Nový Týdeník FORUM na titulní straně vítá výsledek polských voleb jako nadějný vzkaz i pro sousední země. Šéfredaktor Pavel Šafr se zamýšlí i nad tím, jak by si jej měla přečíst česká pravice: „České konzervativce by nemělo trápit, že se doba vlády PiS nachýlila, ale měli by spíše přemýšlet nad tím, jaký druh konzervatismu má budoucnost. Ten, který konzervuje minulost a sází na zaostalost, se v polských volbách ukázal sice znovu jako silný, ale už ne dominantní.“
Reportérka Lucie Tomanová strávila několik dní v ukrajinském Charkově a podělila se o své dojmy. Jde o další ze svědectví o nezničitelnosti touhy člověka vést „normální“ život i během zničující války. Třeba taková škola: „V ulicích neuvidíte moc dětí. Školy jsou zavřené a školáci z druhého stupně základních škol i středoškoláci mají výuku on-line. Menší děti z prvního stupně se učí v charkovském metru. ‚Máme celkem sedm takových podzemních škol. Děti se střídají, část má výuku dopoledne, druhá část odpoledne,‘ vysvětluje tutorka Polina. Teď se zrovna střídají směny. Některé děti přivádějí a vyzvedávají rodiče, ostatní přiváží a odváží speciální autobus s policejním doprovodem. Pokud začnou po cestě houkat sirény, jdou děti do nejbližšího krytu.“
Podtitul portrétu Liora Raza konstatuje, že hvězda seriálu Fauda bojuje za svou zem i ve skutečnosti, a vůbec to není nadnesené tvrzení. Bývalý člen tajné protiteroristické jednotky, ale také herec a scenárista, jenž před několika lety uhranul diváky v hlavní roli seriálu Fauda, na svých sociálních sítích nyní šokuje realitou. Realitou, která překonala i ty nejčernější představy scenáristů. Ti v půlce letošního září oznámili natáčení nové série Faudy, v pořadí už páté. Původně měl být hlavním námětem masivní vpád mnoha nepřátelských ozbrojenců Hamásu na izraelské území, tvůrci možnost teroristického útoku na svou zemi v takovém měřítku ale nakonec zavrhli jako přehnanou. Opak se stal pravdou, a tak Lior tentokrát nezamířil do nebezpečí společně s filmovým štábem, ale pouze se svou zbraní jako dobrovolník. S ostrými náboji.
Pod titulkem Ztratili jsme pojem o tom, co je město si tentokrát povídáme s architektem Petrem Pelčákem, který se dlouhodobě věnuje odpovědnosti architekta, a rovněž problémům současné architektonické a urbanistické praxe. Mimo jiné říká: „Města jsou naše historie. Jsou zhmotněnou formou společného bytí. Budují se věky. Přijímáme je jako zděděný statek a zděděnou hodnotu. Samozřejmě hmotnou, ale především kulturní. A naší povinností je tuto hodnotu udržovat a předat dál. Město se proto musí permanentně budovat. A to nyní neděláme. Ani stavbami, ani způsobem života. Přestali jsme se například do města hezky oblékat – proč taky, když většina po ulicích chodí v teplácích či jakýchsi pyžamech.“
