ESEJ / Minimálně od počátku modernity žijeme v epoše, kterou lze charakterizovat jako neustálé zrychlování času a kultury okamžitosti. A to jak ve vztahu k novým technologiím, sociokulturní a (geo)politické změně, tak samozřejmě i v souvislosti s celkovým tempem našich osobních životů. Naše doba se zrychluje nejen obrazně, ale i skutečně. Jak ukazuje německý sociolog Hartmut Rosa nebo britský sociální a kulturní antropolog John Tomlinson, žijeme v éře nikdy nekončící „sociální akcelerace“. Všechno musí běžet rychleji: technologie, práce, komunikace, vztahy, zdraví, láska, děti. Tomlinson dokonce tvrdí, že žijeme v „epoše okamžitosti“.

Jak Červená královna říkala Alence (v Říši divů): „Musíš běžet čím dál tím rychleji, ale jen proto, abys zůstala tam, kde jsi, nikoliv proto, aby ses posouvala dál, kupředu.“ Ale co tím získáváme, můžete se ptát. Často jen vyčerpání a paradoxní pocit, že nikdy nemáme v podstatě na nic dost času. Toto představuje jeden z nejdůležitějších rysů či znaků současné pozdně kapitalistické postdigitální modernity. Nové technologie nám měly čas šetřit, ale paradoxně jej máme čím dál méně – toto je zásadní paradox naší současné hypermodernity.

Vstříc časové autonomii

Pokusím se však nabídnout cesty z tohoto bludného kruhu nebezpečné uspěchanosti a „krysího závodu“. Přicházím s řešením takzvané „časové autonomie“ – to jest schopnosti znovu si přivlastnit a „ochočit“ čas jako něco víc než pracovní kalendář, meetingy a notifikace, tedy jako jen to, čemu staří Řekové říkali Chronos. Nejde jen o nějaké naivní a nikam nevedoucí „zpomalování“ – to je v současnosti prázdná, bezobsažná nádoba. Pomalost dnes funguje především jako komodita (Slow Travel; Slow Watches; Slow Sex; Slow Science) tedy, jinými slovy, představuje zboží, se kterým se obchoduje na trhu (bez přívlastku, dodal by asi Václav Klaus).

Nabízím produktivní a efektivní alternativu k tomuto soudobému „cul-de-sac“. U časové autonomie jde o právo volit tempa a rytmy, určovat si vlastní časová pole. Dále jde, a to je extrémně důležité, o (znovu)objevení kultury a umění trvání, čekání a trpělivosti. V kombinaci s Rosovým dalším konceptem takzvané „rezonance“ – tedy hlubokého, smysluplného vztahu ke světu, který nelze uspěchat ani naplánovat – vzniká nová teze: chceme-li jako společnost přežít bez pocitu permanentního vyhoření („burn-out“), musíme hledat prostor časové autonomie a rezonanční kvalitu zkušeností, které nám otevřou možnosti k tomu, že budeme nalézat nové cesty a metody vedoucí k nalezení dobrého života.

Produktivní zahálka jako základní předpoklad

To není žádný luxus nebo rozmar. Jakási „produktivní zahálka“ je v jistém ohledu předpokladem svobodného a kvalitního života jedince a společnosti. Toto má své dopady na kulturu, vzdělávání, umění a vědu. Témata času a kultur okamžitostí v naší epoše jsou velmi fascinující. Jak se moderní technologie a globalizace prohlubují, mění se i naše vnímání času a kultury. Zaprvé jde o rychlost informací.

V době sociálních médií a okamžité komunikace je vše dostupné v reálném čase. To mění naše vnímání tradičního času, kdy byli lidé zvyklí na pomalejší, více promyšlené přístupy. Dnes často preferujeme rychlé reakce a krátké, úderné informace. Pomalé či zpomalené odpovědi a reakce se v jistém ohledu nepřipouštějí, anebo nejsou vítány. Zadruhé jde o něco, co lze nazvat jako okamžité kulturní zážitky. V současnosti je nabízena spousta zážitků „na jeden šup“ – od festivalů až po rychlé online kurzy. Mnozí lidé usilují o okamžité uspokojení, což vede k povrchnějšímu prožívání kultury.

Zatřetí je tu už zmíněný nebývalý vliv technologií. Aplikace a algoritmy utvářejí naše voličské chování, což může mít zásadní dopady na naše životy. Tyto technologie ovlivňují nejen to, jak konzumujeme obsah, ale i způsob, jakým komunikujeme a zakoušíme kulturu. A konečně začtvrté jde o reflexi nad/o čase/m. I přes rychlost každodenního života roste touha po hlubším zamyšlení a zpomalení. Mindfulness a návrat k tradicím nabízejí způsoby, jak vyvážit náš moderní styl života. Tato témata jsou důležitá pro porozumění tomu, jak se současná kultura vyvíjí a jak nás ovlivňuje její dynamika. 

Zkoumání času a kultur bezprostřednosti v naší epoše odhaluje bohatou krajinu formovanou technologií, psychologií a společenskými posuny. Jde o jakousi nekončící digitální revoluci a okamžité uspokojení. Trpíme snad všichni, malé děti a staré lidi nevyjímaje, informačním přetížením. Internet vytvořil prostředí, kde jsou lidé neustále vystavováni ohromnému množství informací. To může vést k obtížím se soustředěním a zpracováním informací. Mnohdy – a dokonce neustále – hledáme okamžité uspokojení. Služby jako streamovací platformy, rozvoz jídla na vyžádání a sociální média podmínily lidi k očekávání okamžitých výsledků, což často snižuje trpělivost a dlouhodobé plánování. Zároveň se mění společenská interakce.

Nacházet smysl a smysluplnost

Digitální komunikace transformovala lidské interakce. I když je snazší se spojit, mnozí tvrdí, že kvalita těchto spojení klesla a smysluplné konverzace jsou často nahrazeny rychlými textovými zprávami a emotikony. Zároveň internet usnadňuje obrovskou kulturní výměnu a umožňuje jednotlivcům rychle prožívat a zapojit se do rozmanitých kultur. To však vyvolává otázky ohledně kulturní apropriace a hloubky porozumění, která se za těmito výměnami skrývá. Toto vše má své dopady na umění a kreativitu. Umění je nyní často konzumováno v krátkých formátech prostřednictvím platforem, jako je Instagram nebo TikTok, což vede umělce k přizpůsobení jejich díla rychlému zaujetí spíše než k hluboké reflexi. Místo aby nechali své nápady dozrát, obětují hloubku pro rychlost.

V tomto novém režimu bytí, jak připomněl Iddo Landau ve své knize Hledání smyslu v nedokonalém světě, je čím dál složitější nacházet nejen smysl, ale i smysluplnost. V reakci na rychlou kulturu roste hnutí prosazující všímavost, pomalý život a záměrnost. Lidé hledají způsoby, jak se znovu spojit se svými hodnotami, věnovat čas osobní reflexi a přijmout pomalejší a smysluplnější zážitky. Můžeme však zmínit i proměnu kulturních rituálů. Tradiční praktiky a rituály jsou znovuobjevovány, protože lidé hledají hloubku ve svých zkušenostech a často vytvářejí směs starých a nových kulturních praktik, které ctí osvědčené tradice a zároveň přijímají modernitu.

Toto vše má své zásadní psychologické účinky a důsledku. Tlak na udržení kroku s tempem moderního života může vést ke stresu a syndromu vyhoření. Mnoho lidí shledává stále obtížnějším vyvažovat své požadavky s péčí o sebe. Jak se lidé adaptují na tuto bezprostřednost, mění se i jejich vnímání času. Tendence k multitaskingu a neustálé digitální interakci může způsobit, že se jednotlivci cítí méně přítomní a více roztříštění. Neustálý tlak na udržení kontaktu a zapojení či (pro)pojení může vést ke zvýšené úzkosti a pocitům nedostatečnosti.

Sociální srovnávání se stává snadnějším a škodlivějším, zejména na platformách, které prezentují idealizované verze života. Mnoho lidí si uvědomuje potřebu přestávek od technologií, aby se znovu spojili sami se sebou a se svým okolím. Digitální detox zahrnuje období bez obrazovek, kdy si lidé mohou lépe uvědomit offline interakce, přírodu a praktiky všímavosti.

Diskuse o čase a kultuře bezprostřednosti v současném světě nás vybízí k zamyšlení nad našimi hodnotami a způsoby, jakými se zapojujeme do světa kolem nás. Vyvolává důležité otázky o tom, co bychom mohli obětovat ve snaze o bezprostřednost a jak můžeme najít rovnováhu, která ctí jak efektivitu moderního života, tak hloubku lidské zkušenosti.

Příchod časové postrevoluce

Algoritmy na platformách, jako jsou YouTube a Netflix, upřednostňují obsah, který upoutá okamžitou pozornost, a podporují tak cyklus, kdy senzační nebo trendující témata zastiňují nuancovanější nebo kritičtější diskuse. To může omezit vystavení různorodým perspektivám a podpořit úzké kulturní zaměření. Pokroky v technologiích VR a AR vytvářejí pohlcující zážitky, které mohou předefinovat způsob, jakým interagujeme s kulturními artefakty, historií a jeden s druhým, a umožňují uživatelům interagovat s obsahem okamžitým a hmatatelným způsobem.

Vzestup nástrojů digitální komunikace může vést ke snížení dovedností osobní interakce. Mnoho mladých lidí uvádí, že se v tradičním sociálním prostředí cítí méně sebejistě, což ovlivňuje budování vztahů a emoční inteligenci. Bezprostřednost sociálních médií transformovala aktivismus a umožnila hnutím jako #MeToo a #BlackLivesMatter rychle získat podporu. To však může vést k „slacktivismu“, kdy se jednotlivci zapojují povrchně, aniž by dosáhli skutečné změny, a místo toho se zaměřují na lajky a sdílení.

Vzhledem k obrovskému množství informací dostupných prostřednictvím internetu se tradiční vzdělávací metody turbulentně vyvíjejí. Studenti často hledají rychlé odpovědi, spíše než aby se hlouběji zabývali předměty, což ovlivňuje jejich kritické myšlení a analytické dovednosti. Obrácené učebny: Rostoucí trend ve vzdělávání zahrnuje obrácení tradičního modelu učeben. Studenti se učí nový obsah online vlastním tempem a poté se během výuky zapojují do hlubších diskusí a praktických aplikací, což odráží kombinaci bezprostřednosti s důrazem na porozumění.

V reakci na rychlý kulturní vývoj dochází k oživení oceňování hnutí pomalého jídla, řemesel a lokálních praktik, které kladou důraz na kvalitu a práci před rychlostí a masovou produkcí. Tento trend odráží touhu spojit se s dědictvím a autenticitou. Hnutí prosazující udržitelnost často propagují myšlenku věnovat čas zvážení dlouhodobých dopadů spotřeby. Důraz na „pomalou módu“ a environmentální odpovědnost je v protikladu k bezprostřednosti rychlé módy. S vývojem společenských norem a technologií bude klíčová podpora adaptability.

Pochopení rovnováhy mezi využitím bezprostřednosti a udržením hloubky může jednotlivcům a komunitám pomoci prosperovat. Podpora kritického myšlení a mediální gramotnosti se stává nezbytnou pro navigaci v prostředí plném okamžitých informací a zajišťuje, aby lidé dokázali rozlišit kvalitní obsah od informačního šumu.

Zkoumání kultur bezprostřednosti odhaluje jak výhody, tak i výzvy života v rychle se měnícím světě. V době, kdy se jednotlivci i společnosti potýkají s těmito změnami, patří mezi klíčová témata nalezení rovnováhy, přijetí hloubky ve vztazích a zkušenostech a podpora povědomí o hodnotě času. Dialog o těchto otázkách se vyvíjí, protože lidé neustále hledají způsoby, jak propojit bezprostřednost se smysluplným zapojením.

Filip Vostal je seniorním výzkumníkem na Filosofickém ústavu AV ČR a odborným asistentem na FSV UK, FEL ČVUT a na Vídeňské univerzitě. Zabývá se sociologií a filosofií času, zrychlení, okamžitosti v současné společnosti, problematikou času a AI, temporalitou v kvantové mechanice a termodynamice.