Horké letní měsíce na Svatopetrském náměstí FOTO: ČTK/AP/Gregorio Borgia
FOTO: ČTK/AP/Gregorio Borgia
Papež František se nedávno opět vyjádřil ke spalujícím horkům, která souží řadu států světa. Problematiku klimatu nazval ve své encyklice Laudato si’ „obecným dobrem“. Žádná země ani jednotlivec nejsou schopni zmírnit či vyřešit dopady klimatických změn samotní, vlastními silami, nebo dokonce jen pro vymezené území. „Neexistují politické či sociální hranice a bariéry, které nám dovolují se izolovat, a proto také neexistuje prostor pro globalizaci lhostejnosti,“ dodal papež.
Jednání, které někde nenávratně poškozuje životní prostředí a snižuje již tak žalostnou kvalitu lidského života, někdy připomíná prvky jakési rozšířené sebevraždy. „Kdyby někdo sledoval planetární společnost zvnějšku,“ píše František, „žasnul by nad podobným jednáním, které nezřídka vypadá sebevražedně.“ Odpovědnost za stav tohoto světa se i na půdě církve stala jakýmsi jedenáctým přikázáním. A Bohu díky za to.
Jedna z papežových výhod je, že má skrze struktury a přátele globálně rozvrstvené církve vcelku detailní povědomí, s čím křesťané jednotlivých zemí nejvíce bojují a co zásadním způsobem ovlivňuje jejich každodenní životy. Horka, která panují skoro v celé Evropě, tím spíše v její jižní části, nepamatují lidé po desetiletí.
Pokud by zemědělci, vinaři a ovocnáři nemohli využívat pracně budovanou síť závlahy, jejich letošní sklizeň by byla katastrofální. Domy a byty, v nichž není instalována klimatizace, jsou neobyvatelné, a pro ty nejslabší, tedy pro děti, nemohoucí a seniory, se doslova stávají pastí. Jenže klimatizace, jak připomíná papež v Laudato si’ (čl. 55), je vlastně jen náplastí na mnohem větší zranění. Klimatizace, která dokáže paradoxně zachraňovat lidské životy, spotřebovává další energii a přispívá do koloběhu negativních klimatických změn.
Bavil jsem se u nás i v jižní Evropě s lidmi, kteří pracují v pomáhajících profesích, o tom, jak kromě samoty dopadá na seniory právě ona smrtící vlna horka, před kterou nemají kam utéct. Leckoho pobouří zpráva, že někdo nechal v autě na parkovišti psa, nebo dokonce dítě. Není však příliš známo (a statistika tyto případy podle mého mínění nesleduje), kolik lidí – v Česku i celosvětově – doplatilo svým zdravím a životem na vlnu vysokých teplot, před nimiž není úniku.
Nejen římskokatolická církev může v těchto dnech nabídnout lidem celodenně otevřené kostely, kde je možné se vedle duchovního ztišení také ochladit. Řada evropských a amerických měst prodlužuje otevírací dobu muzeí, knihoven a veřejných budov, kde funguje klimatizace. Vznikají aplikace, které člověku pomohou ve městě najít nejbližší zdroj vody, park, podloubí a stín.
V osobě současného papeže se spojuje jednak zvýšený zájem církve o otázky životního prostředí a klimatu, které jsou součástí širšího uvažování, tzv. etiky stvoření, jednak otevřený a tolerantní pastorační přístup ke všem lidem, kteří přicházejí na práh církve a kostelů hledat některé odpovědi na své otázky.
Myslím si, že by i naše česká církev mohla začít s naléhavou obnovou své autenticity a věrohodnosti, kdyby v běhu všedních horkých dní nabídla lidem bez výjimky to, co má – slovo naděje, vodu a otevřené kostely jako místa setkávání, modlitby a dialogu.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
