Patří rozhodně k nejvýraznějším britským politikům. Mluví se o něm jako o „Trumpovi, který mluví latinsky“. Na jednu stranu jej známe jako autora skandálních výroků a mediálních konfliktů. Jako sloupkař deníku Telegraph se musel omluvit státu Papua – Nová Guinea, když o něm napsal, že v něm vládne kanibalismus. Celkem nedávno si také dělal legraci z oblečení ortodoxních muslimských žen. Podle BBC řekl, že tyto ženy nosí burky, aby vypadaly jako poštovní schránky.

Na druhou stranu byl ale Boris Johnson šest let úspěšným primátorem Londýna. Třebaže se o něm mluví jako o „šambolické“ osobnosti (chaotický, neschopný sebeorganizace), tak se jeho vláda nad Londýnem spojuje s výrazným poklesem kriminality, zvýšením bytové výstavby a úspěchy v dopravě. Ačkoli je konzervativec, způsobil v Londýně boom cyklistiky, když masívně podporoval půjčovny kol. Symbolickým úspěchem jeho kariéry je ale pořádání olympijských her v roce 2012, které oživily londýnské podnikání a vůbec ekonomiku města.

S Borisem Johnsonem nastupuje do čela Spojeného království člověk, o němž se často mluví také jako o podrazákovi. Nejprve podrazil někdejšího vůdce konzervativců Davida Camerona, který ho přitom uvedl mezi kandidáty na ministerské posty. V debatě o brexitu se vůči svému dobrodinci radikálně vymezil. Johnson nebyl původně zastánce tvrdého odchodu Velké Británie z Evropské unie, ačkoli byl spíše euroskeptikem. Jako starosta Londýna ještě chválil jednotný trh s evropskými státy. V kampani před referendem se ale snažil odlišit od šéfa své strany a zaujal probrexitové stanovisko. Tím strhl výraznou část konzervativců, neboť byl prvním politikem z klasického politického establishmentu, který se postavil ostře proti členství v EU. Přitom ovšem čelil kritice, že v kampani lhal o tom, jak drahé je pro Británii členství v EU.

Za podrazáka musela Johnsona jistě považovat i dosavadní premiérka Theresa Mayová, když rezignoval na funkci ministra zahraničí pro nesouhlas s jejím plánem brexitu a dohodami s EU. V rezignačním dopise Johnson Mayové napsal, že chce udělat z Velké Británie „kolonii Evropské unie“.

Jakého bude mít nyní Velká Británie ministerského předsedu a co z toho plyne pro Evropskou unii? Určitě to nebude nuda.

Johnson je autorem rozsáhlé monografie o Winstonu Churchillovi a je proto příznačné, že se prezentuje jako bojovný chlap a někdy surovec, který má ovšem to nejlepší vzdělání a aristokratické předky. Přes jednu praprababičku a jednoho württemberského krále má být vzdálený příbuzný i s britskou královnou. Zároveň má i rusko-židovské předky, přičemž z této rodinné tradice pochází i jeho jméno Boris.

Vůči Rusku ale Johnson přitom zastává ostře nesmlouvavé stanovisko. Putinův režim přirovnal dokonce k nacistickému Německu a po otravě bývalého ruského agenta Skripala trval na zodpovědnosti ruské vlády. Dokázal spustit lavinu, při níž 29 zemí včetně USA, Kanady, Austrálie a států EU vyhostilo celkem 140 ruských diplomatů. Od té doby Johnsona v Kremlu nenávidí, což nemusí být pro Západ až tak špatná zpráva.

Jeho silácké vystupování vůči Evropské unii je ale celoevropský problém a v tomto ohledu je třeba se s Johnsonem připravit na značné turbulence. Na druhou stranu, referendum o brexitu má neodvolatelnou povahu, jakkoli se v ní silně projevila právě ruská manipulace s fakty, což je obrovský paradox Johnsonovy cesty do Downing Street 10, kde sídlí britští premiéři.

Brexit je realita naší doby. Jeho zrušení by znevážilo britskou demokracii a jeho natahování je nesnesitelné. Jestliže si Velká Británie přála v referendu odchod, tak nelze udělat nic jiného, než ji z EU odvézt, aby se mohla co nejdříve po různě klikatých cestách znovu k Evropě navracet. Podstatné je, že s Johnsonem neodchází Velká Británie ze západního společenství, nýbrž jen z jedné jeho instituce. Nepřechází na ruskou stranu sporu o civilizační hodnoty a o samotnou demokracii. Tím si můžeme být jisti. Všechno další je ale s Johnsonem otevřené.

S novým vůdcem konzervativců to určitě nebudou mít lehké ani britští labouristé, protože Johnson rozhodně není žádná šedivá myš a má šanci zachránit skomírající konzervativní stranu a zároveň tím oslabit extrémistické síly vedené brexitovým čarodějníkem Nigelem Faragem, což je anglický souputník našeho Tomia Okamury.

Referendum o brexitu zamávalo britskou politikou i Evropou. Když nová šéfka evropské komise Ursula von der Leyenová nadřazuje počet žen ve funkcích a další genderová témata nad nejpodstatnější výzvy naší doby, tak jen ukazuje faktickou bezradnost. Vztah s Velkou Británií – stejně jako s Amerikou – bude patřit k těm nejdůležitějším otázkám soudržnosti Západu a jeho síly v narůstajícím konfliktu s nedemokratickým světem. Johnson bude nepříjemný a tvrdý partner, ale není to nepřítel. Po brexitu je ve Spojeném království snad nejsilnější proevropské hnutí západního světa a civilizační a hodnotové vazby Evropy s Británií jsou velice silné. Komplikovaný rozvrat, který brexit způsobil v britské politice ale nejde dost dobře urovnat jinak, než se silnou osobností v čele, jakkoli se nám nemusí ve všem líbit.

S použitím článků BBC a komentáře Jana Fingerlanda z iRozhlasu