeš ani Štrougal, ale ten úhybný manévr je stejný: pochybení Jakeše, Husáka, Štrougala ad. bylo nesrovnatelně větší než to jejich.

A následují rady, jakým směrem postupovat (resp. jakým směrem určitě nepostupovat): „Máme tady krizi, již je třeba překonat právě s těmi náčelníky, kteří jsou zrovna ve funkci, protože jiné teď nemáme a mít nebudeme.“ „Buďme rádi, že se u nás právě teď nestřídá vláda jako na Slovensku. Řešení krize výměna garnitur nijak zvlášť nepomáhá. Ano, Andrej Babiš si zaslouží, aby jeho chyby přišly na přetřes a pod drobnohled. Aby za ně byl volán k odpovědnosti. Ale až potom, co krize pomine. Přes všechny jeho problémy vyhrál volby, a proto dnes řídí vládu. Teď tedy nezbývá než mu přát, aby se mu podařilo zachránit co nejvíc životů a co nejúčinněji tlumit ekonomickou krizi, do níž se Evropa i svět právě řítí.“

Je mi líto, ale to je nová mutace nechumelismu ve chvíli pohromy: Zatím buďme jednotni s Babišem (a spol., viz dále) a čekejme, až přijde naše chvíle. Řekl bych, že se nedočkáme.

Co se zvlášť nesmí

Vrcholem „nekvalifikované debaty“ je podle pana Klimeše „výklad prvních tvrdých opatření vlády jako Babišova autoritářství“. To považuji, otevřeně řečeno, za drzost. Z důvodů, o nichž píšu od roku 2013, tj. od vypuknutí Velké protikorupční revoluce. Nespokojenost s polistopadovou demokracií vedla koryfeje Havlovy „občanské společnosti“, nespokojence v řadách „orgánů činných v trestním řízení“ a sociálně demokratickou opozici k mohutné politické a mediální akci, opřené o veřejné protesty a nakonec i o policejní zásahy. V následujících letech se podařilo tu nedokonalou, prohnilou, zkostnatělou polistopadovou demokracii smést. Jenže na její místo nenastoupili ti, co ji smetli. Pomohli jen k moci a k funkcím „Novým pořádkům“ Andreje Babiše, Miloše Zemana, Tomia Okamury a Vojtěcha Filipa. Teď se zvnějšku přivalila katastrofa. Je třeba v ní, přestože nadějí není mnoho, chránit všemi silami to málo, co nám z polistopadové demokracie ještě zbývá, před náporem „Nových pořádků“, které to vše chápou právem jako vítanou příležitost. Je to úkol pro zbytky demokratické opozice, zbytky svobodných médií, občanské iniciativy, pokud ještě existují. A je třeba dávat velmi pečlivý pozor na to, aby jmenovaní, především Andrej Babiš, nezneužili katastrofy k demontáži zbytku svobody. To je základní věc, která má prioritu.

V téhle situaci nám pan Klimeš radí, abychom odložili škorpení s Babišem na později, abychom neremcali a podporovali Babiše a jeho vládu (exekutiva je plně v rukou „Nových pořádků“). Ostatní odložme na později.

Jenže já se na rozdíl od pana Klimeše obávám, že později už bude opravdu pozdě.