ROZHOVOR / Novinář, moderátor a politik Pavel Novotný budil celé roky pozornost svérázným komentováním politiky a společnosti. Některé drsné výroky ho nakonec pro porušení podmínečného trestu dostaly do vězení. V rozhovoru pro FORUM 24 líčí svůj pohled na současnou politickou situaci po volbách a bilancuje svůj vězeňský pobyt.

Po třech měsících ve vězení jste se vynořil zrovna v době voleb. Jaký jste měl první pocit?

Hned jsem si sedl do trávy, jak tam novináři vypadli od věznice. Jak dement, úplně jak kdybych tam pro někoho pózoval. Já jsem totiž tři měsíce neviděl strom. Fakt. Musel jsem se trochu socializovat. To bych nevěřil, že po třech měsících ve vězení se člověk musí znovu učit normálně fungovat mezi lidmi. Upozorňovali mě, že to tak týden trvá, a měli pravdu.

Den, kdy jsem vyšel ven, zrovna vrcholily volby. Těsně jsem minul hlasování ve věznici, ale tu atmosféru jsem tam zažil naplno. Pan vychovatel mě dokonce poprosil, abych udělal nástěnku k volbám, a chtěli, abych na kulturce něco řekl. Tak jsem tam zkusil udělat malý zázrak. Vím totiž, že se ve věznicích daří extremistům.

Řekl jsem jim: „Kluci, chodíte málo volit.“ To je první věc. A tou druhou je, že jsem jim chtěl sdělit, že extremismus je slepá cesta. Šel jsem na to od lesa: „Hele, Okamura je podvodník. Zabírá jenom na nevzdělaný lidi, často na pitomce, protože nikdo jiný ho ani volit nemůže. Slíbí věci, které nikdy nesplní, a prostě lže. Já jsem taky pitomec, že jsem se dostal do vězení, ale vy jste přece podvodníci taky. Obíráte důchodce, lžete, kradete – a vy nepoznáte podvodníka?“ To na ně docela zabralo.

Když jsem scházel z pomyslného jeviště, dostal jsem ještě skvělý nápad, říkám: „Hele, ještě se vás musím zeptat – proč zrovna toho Babiše, co na něm vidíte?“ „Slyšel jsem, že nám slíbil amnestii,“ řekl jeden. No a to mi spadla brada. Protože v tu chvíli mi došlo, že to je konec.

On ji slíbil?

Nevím. Možná o tom někdy mluvil, naposled snad při prezidentské kampani. Ale uvědomil jsem si, že existuje milion důvodů, proč někdo volí Babiše, ale tohle – že ho někdo volí, protože mu slíbil amnestii – v tom je úplně všechno. To shrnuje celý problém.

Byli tam i „světští“, co volí Okamuru, protože nemají rádi Ukrajince. Doufám, že jsem jich aspoň pár poctivou politickou prací dokázal odtáhnout od extremistů. Neříkám, že k Fialovi, ale třeba aspoň k volbám.

Tu kampaň jste ale ještě zažil. Jak na vás působila, když sám máte zkušenost ze showbyznysu?

Měl jsem nejdřív pocit, že jsme se z toho antibabišovského přístupu poučili. Říkal jsem si – super, teď nám to možná i pomůže. Jenže nakonec ne. Když jsem viděl billboardy, kde bylo „my“ a na druhých Babiš s Konečnou, říkal jsem si, jestli tohle je ta cesta… Chyběl mi náš vlastní program. Je potřeba lidem něco nabídnout, ne se jen vymezovat.

A jak byste dělal kampaň vy?

Myslím, že Fiala to nakonec nedělal špatně. Fiala, verze 2025, se mi líbila. Když si vzpomenu na Petra Fialu z roku 2014, to byl úplně jiný člověk. Teď byl mnohem jistější, mluvil s lidmi, byl lidovější. Když jsem s ním mluvil, říkal jsem mu: „Petře, nejste z Moravy?“ „Jsem,“ odpověděl. „Tak proč nejdete třeba sekat v saku?“ Teď už na mě působil mnohem přirozeněji.

Na poměry ODS nebo SPOLU to byla vlastně dobrá kampaň. Třeba lidé z KDU-ČSL, ti se mi fakt líbili.

Ty billboardy s Konečnou se sice nepovedly, ale jinak musím říct, že na poměry ODS nebo SPOLU to byla vlastně dobrá kampaň. Třeba lidé z KDU-ČSL, ti se mi fakt líbili, viděl jsem, že tomu rozumí. Peníze tentokrát nebyly vyhozené.

Ale dalo se to vůbec technicky vyhrát?

Těžko říct. Když vidím výsledek, nejsem si jistý, jestli by to šlo, i kdyby se nestal ten průšvih kolem Pavla Blažka. Jasně, dopadlo to příšerně, ale vlastně to nebylo tak hrozné, jak by mohlo být. Viděl jsem ve vězení, že Stačilo! chtěli volit bachaři i vězni. Ale když vidím výsledek Andreje Babiše, to je prostě vůle lidu. Bůh ví, jestli se to technicky dalo zvrátit. Nejsem si tím jistý. Nečekal jsem, že dostane tolik.

Teď probíhá na sítích hádka, jestli má ODS či někdo zachránit národ a jít s Babišem, nebo se na to vykašlat a nechat ho v tom povařit. Co vy na to?

Jo, toho jsem se bál. Vím, že jako strana jsme toho schopni. Petr Fiala asi ne, ale ODS jo. Děsil jsem se, že se objeví nějaká státotvorná skupinka, co by šla do vlády. To bych si fakt nepřál. To by byl konec ODS. Jako skončila ČSSD.

Já vím, že Babiš není zase tak strašný, ale problém není jen on, ale lidi, co s ním přijdou. To je ten průser. Znám některé z nich, znám Klempu (Oto Klempíř, Motoristé, pozn. red.). Když si vzpomenu třeba na Jarku Pokornou Jermanovou, která má být stínová ministryně kultury, to si vůbec neumím představit. Jasně, jsou argumenty o záchraně státu a v ODS možná nastane „obrodný proces“, ale doufám, že ODS zůstane v opozici. Vstoupit do téhle vlády by byla zrada na voličích.

A co SPOLU, jak by mělo pokračovat?

No, SPOLU asi musí skončit. Chápu ty hlasy ve straně. Jsem liberál, ne konzervativec, takže to vidím trochu jinak. Ale jo, rozumím i těm, kteří říkají, že ODS musí jít sama za sebe, jak byla zvyklá.

Pak ale ODS ve sněmovně zůstane sama.

Možná ano. Mně se ta spolupráce ale líbila. Měl jsem dusno s hlavní kanceláří, takže jsem některé věci radši řešil přes KDU-ČSL. Líbila se mi jejich organizovanost a Tomáš Zdechovský je můj kamarád. Ale i v Řeporyjích mi teď říkali: „Hele, tak co, půjdeme jako ODS, jak jsme byli zvyklí, a budeme vítězit, ne?“

A teď máte vlastně jaký status?

Vymysleli jsme v ODS takovou věc – dočasné pozastavení členství. To je výborný vynález pro rebelanty, kteří ještě nemají být úplně vypuzeni. Teď jsem si odseděl trest a se svolením pražské centrály se možná vrátím zpátky. Věděl jsem, že se jednou ráno probudím a po dvaceti letech nebudu ve straně. Říkal jsem si – jaké to bude? No, probudil jsem se a zjistil, že jsem novinář. Dá se s tím žít.

A když teď vidíte počínání Motoristů, musí vás to jako člověka ze showbyznysu bavit, ne?

Jo, to je jízda. Znám Filipa Turka, znám Gabrielu Sedláčkovou. Ve mně se probouzí škodolibost. Místo abych se bál o stát, tak to těm voličům skoro přeju. Každý má takovou vládu, jakou si zaslouží. Už po té první schůzce jejich klubu – to byl konec. Teď tam zvolí jako předsedu jednadvacetiletého kluka. Političtí amatéři a nýmandi. Celé je to bizár.

Ve mně se probouzí škodolibost. Místo abych se bál o stát, tak to těm voličům skoro přeju.

Říkám si: jen ať je Turek ministrem zahraničí, když je to vůle lidu. Mně se hrubě nelíbilo, když nás reprezentovali Zeman s Babišem, ale tohle? To je další level. Kdyby Turek prostě řekl: „Jo, jsem nacista, no a co,“ bylo by to možná upřímnější. A pořád mohlo být hůř – mohlo tam být i Stačilo!. Marně jsem vězňům vysvětloval, že by mohli přejít od Babiše ke SPOLU. Někteří naštěstí utekli. Říkal jsem jim: „Kluci, ta Konečná, to není pro lidi, to je lobbistka nadnárodních korporací.“ Oni si snad mysleli, že se tam pere za lid.

Myslíte, že Babiš tu vládu slepí?

Slepí. Ale jako obvykle to nedovládne. To je ten rozdíl mezi Babišem a Fialou. Fiala tu vládu dovládl, i když to neměl jednoduchý. Řešil problémy za zavřenými dveřmi, držel to pohromadě. Teď bude vládnout parta politických amatérů bez zkušeností. A víte co? Já těm lidem přeju, aby si to zažili. Nevážili si Fialy. Říkal jsem to i v kriminále: „Co vám vlastně vadí na Rakušanovi?“ Já myslím, že si žijeme docela dobře.

Vy se k tomu vězení spontánně vracíte…

Sorry!

Ne, to je pořádku, já jsem si to jenom chtěl psychologicky nechat na konec, ale když nedáte jinak: Co je v kriminálu jiné, než jak si to běžný člověk představuje? 

Není tam to napětí. Já jsem byl přesvědčený o tom, že se tam budu muset o sebe trochu postarat. Hodně lidí na malém prostoru, kriminálních živlů. Já se pak ale dostal do přísné ostrahy, kde mají všichni víceleté tresty, mezi žádné alimentáře s nízkým stupněm zabezpečení. Nedošlo mi, že jak mám paragraf plošné vyhrožování, tak jsem se ocitl na smutném místě, kde si chce každý hlavně odsedět trest a jsou s tím smíření. Tak tam čas tak nějak smutně plyne a napětí tam nebylo.

Co mě překvapilo, že není vězení jako vězení a nečekal jsem, že poměry na Pankráci, kam jsem mermomocí chtěl, jsou tak divoké oproti stejnému stupni zabezpečení v Liberci. Kdo je novinář nebo u koho je předpoklad, že by to mohl nějak zpětně reflektovat, toho na Pankráci nemůžou nechat. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži.

Je to velké vězení, spíš taková čekárna na rozsudky, kde bují jevy signifikantní pro vězeňství, mobilní telefony, opiáty, já už jsem za pět dní hulil, věděl jsem, že bude párty a kdy bude, a to jsem tam byl chvilku. Kdybych si chtěl zavolat, tak bych si zavolal, mně se tam velice líbilo. Měl jsem s sebou knížky, vodili mě po areálu třeba k doktorovi a viděl jsem všechna ta místa, kde věšeli K. H. Franka, a dokonce jsem si vynucoval celu Václava Havla. Poměry na tom oddíle byly boží.

Kolik jste toho přečetl?

Naskočil jsem tam někdy ve středu a v sobotu mě dávali na oddíl a já jsem už pět knih věnoval vězeňské knihovně. Tam totiž není co jiného dělat. Třetinu trestu jsem strávil na cele sám nebo s někým, případně jsem byl na díře (samotce), snad polovinu trestu. Já jsem byl zlobivější vězeň, nebo jsem nastupoval do vězení a pár dní musel být sám. I Bibli jsem přečetl a ta je dost rozsáhlá.

Nevěděl jsem, že jsou ve věznicích tak dobře zásobené knihovny, byť v Liberci ke konci jsem tam měl ještě připravený takový komínek na tu tvrdou díru, samotku. Tam šlo mít jen Bibli nebo nějakou náboženskou literaturu, taky právnickou. Já byl tak zoufalý, jak už jsem jim všechno vyčetl, že jsem si půjčil polskou ústavu v polštině a měl jsem ji připravenou v té hromádce.

Co bylo nejlepší?

Nečekal bych to, ale nejvíc mě dostala Kantůrková – Přítelkyně z domu smutku. Viděli jsme to všichni jako seriál, ale ta knížka je ještě lepší. Sedí tam jako politická vězeňkyně na Ruzyni a kolem ní orloj ženských typů. Silný čtení.

Četl jsem i vězeňskou literaturu obecně – Žaluji a další o bolševických a nacistických kriminálech. Po tom všem jsem si v Liberci připadal jak v ráji. Musel jsem si připomínat, že tam nejsem za odměnu. Spoluvězni mi říkali „doktore“, protože mám tři semestry, a já jim psal stížnosti. Vězni často neumí psát ani číst. Zkušení basmani mi radili, ať nevopruzuju s vnitřním řádem, ale já jsem s ním otravoval pořád. Jinak jsem si ale uvědomil, že sedím v civilizované Evropě, v demokratickém státě.

Tak jste se vrátil napravený?

Trošku jo. Pořád jsem to já, ale možná o něco rozumnější. Bylo to zbytečné, to moje „propálení“ tříměsíčního trestu přestupky – to musí být člověk kretén. Stálo mě to hodně, mandát i pověst. Představoval jsem si, jak vyjdu z vězení jako úřední osoba, což se ještě nestalo, a vrátím se do funkce. Přepočítal jsem se. Ale snad jsem vyšel trochu moudřejší. Možná jsem konečně dospěl.

Co teď s načatým životem?

Dostal jsem nabídku z dopravního podniku na řidiče tramvaje. Vždycky jsem si říkal, že se jednou vrátím k novinařině, ale možná už je pozdě. Musím si najít práci, to je taky součást trestu. Možná jsem v komunálu ještě neřekl poslední slovo. Bylo to poučné.

Bude z toho kniha?

Jo, něco už píšu. Mám rozepsané dvě věci a teď jsem si konečně sedl a otevřel Word. Nazval jsem to pracovně Sběratel kázeňáků, protože to jsem ve vězení byl. Není to ještě na memoáry, ale dokud to mám v hlavě čerstvé, chci ten kriminál popsat.