Zahrada rozkoší – olejomalba nizozemského umělce Hieronyma Bosche (výřez) FOTO: pxhere.com
FOTO: pxhere.com
Určitá opouzdřenost je každé bytosti vlastní. Ba dokonce občas je nezbytná, izolace má své opodstatnění, nicméně jen na přechodnou dobu. Příroda zná zakuklení, zaobalení živočicha do kukly, případně ještě do kokonu. Je to nezbytný krok pro přechod z larválního stadia v dospělého jedince, brouka nebo motýla. U člověka je to obal infantility, který je nejprve nepostradatelný, ale pro další vývoj je třeba se z ochranných obalů a blan vymanit a vymotat. Opustit somnambulní stav, dětinskost, mýtus. Vyjít ze zámotků představ, z povijanů vštípených schémat a přejatých informací. Narodit se ještě jednou. Obrátit se. Rozhodnout se pro dospělost, začít brát vážně skutečnost. Samo sebou, není to jednoduché, cesta je náročná a neobejde se bez meandrů a regresů. Na pomoc přichází moudrost předchozích generací, pedagogika, vzdělání – educatio (od lat. slovesa vyvésti).
My jsme civilizace obalové techniky: igelitových pytlů a plastových krabic. Možná že naše kultura tak jednou bude označována: doba obalová. A obal, více či méně prodyšný, více či méně průhledný, se nabízí coby symbol specifického způsobu pobývání člověka na tomto světě. V této souvislosti se objevuje a v poslední době velmi často užívá přiléhavé slovo: BUBLINA. Každý si nese s sebou jakoby od narození svůj virtuální obal – bublinu. Jde o informační bublinu. Před některými informacemi bývají chráněny děti, některé věci nejsou prozatím s to přijmout. Ale i v dospělosti se nadále schováváme do kokonu, opouzdřujeme se, zalézáme do futrálu (viz slavná Čechovova povídka). Jestliže nevycházíme ven, uzavíráme se a zabydlujeme se v bublině. Blány bublin drží nejrůznějšími fobiemi, úzkostmi a strachy ze světa, ze života i smrti.
Bubliny bývají čiré, průhledné, svět je skrze ně viděn, ale poněkud překrouceně, protože chybným prizmatem; uzavření v bublině neznamená, že by do ní nové informace nepronikly, jsou ale moderované či přímo deformované. Anebo vskutku některé informace jsou zcela odfiltrované – bublina průhledná již není. A jsou bubliny mladé, pružné, a jsou bubliny ztvrdlé, sklerotické. V bublinách se ocitají jedinci: ale není dobré člověku býti samotnému ve své bublině! Bubliny mají proto sklon k vzájemnému propojování se a ke vzniku větších a větších bublin, v nichž si hoví i velké počty lidí. Nicméně již tam, kde se dva nebo tři sejdou ve jménu nějaké lži, společná bublina je vytvořena. Lidi se spojují a zároveň uzavírají, vzájemně se utvrzujíce ve svém vidění světa. Tak i partneři, rodiny anebo různé party a společenství se zabydlují v obranné pozici vůči světu a vytvářejí své bubliny. A taky národy propadají specifickým, do sebe zahleděným postojům, takže můžeme mluvit o bublině nacionalismu. Někdy bývá celá společnost ohrožena lží a propadá masovému šílenství v bublině nějakého uzavřeného světonázoru, ať už je to fašismus nebo komunismus nebo nějaká jiná ideologie.
Jedinec má sklon považovat svou bublinu za identitu. V případě kolektivní bubliny je hledán znak, prapor, jméno, člověk, s nimiž se jednotliví příslušníci té které bubliny identifikují. (Zvnějšku mohou být tyto znaky nebo „osobnosti“ nazřeny a diagnostikovány jako nafouklé či již splasklé bubliny.) V souvislosti s omezeným pokrouceným vnímáním světa má bublina sklon používat omezený slovník a jazyk. Je-li bublina nacionalistická, je tím jazykem rodný jazyk. Omezeným, jediným jazykem vládli příslušníci bubliny jménem Bábel, stavitelé i zedníci takřečené babylonské věže a města z knihy Genesis. (Poznámka na okraj: existuje teorie, podle níž slovo „bábel“ čili zmatek je onomatopoietického původu, podobně jako české „blábol“; u slov „bublat“ a potažmo „bublina“ je onomatopoietický původ evidentní.)
Bublina má tendenci ke zbytnění. Čirý obal se zakaluje. Materiál ztrácí pružnost. Léty nastřádaná výstelka zastíní svět. Bubliny jako by se proměnily v bezvýchodné bunkry z betonu. Člověk je v bublině uvězněn, je do bubliny zamotán (homo incurvatus in se), ale může si za to více či méně sám, je vinen svou zabedněností. Bubliny se nakonec vymykají z jeho moci a ovládají jej. Neosvobodí-li se člověk primárně od své zaprodanosti bublinám, bubliny jednají již jakoby samy za sebe, vymykají se jeho kontrole, vládnou nad jeho myšlením i konáním. Zakuklení je fatální, izolace definitivní, možná na věky.
S pozoruhodnou intuicí tyto věci naznačuje Hieronymus Bosch svým obrazem Zahrada rozkoší (kolem r. 1500). Zahrada je plná bublin a jiných kulovitých, případně vejčitých útvarů, nejrůznějších tobolek, puchýřů, škeblí a krunýřů, čirých i neprůhledných, v nichž jsou uzavřeni lidé. Původně snad měly ty obaly funkci chránit křehké spojení lidí, nicméně převažuje dojem, že ony bubliny jsou bezvýchodnými celulami a že lidé jsou v nich vlastním přičiněním uvězněni. Celkem zákonitě je tak Zahrada umístěna v triptychu mezi Ráj a Peklo, představuje přirozenou spojnici mezi obojím. Bubliny jsou nebezpečným prodlužováním kvazirajského stavu, kvintesencí marnosti, a důvodně tak předjímkou zkázy, jakýmisi kabinami plujícími pozvolna do pekla.
Sklon k vytváření bublin tu byl asi odnepaměti, nicméně doba digitální usnadňuje jejich spontánní tvorbu, ba co víc, umožňuje jejich záměrné modulování, nafukování, propojování a pěstování. Zažíváme to zas a znova, nyní v souvislosti s šířením iracionálních a paranoidních antivakcinačních bludů. A ony známé prokremelské trollí farmy – to jsou sofistikované dezinformační bublifuky.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77
