O cestě ze Safedu do Tiberiady aneb Andělé jsou mezi námi

V izraelské Galileji lze kolem Genezaretského jezera zažít všelijaká dobrodružství (Věra Tydlitátová (se svolením autorky))

V izraelské Galileji lze kolem Genezaretského jezera zažít všelijaká dobrodružství | FOTO: Věra Tydlitátová (se svolením autorky)

Na cestách bývám dost často trestuhodně lehkomyslná. Nechávám se bezstarostně unášet mořem barev, zvuků a vůní, pluji zdánlivě nekonečným časem. Klidně usnu v parku na trávě nebo v poušti, nic neuteče, každá minuta je svátkem. Duše se vznáší jako na křídlech a vše nahlíží z jiné perspektivy. Všechno vždycky nějak dopadlo. Starosti a úzkostné myšlenky zůstávají sbalené daleko, pod jiným nebem, doma. Někdy se pak člověk vlastní lehkomyslností prostě dostane do průšvihu.

Před pár lety jsem vozila pár kolegů po Izraeli, vraceli jsme se z Metuly, která leží na severu na svahu Hermonu, a naše cesta vedla do svatého města Safed. Byl studený únorový den, brzy se mělo zešeřit, po nebi se honily šedivé cáry mraků, a navíc foukal ledový vítr. Další nocleh jsme měli zařízený v nedaleké Tiberiadě, proto jsme se po Safedu poklidně rozhlíželi s vědomím, že máme spoustu času.

Čínský vůdce Si Ťin-pching (ČTK/AP/Mark Schiefelbein)

Provázeni mňoukáním všudypřítomných koček, voláním prodavačů šťávy z granátových jablek a pomerančů, zahleděni do výkladů mnohých malých galerií a šperkařství, která zde stojí pro turisty, uctivě zdraveni malými školáčky z chederu, jejichž rituální třásně cicijot na oděvu svědčí o starobylé zbožnosti, jsme vstoupili do izraelského Montmartru a nadčasovosti chasidské spirituality.

Procházeli jsme starobylými uličkami města kabalistů a světoznámých komentátorů Tóry, navštívili jsme slavnou synagogu Jicchaka Lurii s barevnými řezbami i Modrou sefardskou synagogu, kterou tak krásně namaloval Marc Chagall, poseděli jsme u kávy na Jeruzalémské ulici poblíž miniaturního děla zvaného Davidka, které se proslavilo obranou města v květnu roku 1948. O převážně zastrašovacím účinku jeho nepřesných, ale nadmíru hlučných střel pěkně píše Leon Uris ve svém románu Exodus.

Banner Nová Orientace

Vystoupili jsme na vrchol kopce do trosek křižácké citadely, odkud je mezi vysokými borovicemi a cypřiši pěkný výhled na posvátnou horu Meron s hroby významných učenců. A také jsem prošla úzkou uličkou, kde dnes není vůbec nic zajímavého, ale kdysi zde žila stará paní, která každého rána pokládala na parapet svého okénka sklenici s čajem, aby až tudy půjde mesiáš, mohl přijmout toto skromné osvěžení. Když jsem byla v Safedu poprvé, ta broušená sklenice tam stála a zbožná babička stále čekala, nyní je okno již mnoho let prázdné.

„Musíme koupit benzín,“ pomyslela jsme si lenivě. Nádrž byla prázdná. Ale všude přece jsou benzínové pumpy, v samotném Safedu je jich hned několik, při odjezdu natankujeme. Nádrž byla opravdu prázdná, doslova vysosaná, zaparkovali jsme na poslední benzínový škyt.

Náhle se od hory Meron přivalila bouře, smršť a přívaly vody jako při potopě světa. Jestli znáte středomořské zimní deště, víte, co takové živly umí. Voda se valila téměř vodorovně a její provazce chladné jako led byly tak husté, že nebylo vidět ani na metr. Do toho hřmělo a blesky oslepovaly nejen nebe, ale i všechno živé na zemi, dávní ctitelé boha Baala by už utíkali přinášet oběti.

MiIloš Zeman i jeho okolí na Pražském hradě stále funguje jako zástupce ruských zájmů v ČR. (ČTK/ZUMA/Tomas Tkacik)

Jeden blesk sjel po kmeni vysoké borovice a s ohromujícím třeskem oddělil od kmene hořící větev. Schovali jsme se co nejrychleji v autě, ale neubránili jsme se promoknutí a dovnitř jsme přinesli louže vody. Rána jako při konci světa nám rozbušila srdce a přes zamlžené okno jsme spatřili ohnivou kouli, která se vyvalila zpoza několika nejbližších domů. Tak raději pryč z horského města, které stojí tak blízko nebesům, někam do bezpečí, do hotelu při vlídném Genezaretském jezeře… Pouštím naši Mazdu bez motoru z kopce, za rohem má být benzínka.

Pumpa je sotva vidět za clonou deště, navíc její neony a poutače nesvítí. Z kukaně vylézá pumpař zabalený v zimní bundě a v modrém kulichu. Škrábe se na žebrech a jeho obličej vyzařuje směs šoku, strachu, ale i jisté poťouchlosti a jakési euforie, protože se „něco děje“. Tak se často tváří lidé, kteří právě ve zdraví prošli nějakou nadmíru zajímavou katastrofou a už si uvědomili, že se svým heroickým vyprávěním budou brzy miláčky společnosti. Ano, ta pumelice jako z Davidky byl úder blesku zrovna do téhle pumpy. Ne, benzín nám pán v kulichu načerpat nemůže, elektřina je odpálená. Ne, nemá benzín v kanystru. Ne, neví, jak nám pomoci. Prý ať jedeme jinam.

Ostatní pumpy jsou sice nedaleko, ale museli bychom k nim jet přes kopec. Ano, nádrž je prázdná a náš další pohyb je možný jen díky gravitaci. Ano, prší a brzy bude tma. Ano, jsme v troubě. Náš navigátor Petr zírá do mapy a hlásí, že nejbližší čerpací stanice je asi sedm kilometrů daleko. V té chvíli na mne padá ona fatalistická odevzdanost a pocit, že všechno nějak dopadne. Doma bych se již hroutila a propadala se do sebeobviňování. Ale tady jsme „na cestě“. Pouštím auto bez motoru z kopce s vědomím, že pod horou zůstaneme stát a možná tam budeme muset přenocovat. Pomalu se snášíme serpentinami do údolí a okolo nás dopadají ohnivá kopí archandělů.

A pak jsem ji uviděla. U krajnice v tom mrazivém lijáku stála schoulená dívka a mávala na nás. Jindy bych stopařku vzala, ale nyní? Zastavit s rizikem, že se už možná nerozjedu? Otevírat auto přívalu deště a vzít dalšího pasažéra s litry vody na oděvu a botách? Dovézt děvče do údolí a pak jí říci, že dál musí pěšky? Naprostý nesmysl. Zastavuji.

V Amsterdamu stojí novodobý portál s provokativním latinským nápisem (Andreas Praefcke / wikimedia)

Slečna tiše poděkovala a vmáčkla se na zadní sedadlo. Nikdo nemáme chuť ptát se jí, kam chce jet, a ona také mlčí. Možná také jen touží zmizet z hory vystavené bleskům. Odbrzďuji a pouštím naši archu směrem k jordánské proláklině. Ve zpětném zrcátku vidím zlatavě hnědé oči a hřívu vlasů, které se deštěm zvlnily jako ovčí rouno. Děvčeti může být tak šestnáct let, nemá vojenskou uniformu, je to nejspíš školačka na výletě.

Mírně a trochu záhadně se usměje jako Mona Lisa a říká: „K benzínce dojedeme za chvíli, tady zahněte vpravo.“ Pravděpodobně si všimla svítící kontrolky a naší napjaté nálady. Co můžeme dělat jiného než jet co nejdál a doufat? Silnice ztrácí svůj spád, brzy se zastavíme, jen setrvačnost nám snad daruje kilometr k dobru. Zatáčím doprava, a protože nápadně zpomalujeme, bezmyšlenkovitě zapínám motor.

Ozve se plynulé bručení, šlápnu na plyn a Mazda se vesele rozjíždí. Jedeme na prázdnou nádrž míli za mílí k jihu okolo mošavu Elifelet, slečna se záhadně usmívá a nás se zmocňuje jakási podivná euforie s tím, jak stoupá naděje, že včas dojedeme k cíli, nebo alespoň tak daleko, že pak dojdeme do Tiberiady pěšky. Navíc lijavec přestává, už kape jen trochu a někde před námi za terénní vlnou a v bílé mlze spočívá krásné jezero pojmenované podle Davidovy harfy Kineret. Děvče podruhé prolamuje mlčení a tiše nás naviguje k pumpě, která se jmenuje Dor Alon. Bez benzínu jsme již ujeli asi sedm kilometrů a pohodlně přijíždíme ke stojanu.

Křest Týdeníku FORUM (Jan Šibík / FORUM 24)

Vystupujeme z auta a protahujeme se, od západu se jasní a nad Jordánským údolím se klenou dvě duhy nad sebou. I tady je pumpař s kulichem a péřovou bundou, směje se na nás od ucha k uchu a libuje si, že je po potopě. „Zítra budete mít dobrou cestu.“ – ubezpečuje nás. „Nechcete kávu?“

V autě slečna není, hledám ji, aby nasedla a jela s námi dál. Není v autě, není ani nikde okolo pumpy, není v obchodě ani na toaletě, není na silnici. Ptám se pumpaře, kam šla naše stopařka. „Jaká stopařka? V autě jste byli čtyři a čtyři tady jste.“ – diví se kulich a škrábe se na žebrech. A tak potkáváme anděly…

Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]