Premiér Andrej Babiš zapálil 17. listopadu 2019 svíčku na Národní třídě v Praze při příležitosti 30. výročí sametové revoluce. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
I přes poněkud bombastický titulek se nejedná o žádný vysoce spekulativní paradox. Je to trivialita známá, co svět světem stojí. Mudrc tak starověký, že se ani jeho jméno nedochovalo, formuloval axiomatický princip: „Nemůžeš-li nad nepřítelem zvítězit, postav se mu do čela.“ Niccolò Machiavelli dosadil místo nepřítele „dav“, dnes by se více hodil pojem „trend“ – přijde to nastejno. Smyslem postupu je cestou drobných záměn zmocnit se duchovního odkazu historické postavy s velkým společenským dosahem a v možné míře ho vztáhnout na sebe. V podstatě ho vytunelovat se všemi jeho pozitivními konotacemi a zušlechťujícím citovým nábojem. Proces je to nejednoduchý, nikoli však nemožný. V dějinách se vyskytoval nesčetněkrát.
V sovětském Rusku platilo, že Stalin je Lenin dneška. Znamenalo to, že Stalin v podstatě pokračoval v uskutečňování Leninova ideálu nastolení všeobecného blaha, ať to stojí, co chce. Nová doba a pozměněné podmínky si vyžadovaly jiné, mnohem dokonalejší metody. Princip však vždy zůstával stejný. Proto je výčet příkladů nekonečný. Francouzští prezidenti Chirac a Macron chtěli být de Gaullem dneška, Donald Trump by byl rád viděn jako Ronald Reagan dneška, atd. až k těm nejdrobnějším: Nicholas Maduro je prý Bolívarem dneška. Snaha stylizovat se do pózy nějaké významné osobnosti a vysát jeho aureolu vyžaduje samozřejmě dva vstřícné pohyby: postupné znehodnocování společenského idolu a stejně postupné nadhodnocování vlastních zásluh – až k bodu, kde se protnou.
Lidé mdlého ducha nebo věčně včerejší politici v zanedbaném intelektuálním stavu to pochopí později, když smysl procesu začne být jasný všem. Druhý sled tažení plný pohotových dvorních dodavatelů bludů a politických markytánek, který nevidí dál než na záda předního voje, se bude ještě dlouho brodit ve vyjetých kolejích. Budou měnit významy slov na opačné, obracet realitu naruby jak smrduté ponožky – ve snaze nemilou skutečnost uřknout. Budou se navzájem předhánět ve svém úsilí dokázat, že nespokojenci na Letné jsou zakuklení bolševici, možná tak trochu i fašisté, každopádně usilující rozpoutat pražský Majdan, provést státní převrat, nastolit novou totalitu, mnohem, ale mnohem horší, než byla ta minulá, v podstatě lidumilná a tolerantní. Dnes chtějí, aby padaly hlavy politiků, ale podle Freuda to má symbolizovat zítřejší opravdové uřezávání hlav na způsob Islámského státu. Kolaborují se světovým Zlem podle vzoru svého vzývaného kolaboranta Havla. Především chtějí zneuznat výsledky svobodných voleb, což dokazuje, že nejsou demokraté.
Poslední blud je obzvlášť kuriózní a žalostný. Více nebo méně svobodné volby se konají všude a nikde nejsou důkazem demokratických poměrů. Často vedou ke vzniku různých diktatur, demokratur a neliberálních demokracií. Takovým ultimativním důkazem demokracie v zemi je právě možnost pokojných protestů, které nejsou stávkou a nedotýkají se ničích práv. Chuť potřít a vyzmizíkovat Letnou je při bližším ohledání vlastizrádnou snahou připravit Česko o jediný silný důkaz toho, že tu stále ještě vládne živá demokracie – argument, který se vládě bude hodit při každém sporu s EU mnohem víc, než kdyby v zemi panovalo hřbitovní ticho. Nic naplat, tito vykladači jen dokazují, že jsou sto let za opicemi. Nevidí a nerozumí tomu, co se jim odehrává před očima. Nevidí, že právě Havlovými ctnostmi budou odteď poměřovány zásluhy Andreje Babiše. Měli by už začít hysterkovat a panikařit, ježto půda jim ujíždí pod nohama. Zdá se, že na otřesy citlivý premiér už to cítí v kostech.
Ten není pyšný na své členství v komunistické straně. Nikdy to neřekl jinak a neřekne to ani příště. Je to slůvko zvážené na lékárnických vahách, filigránská práce Babišových marketérů. Vůbec to neznamená, jak se někteří modroocí koumáci domnívají, že je svou minulostí zahanben, zhnusen nebo že se za ni, chraň bůh, stydí. Prostě není na ni pyšný. Pojem „pýcha“ má vysloveně negativní náboj, na rozdíl třeba od hrdosti. Tož zavrhnout pýchu, to cti netratí. V žádném případě se za nic nemusí vysloveně omlouvat.
Neomezuje se však na to, že svou práci pro StB vehementně popírá. Zároveň usilovně pracuje na tom, aby spolupráce s StB ztratila své démonické konotace. Lidé, jejichž služební povinností je dbát na uzavřenost vnitráckých archivů, začali jak na zavolanou tu tam, tu onde trousit do tisku různá kompra na veřejně známé osobnosti, až doteď bezúhonné. Anebo odhalovat, kdo z nich byl členem nebo kandidátem komunistické strany, nebo, jako Havel, kandidátem na důvěrníka StB. Nic to neznamená, leč špinavá koule je vržena. Křižácké tažení na odhalení cizí minulosti vůbec není náhodné a nepřichází zbůhdarma. Nejde jim o ryzí pravdu a nic než pravdu. Svým zpozdilým honem na čarodějnice chtějí dosáhnout toho, aby spolupráce s StB začala být vnímána jako běžná banalita, jako český národní sport. Všichni jsme tak trochu donášeli, všichni malinko udávali, všichni máme nějaké to máslíčko na hlavě. Relativizované zlo totiž přestává být zlem. Když jste nebyl chycen za ruku při krádeži v samoobsluze, neznamená to ještě, že jste nekradl. Pouze jste nebyl chycen při činu. Že jste nebyl odhalen jako agent StB, může znamenat jen tolik, že buďto odhalen ještě budete, anebo že jste měl hodně vysoké krytí. V podstatě odhalení agenti jsou na tom líp – nebylo jim dopřáno vysokého krytí, jsou jako každý jiný. Andrej Babiš je jako každý jiný, je jeden z nás, jen na rozdíl od mnoha jiných není na svou minulost pyšný.
Andrej premiér Babiš si je pokorně vědom, že zatím ještě není celý Havel, i když se pilně snaží. Jeho procítěný hold prvnímu prezidentovi Česka přiměl nejednoho odpůrce zamáčknout slzu v oku. Jeho talentovaní marketéři rozestavili televizní kamery a rozsadili hosty tak, aby se do záběru dostaly profily některých známých chartistů. Dá se předpokládat, že lidé povědomých jmen přemosťující propast mezi ním a „havloidy“ se nyní budou častěji míhat v „betlémech“ za Babišovými zády. To jistě donutí hlasité Havlovy odpůrce zezelenat v tváři jako pověstná Zemanova tlačenka. Leč Babišovi to očividně nevadí – odvaha je součástí jeho přerodu a nejspíš je připraven podstoupit zásadní politický střet se zpátečníky. Součástí premiérova transformačního úsilí je také demonstrace jasné prozápadní orientace. Havlovu původní liknavost dávno překonal přesvědčivými důkazy svého bezvýhradně prozápadního cítění. Vztahuje se to nejen k evropské jednotě: z českých vrcholných politiků byl s velkou slávou přijat také v Bílém domě, na rozdíl od jiných marných čekatelů.
Nyní to potvrdil svou návštěvou Ukrajiny. Z jeho neslýchaně odvážných projevů doprovázených sympatickými obrázky ukrajinského hlavního města musela dlouhá řada jeho včerejších stoupenců-putinomilů dostat svědivou vyrážku a neléčitelný psotník. Pomátl se snad předseda vlády, že žádá vrácení Krymu a Donbasu jejich zákonitým majitelům? Jak na tomto pozadí hodnotit anabázi jeho milovaného syna Andreje zavlečeného přes ruské území na okupovaný Krym? Prý se mu tam dostalo náležitého odpočinku v náručí ženy, již si měl v dohlednu brát. Ví někdo něco o dalším osudu této dobrotivé samaritánky? Jak kdysi v souvislosti s Čapím hnízdem rázně konstatoval premiér, z lásky k dětem se smí lhát i v politice – jen lidské hyeny se mohou hnidopišsky šťourat v cizím špinavém prádle. Čo bolo, to bolo, terazky som Havelom!
