Nová studená válka? Potřeba odpovídající strategie Západu vůči Číně

Pravděpodobně celý svět má svůj zrak upřený na válku na Ukrajině a na Rusko. U této tragické události však nesmíme zapomínat na růst Číny, jež bude minimálně ekonomicky a technologicky větším vyzyvatelem Západu než Rusko. Při pohledu na ruskou agresi na Ukrajině to působí nepravděpodobně, ale Čína má se svou velikostí lepší vyhlídky na expanzi. Toho už si kdysi všiml Napoleon Bonaparte, když prohlásil: „Nechte Čínu spát, protože když se probudí, otřese světem.“ Čínský prezident Si Ťin-pching v reakci na tento citát později kontroval slovy: „Lev už se probudil.“ Řev znovuzrozeného lva nahání západnímu světu hrůzu a Amerika se už vidí v další studené válce.

Vzhledem k tomu, že se jedná o komunistický stát, vzniká dojem, že Čína je nový Sovětský svaz. Jenže tak tomu není. Čína je a bude velkou hrozbou nejenom pro USA, ale i pro celý Západ, avšak srovnávání se Sovětským svazem nebo odkazy na studenou válku jen komplikují vytyčení naší dlouhodobé strategie. Čína je zcela nový fenomén, se kterým se budeme muset poprat jinak. Když budeme s Čínou bojovat jako se Sovětským svazem, prohrajeme.

Studená válka, nebo jen posedlost Čínou?

V Číně jsem dosud nebyl. Pro její studium jsem se nadchl během svého zahraničního studia na Curyšské univerzitě. Vzhledem k tomu, že jsem se během studia politologie a mezinárodních vztahů neustále setkával s názory o nebezpečném růstu Číny, zapsal jsem si hned dva předměty o čínské politice; jeden o domácí a druhý o zahraniční. Studium této tajuplné civilizace, která má být největším rivalem Spojených států od konce studené války, mě okamžitě zcela pohltilo. A jelikož zrovna dorazil covid-19, shodou okolností právě z Číny, ponořil jsem se do studia čínské politiky s ještě větším zájmem. Mé nadšení provokovalo spolubydlící po celé Meierwiesenstrasse. Kamarád z Itálie mě neustále okřikoval: „K čertu, přestaň už být posedlý tou Čínou…“ Jistě to myslel s trochou nadsázky, jako by však z toho zaznívalo i nutkání nenechat se Čínou znervóznit, a to přesto, že se jedná o obrovského hráče na světové scéně. Jako by opakoval slova amerického politologa Michaela Beckleyho, který je v pohledu akademického establishmentu na čínskou expanzi výjimkou. Jako jeden z mála nemá z čínského rozpínání strach. Před více než třemi lety napsal do Foreign Affairs provokativní článek s názvem připomínajícím výzvu mého kamaráda: „Stop Obsessing About China“ [„Přestaňte už být posedlí Čínou“].[1] Beckleyho téměř drzá výzva vychází primárně ze dvou argumentů. Zaprvé Čína už kdysi velmocí byla, ale rychle upadla do zapomnění. A zadruhé, růst HDP, byť strmý, není všechno.

Na první příběh se na západní polokouli pozapomnělo. Čína byla v prvních dekádách dynastie Ming snad mocnější než celá středověká Evropa. Nejenže byla dominantním centrem jihovýchodní Asie, ale její vliv zasahoval celý Indo-Pacifik. Pod vedením slavného admirála Čenga Che (období expedic 1405–1433) podnikala čínská říše plavby na Cejlon, Sumatru, a dokonce i do Afriky. Podle legend prý admirál Čeng Che doplul do Ameriky ještě před Kryštofem Kolumbem, byť historiky je tento exotický příběh spíše vyvracen.[2] Tak jako tak čínské flotily v 15. století ovládaly vlny asijských oceánů. V době, kdy se Evropa začala probouzet ze své izolace a teprve plánovala první světové výpravy, Čína měla nakročeno ke světové dominanci. Žádný strom však neroste do nebe a čínskou expanzi potkal nešťastný konec. Nebyl ovšem zaviněn žádným vnějším nepřítelem, nýbrž sebedestrukcí. V roce 1525 si Číňané znenadání zapálili celou svou námořní flotilu s desítkami bezkonkurenčních lodí. Mocná Čína se od té doby uzavřela do sebe. Tento stav přetrvával až do 19. století, kdy chátrající říše padla do rukou západních mocností. Beckley dodává, že v té době bylo čínské HDP daleko vyšší než HDP západních rivalů. Podle Beckleho je tedy posedlost Čínou pouhou panikou, která nereflektuje celou historii obratů v čínském vývoji.

Postoj Michael Beckleyho na amerického vyzyvatele je poměrně vzácný, akademický i politický mainstream je v názoru na Čínu naopak téměř stoprocentně sjednocený: ohrožuje americké zájmy, a co víc, Amerika by měla počítat s novou studenou válkou. Historik Niall Ferguson v jednomu rozhovoru otevřeně prohlásil, že se musíme připravit na novou studenou válku. Podobný slovník používá i expert na mezinárodní vztahy John Mearsheimer, proslulý svým neorealismem. Slovnímu spojení studená válka s Čínou se v odborné literatuře nedá vyhnout, na toto téma vycházejí stovky článků a pořádají se desítky konferencí.

Na opačné straně stojí proud neamerických intelektuálů, kteří na čínském růstu naopak nevidí nic špatného. Kishore Mahbubani je pevně přesvědčen, že Čína může dále růst mírumilovně. Jiní přiznávají určitou míru napětí v posledních letech, ale vyhýbají se termínu nová studená válka. Bývalý australský premiér Kevin Rudd, který je považován za jednoho z největších expertů na Čínu, používá pro americko-asijské soupeření odlišný termín – mluví o něm jako o „studené válce 1,5“. Jisté pozůstatky historické analogie zde tedy nalezneme.[3] S Kevinem Ruddem nejsem v názorech na Čínu úplně zajedno, ale tento termín je asi ze všech nejpřesnější. V této stati bych proto čtenáře rád přesvědčil, že novodobý antagonismus nemůžeme jednoduše přirovnat ke staré studené válce se Sovětským svazem. Je to nejenom nepřesnost, ale přímo hrubá chyba při plánování vhodné strategie jak porazit nového soupeře – marxistickou Čínu.

Stejně tak nemůžeme Čínu přehlížet jako nějakou bouřku, která se brzy přežene. Spojené státy už v jistém antagonismu s Čínou prostě jsou. Jakožto hegemon jsou ohroženy zemí, jež se těší výraznému ekonomickému a hospodářskému růstu. V takovém případě, ať by se jednalo o jakoukoliv zemi, by se hegemon vždy cítil ohrožen, že jej nový vyzyvatel svrhne. O tomto fenoménu brilantně pojednává několik let stará publikace od harvardského profesora Grahama Allisona. Kniha s názvem Osudová past: Spojené státy versus Čína a Thúkýdidovo poučení z dějin dokonale rozebírá princip tzv. Thúkýdidovy pasti, pojmenované po athénském historikovi. Jelikož se sám zúčastnil peloponéské války mezi Spartou a Athénami (431–404 př. n. l.), mohl dalším generacím předat to nejcennější – popis pravé příčiny starověkého konfliktu mezi dvěma bývalými spojenci. Podle Thúkýdida „vzestup Athén a následný strach probuzený ve Spartě byly tím, co učinilo válku nevyhnutelnou“.[4]

Graham Allison se vztahem mezi vystrašenou upadající velmocí a novým rostoucím tygrem zabýval hlouběji. Se svým výzkumným týmem došel k závěru, že v historii můžeme najít celkem šestnáct podobných případů, kdy se dvě mocnosti ocitly v Thúkýdidově pasti. Bohužel ve dvanácti z nich vehnala tato past obě mocnosti do ozbrojené války. Zákon totiž hovoří jasně: ve chvíli, kdy se upadající stát cítí ohrožen novým prosperujícím vyzyvatelem, má tendenci na něj ze strachu o ztrátu svého postavení zaútočit. Nepřipomíná nám to dnešní tahanice mezi Amerikou a Čínou?

Ať tedy chceme nebo ne, Čína se zákonitě stala vyzyvatelem USA. Co to však znamená pro Západ jako celek? Jsme ve studené válce jako tehdy s východním blokem vedeným Sovětským svazem?

Není válka jako válka a není marxismus jako marxismus

Čína je a bude hrozbou nejenom pro USA, ale i pro celý západní svět. Není to ovšem Sovětský svaz a nejsme ani ve studené válce 20. století. Náš mozek rád interpretuje složité jevy pomocí jednoduchých obrazů, a proto se srovnáním se studenou válkou se Sověty mnohdy nedivím. S používáním tohoto termínu překvapivě nezačala americká intelektuální obec. Samuel Huntington ve svém Střetu civilizací odkazuje na výroky o nové studené válce z úst čínských představitelů už z počátku devadesátých let: „Koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let se rovněž zhoršily americké vztahy s Čínou. Vzájemné konflikty přerostly, jak prohlásil v září 1991 Teng Siao-pching, v novou studenou válku.“[5] Jak vidíme, čínští komunisté se takto snažili popsat vztah s USA hned po pádu SSSR. Existuje tendence reagovat na jakékoliv ochlazení vztahů komparací se studenoválečným konfliktem, byť má od něj na míle daleko.

V době americko-sovětského soupeření žil svět pod permanentní hrozbou jaderného konfliktu. Obě velmoci používaly tvrdou taktiku odstrašování jadernými zbraněmi. Nejprve si Trumanova administrativa užívala jaderného monopolu. Stalin, byť dával chladně najevo, že jej jaderná bomba nezajímá, měl z možného vydírání Spojenými státy obrovský strach. Plán byl prostý – dojde-li na konflikt se Sověty, stačí nad sovětské území vyslat bombardéry s atomovou pumou. Nervózní sovětské vedení tedy dělalo vše pro to, aby jadernou zbraň získalo také. Za přispění špionáže Klause Fuchse a zrady manželů Rosenbergových mohl Sovětský svaz roku 1949 šokovat celý svět představením své jaderné bomby.

Za této situace odstartovaly nelítostné závody ve zbrojení. Skoro všechny administrativy počítaly s tím, že na jaderný konflikt se Sovětským svazem dojde. Prezident Eisenhower představil v padesátých letech doktrínu „masivní odvety“ s cílem odstrašit východní blok od sebemenšího kroku směrem k útoku. Provokatér Chruščov, který toho na mezinárodním poli mnoho nedokázal, byl přesvědčen o tom, že válka s USA musí být jaderná a že bude trvat jen několik hodin.

Kennedy spolu s ministrem obrany Robertem McNamarou chtěli se Sověty domluvit alespoň předvídatelnou partii. Doktrína masivní odvety již byla opuštěna, místo ní přišla Kennedyho administrativa s taktikou pružné odpovědi, která měla graduálně oplatit každý sovětský útok. McNamara byl ochotný vyjednat se sovětským vedením alespoň nějakou dohodu o zklidnění napětí. Ovšem na podzim roku 1962 byly odhaleny sovětské jaderné rakety na Kubě, což eskalovalo ve známou karibskou krizi. Svět byl uchráněn jaderné války za pět minut dvanáct jen s velkou dávkou štěstí.

Obě strany si během dlouhých let jaderného odstrašování vybudovaly jaderný arzenál s objemem desetitisíců jaderných hlavic. Čelíme něčemu podobnému s Čínou? Ani zdaleka.

Okolo čínského jaderného arzenálu panuje mnoho nejasností a není přesně určeno, kolika jadernými zbraněmi ČLR disponuje. Odhaduje se na 350 jaderných hlavic, což zhruba odpovídá úrovni francouzského vybavení. Jenom pro porovnání: Ruská federace držící největší počet jaderných hlavic jich má okolo 6 500. Proto je zavádějící mluvit o nové studené válce.

Čína bude určitě svoje jaderné zbraně dál zdokonalovat a jejich celkový objem zvyšovat. Stejně tak bude postupně posouvat svoji nukleární strategii. Když se v roce 1964 stala členem jaderného klubu, Mao Ce-tung se od počátku držel umírněné strategie tzv. „minimální deterrence“, jinými slovy odstrašení jakéhokoliv protivníka od náhlé agrese či vydírání. Tento skoro až neviditelný koncept byl v posledních letech opuštěn a Čína se posunula k nové strategii označované jako „omezená deterrence“ – tedy nejenom schopnost vrátit první ránu, ale mít dostatečné kapacity i na ustání dlouhodobého konfliktu. Se svým hospodářským a vojenským růstem bude mít Čína jistě chuť na zvyšování svých jaderných ambicí, což ovšem neznamená obnovení starého napětí jako se Sověty. Čínu je možné zadržet vyjednáváním o průhlednosti jejího jaderného zbrojení a domluvit se na omezení další proliferace. V tomto bodě by bylo ideální do jednání zapojit i další země ze Západu a Indo-Pacifiku.

Problémem studenoválečného konfliktu nicméně nebyla jen jaderná hrozba, ale i boj o sféru vlivu mezi SSSR a USA. Svět rozdělilo bipolární soupeření. Země se ocitly buď pod sovětským drápem, nebo pod patronátem USA. A ty, které lavírovaly mezi oběma póly, pocítily krvelačnou vojenskou přítomnost obou stran. Jelikož ani jedna z nich nechtěla přijít o svůj vliv, byly tyto země centrem tzv. „proxy války“, jak píše Thomas Christensen[6] – další z malého tábora těch, kdo tvrdí, že studená válka starého typu se nebude opakovat.

Tento druh zástupné války nespadl z nebe. Důvod pro střet mocností nemohl být jasnější. Byl to aktivní vývoz marxismu-leninismu, jehož cílem mělo být svržení kapitalistického světa a nastolení beztřídní společnosti. Původním cílem marxismu totiž bylo odstranění státních struktur. Friedrich Engels ve svém díle Der Ursprung der Familie, des Privateigentums und des Staats [Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu] dochází k závěru, že stát byl vytvořen jako mocenský nástroj pro vládnoucí třídy.[7] Prapůvodním cílem marxismu bylo zlikvidovat státní uspořádání, proto onen slogan z Komunistického manifestu: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Poté, co se v SSSR dostal k moci Stalin, přešel na strategii vybudovat socialismus nejprve uvnitř vlastního státu a až následně expandovat do všech koutů světa. Obrat ve druhé světové válce po bitvě u Kurska (léto 1943) mu k tomu nahrál. Po osvobozování východní Evropy Rudou armádou nastoupilo i NKVD a Stalin okamžitě dosazoval do klíčových orgánů své soudruhy.

Západ byl k tomuto počínání pořád ještě slepý. Až na dvě velké výjimky – Winstona Churchilla a amerického velvyslance v Moskvě George Frosta Kennana. Ten na sovětskou hrozbu upozornil slavným „dlouhým telegramem“ v únoru 1946, čímž neformálně odstartoval strategii zadržování. Kennanovi bylo po zbytek kariéry mnohokrát křivděno a ne všechny jeho rady byly dostatečně vyslyšeny, nicméně důrazně upozornil na nebezpečí Říše zla, jak Sovětský svaz poté nazýval Ronald Reagan. V březnu 1946, pár týdnů po Kennanově telegramu, pronesl Churchill, již jako opoziční politik, ve Fultonu slavný projev o spuštění „železné opony“. USA a SSSR se nedlouho poté ocitly ve skutečné studené válce. Tento termín poprvé použil dlouholetý poradce amerických prezidentů Bernard Baruch v dubnu roku 1947. Prý mu jej poradil jeho spolupracovník a přítel Herbert Swope. O sovětské hrozbě už nebylo pochyb. Západ musel jednat. „Nenechme se klamat,“ poznamenal Baruch, „jsme uprostřed studené války. Naši nepřátelé se vyskytují doma i v zahraničí. Na tohle nikdy nesmíme zapomenout. Naše pochyby jsou srdcem jejich úspěchu.“[8]

Čínský marxismus je jiný než ten sovětský. Nepochybuji o zrůdnosti této ideologie. Měla být už dávno pohřbena a historicky odsouzena. Bohužel se ještě stále těší přízni, a to nejenom v Číně. Je ovšem třeba zdůraznit, že tento marxismus nelze přirovnávat k marxismu sovětskému. Sověti byli schopni vložit do marxismu svůj sen o celosvětové revoluci. Byl natolik atraktivní, že jej dokázaly absorbovat i africké společnosti a země na Blízkém východě. Jen si krátce připomeňme marxistický Jižní Jemen, Násirův Egypt nebo socialistické Somálsko za Mohammeda Barrého. Samozřejmě všechny tyto režimy skončily naprostou katastrofou a proléváním krve nevinných lidí. Sovětům se ovšem brutálním způsobem podařilo dostat jejich model vlády skoro kamkoliv. Nemám pochybnosti ani o brutalitě Komunistické strany Číny. Jenže nemáme zatím jediný empirický příklad, který by na podobný scénář ukazoval. Nevidíme aktivní vývoz čínského komunismu do zahraničí. S tím souvisí rovněž skutečnost, že neexistuje ani jeden specificky „pročínský stát“ s alespoň podobnou vládou. Některé komunistické státy mají dokonce lepší vztahy s USA než s Čínou. Exemplárním příkladem může být Vietnam, jehož sbližování se Spojenými státy někdy až překvapuje. Severní Korea se svým krvelačným režimem taktéž není vysněným sousedem Číny, byť se Čína vůči nelidskému zacházení Kim Čong-una nijak neohrazuje. Čína spolu s USA skoro vždy na půdě OSN svorně vyzývá Severní Koreu k denuklearizaci.

Největší specifikum čínského marxismu spočívá v jeho omezení pouze na čínské území. Proto ta původní doktrína s názvem „socialismus s čínskými rysy“. Tento prazvláštní model byl poprvé navržen reformistou Teng Siao-pchingem. Jak píše český Sinopsis, první zmínku o tomto konceptu máme v jeho proslovu ze září roku 1982: „Zkombinovat univerzální pravdu marxismu s konkrétní realitou naší země, jít vlastní cestou, budovat socialismus s čínskými rysy, to je základní závěr, který vyvozujeme z našich dlouhodobých historických zkušeností.“[9] Teng tušil, že nová éra liberalizující se Číny bude potřebovat nějakou jasnou záštitu pro udržení autoritářského režimu. Každý režim musí disponovat určitou legitimitou. A marxismus byl ideálním garantem zachování celistvosti silné Číny.

Liberalizace ovšem byla možná rychlejší než samotný ekonomický růst a občané se stali svobodnější než kdykoli v historii celé čínské civilizace. Na univerzity se v průběhu let dostaly západní publikace (jako díla Adama Smithe), které by za časů Maovy kulturní revoluce skončily v plamenech. Občané se během nového milénia stali odvážnější, dožadovali se více svobod, více podnikali a mnohem častěji jim bylo umožněno vycestovat do zahraničí. Tento trend byl pochopitelně negován konzervativním křídlem marxistických věrných, kde vzrůstaly obavy z toho, že se už na školách nevěnuje marxismu taková pozornost. Si Ťin-pching ihned po převzetí moci využil všechny možné příležitosti k tomu, aby uvadající marxismus znovu oživil. V éře demokratizace si žádný režim nemůže být jist svým přežitím. Čínská vláda se zdá neotřesitelná, jenže i malá nehoda dokáže způsobit pád letitého režimu.

Si Ťin-pching si to uvědomuje, a proto potřebuje ocelovou pěst pro upevnění své moci. A tak přišel s novým konceptem – „marxismus 21. století“ (někdy také „socialismus s čínskými rysy pro novou epochu“).[10] Jedná se o nástroj na obnovení ideologie, kterou Čína kopíruje jen „na oko“. S beztřídním marxismem si nemá co říci. Je to pouhá fasáda pro udržení komunistické diktatury.[11] Pro nás je však důležité, že s ním není možné nikam expandovat. Je to marxismus jenom pro Čínu. Čína dravě požírá africké státy svým projektem Hedvábné stezky, když zoufalým vládám nabízí zadlužovat se v její prospěch. Tento lichvářský expanzionismus znamená velkou výzvu pro mezinárodní společenství, nikoliv však expanzi marxismu.

Čína svůj systém nenutí okolním aktérům, protože sama ví, že je realizovatelný pouze v Číně. Pokud by čínský marxismus začal být soudruhy aktivně vyvážen ven, Západ by musel rychle zareagovat. Zatím musíme skromně uznat, že čínský marxismus není jako sovětský.

Ujasnit cíle a priority

Zadržování Číny začalo už dávno. Nebyla k tomu potřeba ani řeč ve Fultonu, ani dlouhý telegram. Zahájilo ho de facto zvolení Donalda Trumpa. Ekonomický protekcionismus měl tvrdě zasáhnout čínskou ekonomiku, zpomalit její nezastavitelný růst. Tento plán měl jednoznačnou podporu celého politického establishmentu ve Washingtonu. Demokrati šli sice Trumpovi po krku, ale proti jeho úmyslům postavit se čínskému protějšku nic nenamítali, což je v časech totální polarizace americké společnosti určitě pozitivní.

Je sice hezké, že na společném protivníkovi se shodnou jak Nancy Pelosiová, tak Kevin McCarthy, jak CNN, tak Fox News, lídři by však měli přijít s jasnou představou, co má být finálním výsledkem „studené války“ proti Číně. Zatím jsem od vrcholných představitelů USA nic takového neslyšel. Nechtěl bych Bílému domu či Pentagonu křivdit, třeba již byla sepsána přísně tajná strategie s přesnými cíli. Koneckonců první rozsáhlá strategie proti Sovětskému svazu, tzv. NSC-68 sepsaná v roce 1950, byla odtajněna až v sedmdesátých letech. Pokud tedy podobný dokument existuje, můžeme si oddychnout. Zatím to ovšem vypadá spíše na chaotickou nekoncepčnost. Proto když Kishore Mahbubani mluví o absenci dlouhodobé strategie USA vůči Číně, musíme mu dát za pravdu.

Co je vlastně cílem Spojených států, jaké vítězství v této studené válce si představují? Je to demokratizace Číny? Je to pád komunistického režimu (s výměnou autoritářského vedení za servilnější)? Nebo je to jen zpomalení čínského HDP a žádost o uznání americké superiority? Na definování tohoto „vítězství“ totiž velmi záleží. Pro každý z těchto cílů je vhodná jiná strategie, u každého se nabízí jiné portfolio spojenců.

Za studené války nebylo finálním cílem nastolení demokracie v Sovětském svazu, ale především vítězství nad marxismem a leninismem, neboť jak se píše ve zmíněné strategii NSC-68: „Na rozdíl od předchozích aspirantů na hegemonii, Sovětský svaz je živen fanatickou vírou, která je zcela v rozporu s tou naší, a snaží se prosadit svou absolutní autoritu nad zbytkem světa.“[12] Strategie NSC-68, jejímž architektem byl jestřáb Paul Nitze, proti tomu vytyčila jasný cíl – ochranu svobodného světa: „Naším odhodláním je zachovat individuální svobody, jak je to napsáno v naší ústavě a Listině práv. Jsme odhodláni vytvořit takové podmínky, aby náš demokratický systém mohl žít a prosperovat. A bude-li to nutné, jsme odhodláni bojovat za obranu našeho způsobu života.“[13]

Udržení svobodného světa však mělo více interpretací. Bílý dům věděl, že musí spolupracovat i s autoritářskými režimy, aby zadržely prosakování marxismu. Z toho důvodu všechny administrativy podporovaly puče v zemích, kde hrozil příchod socialistické vlády. Nikdo nemohl být nadšen ze Suhartova režimu v Indonésii nebo Pinochetova v Chile či ze saúdských monarchů. Nicméně bez těchto spojenectví by Spojené státy sváděly daleko tvrdší boje proti sovětskému rozpínání. Dnešní situace je téměř totožná. Amerika i Západ potřebují nakloněné autoritářské režimy, jako je Vietnam nebo Saúdská Arábie. Na vývozu lidských práv a demokratizace není nic špatného. Jenomže rivalita mezi USA a Čínou se neodehrává jen v rámci jednoduché dichotomie demokracie versus nedemokracie. Pokud chtějí USA a Západ uspět jako celek, musejí si seřadit priority od nejvyšší po nejnižší a podle toho postupovat. Není možné svádět všechny bitvy najednou. Jestli má být finálním cílem zkrocení čínské expanze, pak musí Západ spolupracovat i se zlými hochy.

Idea demokratizace Číny je ovšem ambiciózně přestřelená. Čína nemá kořeny západní filozofie, které by poskytly odrazový můstek pro demokratizační vývoj. Individualismus, lidská práva, brzdy a protiváhy, to všechno je čínské civilizaci cizí. Ve filozofii Konfucia a Mencia nic o demokratických principech najít nemůžeme. I Francis Fukuyama ve své slavné knize Konec dějin zdůrazňoval, že byť idea demokracie zvítězila, Čína (a Rusko) se kvůli své osobité historii bude vyvíjet nezápadním směrem.[14] USA a Západ jako celek by si proto měly přesně ujasnit, co si pod vítězstvím nad Čínou představují. Co pokládají za ideální scénář a jak se jej má dosáhnout. Spoléhat na dialektickou demokratizaci je bohužel naivní.

V čem spočívá čínská hrozba

Když má člověk z něčeho strach, měl by vědět, odkud ten strach pochází. Když někdo mluví o hrozbách, většinou se ptám na „nejhorší možný scénář“. Tedy čeho se máme opravdu bát? Za časů staré studené války se občané na západ od železné opony mohli bát přímo jaderného útoku, invaze a komunistického podmanění. U čínské hrozby je tohle skoro nereálné. Přímý útok na americké pobřeží nebo uzurpování asijského kontinentu zatím nehrozí.

Čínské nebezpečí spočívá v něčem jiném. Pokud by došlo k dalšímu mocenskému posílení Číny, hrozí nám změna mezinárodního režimu. Proč je ale udržení současného mezinárodního režimu tak důležité? Protože je po celou dobu pod patronátem americké hegemonie. Od konce studené války zažíváme na Západě nejdelší období míru, stability a prosperity. Vidíme, jak alespoň v civilizovaném světě klesá počet konfliktů, které jsou navíc řešeny vzájemnou spoluprací. Je to díky tomu, že je člověk racionálnější? Nebo že zvítězila demokracie v našem vědomí, jak si to interpretoval Francis Fukuyama pomocí hegeliánské filozofie? Lídr liberálních ateistů Steven Pinker v díle The Better Angels of Our Nature tvrdí, že člověk postupem času ztratil vůli ke krutosti. Lidstvo prý opustilo násilí jako pragmaticky nevýhodný relikt.[15] Možná mají liberálové v něčem pravdu. Ale uniká jim jeden podstatný fakt. Na pravidla mezinárodního hřiště již dekády dohlížejí jakožto hlavní arbitr Spojené státy. Všechny klíčové instituce, které dopomáhají celosvětové spolupráci, OSN, Světová banka, Světová obchodní organizace, Mezinárodní měnový fond, fungují díky americké nadřazenosti. Nastolený liberální režim není výdobytkem evolučního altruismu. Liberální režim vznikl převahou Ameriky, jež vyžadovala aplikaci svých domácích institucí, jako jsou volný trh, kooperace a lidská práva, na mezinárodní prostředí. USA a Západ obecně jako jediní vymáhají poslušnost těmto pravidlům. Ať už se jedná o zadržování teroristů, jadernou proliferaci nebo zastavení genocidy, Spojené státy jsou hlavním iniciátorem. Ale co se stane, když jejich moc vůči Číně oslabí? Můžeme si být stále jisti, že tato pravidla, psaná i nepsaná, přetrvají?

Já tvrdím, že s každým úpadkem moci ve vztahu s Čínou se svět stane nebezpečnější. Využijí toho hlavně nezkrotní aktéři jako Írán či Severní Korea. Jak před časem dokonce prohlásil bývalý ministr zahraničí Německa Sigmar Gabriel, „bez USA jako mezinárodního šerifa se vynoří gangsteři a padouchové“.[16] Nejenom to. Možná že i dlouholetí spojenci v jihovýchodní Asii dodržují zajetá pravidla pouze díky respektu ke Spojeným státům. Japonsko, Indie či Jižní Korea drží se Západem už od konce druhé světové války. Některý stát má se Západem společného více, jiný méně. Optimistická interpretace tohoto pouta hovoří o sdílení stejných hodnot. Ta pesimistická o tom, že jsou našimi spojenci jen proto, že Amerika je stále nejsilnější. Ale co kdyby již nejsilnější nebyla a vystřídala by ji Čína?

Samuel Huntington byl k loajalitě asijských států snad nejpodezřívavější, a nejvíce k Japonsku. Podle Huntingtona se Japonsko vždy přikloní na stranu silnějšího. Jejich pevná vazba s Amerikou je podmíněna pragmatickou kalkulací. „Japonci, píše člověk ze Západu žijící delší dobu v Japonsku, se dříve než ostatní skloní před velkou silou – začnou spolupracovat s tím, o kom se domnívají, že je morálně převyšuje… a na druhé straně jako vůbec první odmítnou zneužívání moci ze strany morálně ochablého a zesláblého hegemona,“ uvádí Huntington ve Střetu civilizací.[17]

Z tohoto důvodu je životně důležité udržet sílu Ameriky. Proto USA tak krouží kolem Tchaj-wanu. Povinnost chránit Tchaj-wan není jen úkolem morálním, ale i mocenským. Morální apel hovoří pro dodržení slibů a uchránění demokratické společnosti před potenciální agresí Čínské lidové osvobozenecké armády. Mocenská povinnost vyzývá k udržení respektu americké síly. Invaze na Tchaj-wan by nebyla poslední tečkou bez mezinárodních důsledků. USA by ztratily respekt a jejich Pax Americana by mohl být definitivně podlomen. Jak dobře postřehl Niall Ferguson v článku napsaném pro Bloomberg: „Tchajwanská krize může znamenat konec amerického impéria.“[18]

Podle Huntingtona se Čína nikdy nesmíří s americkou hegemonií. Když pozorujeme megalomanský projekt Hedvábné stezky a lichvářské půjčování zaostalým zemím, dává čínské snažení smysl. Podřídit se americké hegemonii odporuje podstatě čínského myšlení. V čínské filozofii už po staletí platí koncept tianxia neboli „vše pod nebem“. Čína byla vnímána jako centrum vesmíru. Císař byl pánem a ostatní státy se jako barbarské měly poklonit císařské moci. Čína si pro okolní státy v Asii vydobyla tributární systém, jakýsi kvazivazalský regionální režim, kde byli okolní aktéři nuceni uznat čínskou nadvládu.

Samuel Huntington měl v devadesátých letech jasno: Číňané ve svých dějinách nikdy striktně neoddělovali domácí a vnější záležitosti. Jejich „pohled na světový řád odrážel vnitřní řád čínský, a tudíž byl rozšířenou projekcí čínské civilizační identity“, o které se mělo za to, že „se reprodukuje v soustředných kruzích jako správný řád kosmu…“. „Na nebi nejsou dvě slunce, a ani na zemi nemohou být dva císaři.“ V důsledku toho nebyli nikterak nakloněni „multipolárnímu, nebo dokonce multilaterálnímu pojetí bezpečnosti“.[19]

Jak Čínu zadržovat

Při zadržování protějšku je vždy nutné si uvědomit, jak protějšek bojuje. Oproti Sovětskému svazu, který spoléhal zejména na vojenskou sílu, bojuje Čína psychologicky. Číňané věří, že klíč k úspěchu v bitvě nevězí ve vojenském manévru, ale v psychologické dominanci. Tento model strategického myšlení pochází od velkolepého čínského stratéga Suna-c’. Zatímco se evropští stratégové jako Evžen Savojský nebo Carl von Clausewitz soustředili na převahu na vojenském poli, Sun-c’ ve svém spise Umění války nadřazuje psychologický pilíř nad všechny ostatní aspekty. Válku podle něj můžeme vyhrát ještě dříve, než ji začneme: „Nejlepší není ten, kdo ve sto bitvách stokrát zvítězil, ale ten, kdo cizí vojska pokořil bez bitvy.“ Ačkoliv bývá předmětem debaty historiků, zda Sun-c’ skutečně žil a zda spis Umění války je opravdu jeho dílem, víme jistě, že současná taktika Číny postupuje podle jeho rad. Proč se vláčet po válečných polích, když můžu protivníka porazit v uhlazeném obleku. Jak zdůraznil Henry Kissinger ve své knize věnované Číně: „Zatímco západní tradice se koncentrovala na rozhodující střety vojsk plné hrdinských činů, čínský ideál zdůrazňoval decentnost, nepřímost a trpělivé budování strategické výhody.“[20]

Co vidíme dnes, je čínská psychologická nadvláda. Sovětský svaz se pyšnil vojenskou převahou, kdežto Čína se může pyšnit psychologickým bojovým uměním. Během let si Peking vytvořil síť kontaktů v nejvyšších patrech světové politiky po celém světě. Akademici Clive Hamilton a Mareike Ohlbergová v nové knize Hidden Hand – How the Chinese Communist Party is Reshaping the World odkrývají chapadla Čínské komunistické strany. Autoři ukazují, jak si Čína zajišťuje vliv v západních vládách, v impaktovaných časopisech, neziskových organizacích a politických stranách. Kombinací pochlebování a vyhrožování již několikrát donutila cizí velvyslance (např. Kanady a Švédska) až trapně ustoupit čínskému diktátu. Soudruzi to dělají mistrně. Bývalým západním politikům lichotí tak dlouho, až je nakonec nechají sklonit se pod „širým nebem“. Většinou jim Čína předá cenné vyznamenání, vychválí je do nebes, a oni nakonec zapomenou na své západní hodnoty. Například bývalý francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin dostal v roce 2019 medaili přátelství osobně od prezidenta Si Ťin-pchinga. Když byl ještě premiér, podpořil v roce 2005 zákon schvalující čínskou invazi na Tchaj-wan. Podle Si Ťin-pchinga se takové medaile předávají za „loajalitu vůči Straně a čínskému lidu“.[21] Krásná ukázka ponižující servility. Tímto způsobem získává Čína každým rokem strategickou výhodu nad Západem.

Správná otázka proto zní, zda s tím můžeme něco dělat. Ano, ale musíme zvolit správný postup. Zaprvé musí Amerika do zadržování vtáhnout celý Západ. Heslo „America first“ zní výtečně – obnovit velikost amerického průmyslu, vrátit atmosféru cadillaků a Elvise Presleyho. Jenomže Amerika nemůže tento boj vyhrát sama. Trump dobře pojmenoval čínské nebezpečí, ale svými útoky vůči Evropě a některým asijským státům zbytečně nahnal své spojence do čínského náručí. Amerika nemá kapacitu na sólokapra. V době studené války tvořilo americké HDP polovinu HDP světového, a přesto USA zapojovaly do boje všechny své spojence. Dnes, kdy mají patnáct procent světového HDP, dostaly Spojené státy chuť na samostatnou misi. Přitom by sjednocení proti společnému nebezpečí posílilo celý smysl zadržování. Když budou Američané dobře jednat se svými spojenci, Čína bude mít velký problém získat dominanci. Již teď vidíme, že se proti čínskému rozpínání vytváří automatické zadržování v jihovýchodní Asii. Čínské nároky na takřka celé Jihočínské moře ohrožují zájmy okolních států jako Vietnam, Jižní Korea, Japonsko, Malajsie, Filipíny a Indonésie. Skrze nové aliance jako Quad (zatím jsou členy pouze USA, Austrálie, Indie a Japonsko) může Amerika se svými spojenci vytvořit dostatečnou protiváhu, a zamezit tak dalšímu čínskému rozpínání.

Zadruhé musí Amerika ukazovat sílu. Biden oproti Trumpovi diplomatickým jazykem znovu urguje mobilizaci spojeneckých sil. Ale jeho image je poškozena slabým počínáním. Fiasko v Afghánistánu a chaotické řízení Bidenovy administrativy oslabuje mezinárodní prestiž Ameriky. Trump byl schopen během dne pozurážet skoro všechny své kolegy, ale nikdy nedopustil, aby Amerika vypadala slabě. Demonstrace síly je velmi důležitá. Politolog Stephen Van Evera ve svém historickém výzkumu ukázal, že státy mají tendenci k agresi, pokud cítí slabost protivníka.[22] Čína by invazi na Tchaj-wan uskutečnila ve chvíli, kdy by cítila americké oslabení. To nesmějí Spojené státy nikdy dopustit.

Zatřetí je třeba Čínu zadržovat v oblasti strategických komodit. Mám na mysli hlavně kybernetiku. Dobrým příkladem bylo zadržení v případě Huawei a budování 5G sítí. Nemá cenu trestat ostatní státy za větší ekonomickou spolupráci s Čínou. Tomuto vývoji moc zabránit nelze, obzvlášť když jsou USA s Čínou největšími obchodními partnery. Problémem je projekt Hedvábné stezky, ale není neřešitelný. Zaostalé státy se u Číny nebezpečně zadlužují a stávají se jejími vazaly. Ale právě zde je velká příležitost pro Západ. Důvod, proč se například africké státy rozhodly pro hlubší spolupráci s Čínou, je frustrace z nedostatečné podpory ze strany Západu. V Číně viděly spasitele, který jim navíc nebude diktovat, jak mají spravovat svou zemi. Dnes už ale vidí, že si vykopaly vlastní hrob. S jejich oddlužením jim však může pomoci právě Západ. Pokud by se ocitly pod velkým tlakem Číny nebo jim bylo vojensky vyhrožováno, musejí západní státy zakročit.

Mistrovský kousek americké zahraniční je diplomacie prostřednictvím základen v jiných zemích. Snad žádné jiné zemi se nepodařilo zbudovat takové vojenské impérium. Podle Beckleyho mají Spojené státy po celém světě přes 500 základen (Al-Džazíra udává 750).[23] Čína má zatím pouze jednu oficiální základnu v Džibutsku, debatuje se o dalších v Pákistánu, Rovníkové Guineji a Kambodži. Proto jsou USA velmocí číslo jedna a ještě dlouho jí budou, pokud ovšem udrží stávající status. Jejich vojenská nadřazenost je zatím pro Peking těžko dosažitelná. Z toho důvodu si Spojené státy musejí důsledně pohlídat, aby Čína nerozšiřovala své základny nikde po světě. Už se jim například podařilo zastavit stavbu čínské vojenské základny ve Spojených arabských emirátech na konci minulého roku.[24]

Vojensky je zatím Čína slabší soupeř než Rusko. Čína sice vyvíjí tlak na Tchaj-wan, ale Rusko je aktérem, který silně nabourává liberální režim. Po rozpadu SSSR bylo Jelcinovo Rusko na kolenou. Jelcin nedokázal zkrotit ani čečenský odpor v devadesátých letech. Až po nástupu Putina si Rusko vojensky vydobylo mezinárodní respekt. Nejprve zvýšilo vojenské aktivity v okolí sféry svého vlivu. Varovným prstem byla ruská agrese vůči Gruzii v roce 2008 a anexe Krymu na jaře 2014. Putin však šel ještě dál a do americké hegemonie se naboural mimo bývalý sovětský prostor. V roce 2015 po dlouhé občanské válce v Sýrii přispěchal Putin vojensky na pomoc Asadovu režimu. K překvapení celého světa ztratily USA svůj intervenční monopol. Putinova chuť však dále rostla. Když se socialistická Venezuela pod vedením Nicoláse Madura dostala do obrovských finančních potíží, opozice cítila příležitost pro svrhnutí diktátora. Do jejího čela se postavil mezinárodní veřejnosti neznámý Juan Guaidó, jenž okamžitě dostal podporu od Bílého domu a takřka celého demokratické pásu západní polokoule. Ihned se šířily spekulace o vojenském zásahu USA. Na scénu ovšem opět vtrhlo Rusko, které v březnu 2019 poslalo Madurově režimu na podporu vojáky.

Rusko má na mezinárodním poli daleko větší vojenské ambice než Čína, což ukázala i invaze na Ukrajinu z letošního roku. Proto je tak důležité důkladně studovat, s kým máme tu čest, jinak prohrajeme.

Být hrdý na svou civilizaci

Můžeme vymyslet tu nejlepší strategii. Můžeme mít ty největší vojenské a personální kapacity. Dokonce můžeme mít tu nejvýkonnější ekonomiku na světě. To všechno ale vyjde nazmar, pokud nebudeme věřit sami sobě. Když budeme opovrhovat naší západní civilizací, dlouho nepřežijeme. Tento faktor výslovně podtrhl zde již mnohokrát citovaný Samuel Huntington: „Přežití Západu závisí na tom, zda Američané znovu potvrdí svou západní identitu a zda obyvatelé Západu uznají, že jejich civilizace je jedinečná, nikoliv univerzální, a sjednotí se za účelem její obnovy a obrany.“[25] Proto si dejme pozor na ničení naší historie, kácení soch a řádění na univerzitách. Zatímco Číňané jsou na svou civilizaci pyšní, my se dobrovolně dopouštíme sebedestrukce. A ještě si to užíváme. Je to poněkud zvláštní. Nejlépe tento sebedestrukční fenomén před delším časem vystihl americký historik Richard Pipes: „Žádná jiná civilizace tak nepovzbuzuje vlastní sebekritiku, která v jejích extrémních formulacích vede až k odmítnutí jí samé.“[26]

Čína se tak na demontáži Západu ani nemusí moc nadřít. Klidně se může zničit sám. Nakonec proto přidávám poslední varovný citát, tentokrát od Nialla Fergusona: „Největším problémem možná není expanze Číny, radikální islám nebo emise CO₂, ale ztráta vlastní víry v civilizaci, kterou jsme zdědili po svých předcích.“[27]

Poznámky

[1] Beckley, Michael (2018). Stop Obsessing About China. Why Beijing Will Not Imperil U.S. Hegemony. Foreign Affairs. September 21, 2018. Online: https://www.foreignaffairs.com/articles/china/2018-09-21/stop-obsessing-about-china

[2] Timeline – World History Documentaries (2018). How China Could Have Conquered The World | When China Ruled The Waves | Timeline. Youtube video. Online: https://www.youtube.com/watch?v=h4YEADagu0o

[3] Hutt, David (2020). „Cold War 1.5“ is a better historical analogy. AsiaTimes. Online: https://asiatimes.com/2020/06/cold-war-1-5-is-a-better-historical-analogy/

[4] Allison, Graham (2018). Osudová past. Spojené státy versus Čína a Thúkýdidovo poučení z dějin. Praha: Prostor.

[5] Huntington, Samuel (2001). Střet civilizací. Boj a proměna světového řádu. Rybka Publishers, s. 266.

[6] Christensen, Thomas (2021). There Will Not Be a New Cold War. Foreign Affairs. March 24, 2021. Online: https://www.foreignaffairs.com/articles/united-states/2021-03-24/there-will-not-be-new-cold-war

[7] Engels, Friedrich (1884). Der Ursprung der Familie, des Privateigentums und des Staats. Zürich, s. 106.

[8] Glass, Andrew (2010). Bernard Baruch coins term „Cold War“. Politico. April 16, 1947. Online: https://www.politico.com/story/2010/04/bernard-baruch-coins-term-cold-war-april-16-1947-035862

[9] Socialismus s čínskými rysy (2021). Online: https://sinopsis.cz/sinopis/socialismus-s-cinskymi-rysy/

[10] Si Ťin-pchingovo myšlení o socialismu s čínskými rysy pro novou epochu (2020). Sinopsis. Online: https://sinopsis.cz/sinopis/si-tin-pchingovo-mysleni-o-socialismu-s-cinskymi-rysy-pro-novou-epochu/

[11] Tomuto konceptu jsem se již v Kontextech věnoval, viz Dohnal, Nikolas (2021). Čínský marxismus 21. století: Jak se Čína vzdala rovnosti, ale nechala si diktaturu. Kontexty 2/2021.

[12] National Security Council Report, NSC 68, „United States Objectives and Programs for National Security“, April 14, 1950, History and Public Policy Program Digital Archive, US National Archives. http://digitalarchive.wilsoncenter.org/document/116191, s. 4.

[13] Tamtéž, s. 5.

[14] Fukuyama, Francis (2008). The End of History. In: Betts, R. Conflicts after the Cold war: Arguments on Causes of War and Peace. New York: Columbia University, s. 13.

[15] Pinker, Steven (2012). The Better Angel of Our Nature: Why Violence Has Declined. Penguin Books.

[16] ZDFheute Nachrichten (2022). Sigmar Gabriel: Ohne die USA als Sheriff kommen die Gangster | Markus Lanz vom 04. Januar 2022. Youtube video. Online: https://www.youtube.com/watch?v=vHZeSOg2uNk

[17] Huntington: Střet civilizací, op. cit., s. 285.

[18] Ferguson, Niall (2021). A Taiwan Crisis May Mark the End of the American Empire. Bloomberg, Opinion. Online: https://www.bloomberg.com/opinion/articles/2021-03-21/niall-ferguson-a-taiwan-crisis-may-end-the-american-empire

[19] Huntington: Střet civilizací, op. cit., s. 281.

[20] Kissinger, Henry (2011). On China. Allen Lane – Penguin Books, s. 23.

[21] Hamilton, Clive, Ohlberg, Mareike (2021). Hidden Hand. How the Chinese Communist Party Is Reshaping the World. Oneworld Publications, s. 73.

[22] Evera, Stephen Van (1998). Offense, Defense, and the Causes of War. International Security, No 4, s. 5–43.

[23] Al Jazeera. Infographic: US military presence around the world. Online: https://www.aljazeera.com/news/2021/9/10/infographic-us-military-presence-around-the-world-interactive#:~:text=The%20US%20controls%20about%20750,the%20next%2010%20countries%20combined

[24] Borger, Julian (2021). Work on „Chinese military base“ in UAE abandoned after US intervenes – report. The Guardian. Online: https://www.theguardian.com/world/2021/nov/19/chinese-military-base-uae-construction-abandoned-us-intelligence-report

[25] Huntington: Střet civilizací, op. cit., s. 13.

[26] Pipes, Richard (2002). Přetrvávající iluze. In: Novák, Miroslav (ed.). Komunismus a fašismus. ISE – Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, s. 73.

[27] PragerU. (2020) Why the West Won. By Niall Ferguson. Youtube video. Online: https://www.youtube.com/watch?v=rkTgBz9RYls

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.