Kolik dopisů napsal v noci z 9. na 10. března 1948 před odchodem na onen svět náš nejoblíbenější ministr zahraničí? Psal vůbec nějaký? A pokud ano, tak komu a co v něm bylo? Až příliš mnoho náhod obvykle budí podezření, a přesně to se děje s Masarykovými větami na rozloučenou či s jeho údajnou politickou závětí adresovanou sovětskému vůdci. Až teď konečně víme více. Dopis Stalinovi nebyl fikcí, stejně jako psaní v angličtině pro americkou přítelkyni!

Štěstí stojí při nás. Stále máme co objevovat. Moje nová kniha Svědectví o smrti Jana Masaryka s podtitulem Nová odhalení odkrývají pochybná „fakta“ a odsouvají staré „pravdy“ je toho, doufám, dobrým příkladem. Nicméně pátrání po okolnostech zatím stále neřešitelného hlavolamu představuje příběh, zdá se, nekonečný. I toho je kniha dokladem. Od listopadu 2019, po otevření pátého oficiálního vyšetřování, svědectví stíhalo svědectví, až se mi přihodilo, že na jiné už nezbyl čas, nebo chuť, anebo obojí. Snad kniha vyjde alespoň na podzim, doufala jsem minulé léto, proto jsem nechtěla rozbíjet vysázený text. Skoro jsem mohla mít na kontě další „světový objev“, ale ukázalo se, že zase nevím, kde se opis dopisu Masarykově přítelkyni vzal. Není to však ledajaký opis, je to jeho další překlad! Už podruhé mi tento dopis „sám vkročil“ do cesty, ale přesto jsem („já trouba“) málem zapomněla, že jsem čtenáře o svůj nejnovější střípek v bádání po okolnostech tragické Masarykovy smrti ochudila.

Jak se rodí objevy

Právě před třemi lety, 9. března 2018, byly v knize Falešné hranice poprvé publikovány dva záhadné texty, které patrně nikdo předtím nečetl, tedy alespoň v době od pádu komunistického totalitního režimu. Asi to nebyla obyčejná náhoda, že svoji knihu jsem držela poprvé v ruce v Praze ve vestibulu Černínského paláce. V nakladatelství Argo vyslyšeli moji prosbu a prostřednictvím kurýra mi poslali dva výtisky ještě před zahájením velkolepého pietního setkání, kde jsem měla promluvit. Od nevyjasněné smrti Jana Masaryka uplynulo sedmdesát let.

Byla jsem ještě slabá po nemoci, ale vyšla moje strategie, že se opřu o řečnický pult, který tam byl v sále v prvním patře přichystán. Měla jsem tu čest posadit se do čela mezi ministra zahraničních věcí Martina Stropnického a někdejšího ministra Jaroslava Šedivého. Posluchači přitakali, že mnou nalezený text chtějí slyšet, a tak ještě než jsem ministru Stropnickému věnovala přímo z tiskárny dovezenou knihu, požádala jsem ho, aby přečetl dopis, který Masaryk napsal své přítelkyni Marcii Davenportové. Martin Stropnický, povoláním herec i diplomat, přednesl tento text s takovým šarmem, až se nám všem zatajil dech.

Cenný archivní dokument jsem v knize uveřejnila s informacemi, kde jsem ho nalezla já a kde komunistická Státní bezpečnost, která v dubnu 1951 udělala šťáru v bytě Aloise Vojtíška, jednoho z mnou popisovaných protagonistů. Byl totiž součástí odbojové skupiny, která shromažďovala důležité informace a tajně je posílala za hranice. Síť byla mimochodem rozdrcena jen proto, že její hlavní organizátorka Marie Štěrbová uvěřila zločinné zpravodajské hře, tj. že byla převedena přes státní hranici a vyslýchána důstojníkem americké vojenské kontrarozvědky CIC. Netušila, že se stala obětí manipulace s realitou, kterou si velitelé tajné komunistické policie tolik oblíbili a na svých stranických i útvarových schůzích doporučovali jako účinnou formu státně bezpečnostní práce. Marie Štěrbová se nedožila ani hlavního líčení – třetí lednový den 1952 ji tajně hodili do hromadné šachty na hřbitově v Ďáblicích. Alois Vojtíšek byl odsouzen k šestiletému trestu odnětí svobody.

Psaní pro Marcii

Neznámé poznatky v souvislosti s Masarykovým soukromým dopisem jsem doplnila výzvou pro historiky, badatele i úřady, aby se pokusili autenticitu unikátního dokumentu potvrdit, nebo vyloučit. Podle uvedeného časového údaje byl dopsán podezřele krátce před smrtí ve 2 hodiny a patnáct minut 10. března 1948!

„Jan Masaryk v onom dopise mimo jiné píše,“ uvádí k citované pasáži autor překladu nebo opisu, ať už jím byl, nebo nebyl sám Vojtíšek, pracovník podatelny Státního památkového úřadu a kdysi legionář i zaměstnanec Vojenského vědeckého ústavu:

„…Celý svůj život zasvětil jsem svému národu, zdůrazňuji, svému československému národu, svobodnému, neznásilněnému. Do poslední chvíle jsem doufal, že já a Dr. Beneš jako nejvyšší autorita československého státu zachováme svému lidu tradici demokracie, svobodu, volnost, rovnost, vítězství pravdy, zkrátka, odkaz mého táty, nebo lépe řečeno našeho táty. Věřil jsem v náš lid, pravil mi Dr. Beneš, ale jako vězeň nesměl jsem vzdáti hold nad hrobem svého učitele ve chvíli, kdy si mám myslet, že jsem mezi svými. – A hned ta první slza v jeho oku zapůsobila na mne osudově. Nemám kolem sebe přátel. Pracuji v blízkosti vlády neschopných samozvanců, kterých nemám rád, a neumím se dále přetvařovat, neboť znesvětili lží tátův odkaz v době jeho 98. narozenin. Drancují duše našeho lidu, zabíjejí inteligenci a všechny ty, kteří milují pravdu. Nemám, komu bych se svěřil, jak rád bych si postěžoval, alespoň tátovi.“

Nemyslím si, že tyto řádky naznačují úmysl spáchat sebevraždu nebo utéct ze země. Nemohly být hlavními důvody, proč Jan Masaryk musel zemřít, právě jeho rozhodnutí dál se nepřetvařovat a třeba i nějaké prohlášení, že nepodpoří novou Gottwaldovu vládu, která se měla právě 10. března představit v Národním shromáždění? Odpovídala by tomu i slova Marcie Davenportové, která ve své knize tvrdila, že Jan byl rozhodnut tam nejít. Ať tak nebo tak, v jiné době a jinde uvažovali jinak.

Záhada dědictví lektora Univerzity Karlovy

V srpnu 2020 jsem k údajnému Masarykovu dopisu našla další stopy. Tentokrát nikoli v Archivu bezpečnostních složek, nýbrž v deníku Lidová demokracie z 27. dubna 1968. Syn zesnulého PhDr. Otakara Kolmana (1887–1955) poslal krátce předtím do redakce téměř stejný text, který „prý Masaryk podepsal a označil datem: Praha, dne 10. 3. 1948, 2.15 hod. ráno“. Autoři novinového příspěvku Jan Kaštánek a Rudolf Ströbinger logicky uvažovali takto: „Tedy by znamenalo, že Masaryk v noci z 9. na 10. březen, ve čtvrt na tři ráno, ještě žil – a rozhodoval se k osudnému kroku… Jde o výmysl, podvrh nebo originál?“ Dobře, budiž, ale co když ho dopisoval už v přítomnosti někoho, komu důvěřoval?

Syn dr. J. Kolman z Prahy nedokázal vysvětlit, jak jeho rodina k tomuto záhadnému dokumentu přišla. Je přitom zajímavé, že jeho otec Otakar působil jako lektor češtiny na univerzitě v Bělehradě a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze pro změnu jako lektor srbochorvatštiny. Příspěvek v novinách naznačuje o synových úvahách toto: Byl přesvědčen, že se jedná o opis dopisu, a domníval se, že případný originál mohl v Černínském paláci z ministrova psacího stolu vzít někdo, kdo tam tu noc byl. Není ale tajemstvím, že už v brzkých ranních hodinách se v Masarykově služebním bytě pohyboval například přednosta tehdejší zpravodajské služby a velitel StB i agent NKVD Jindřich Veselý, který si v rozporu s tehdejšími pokyny z bytu odnesl aktovku s Masarykovými písemnostmi. K těmto ranním událostem se ještě vrátím.

Tvrzení proti tvrzení

Autoři článku uveřejněného v Lidové demokracii pod názvem Existuje Masarykův „dopis na rozloučenou“? v dubnu 1968 o existenci originálu pochybovali. „Kdyby existoval,“ přemítali, „může jít o podvrh – jehož smyslem by bylo podpořit oficiální verzi o sebevraždě. Proč by však v tomto případě nebyl dopis publikován? Z piety – nebo proto, že byl zcizen?“ Bývalý elitní kriminalista Zdeněk Borkovec redakci potvrdil, že při svém ani ne hodinovém šetření na místě činu žádné písemnosti nenalezl. No, co jiného mohl „tvrdit“, když dnes víme, že Vilibald Hofmann coby zkušený kriminalista i zpravodajský důstojník a zároveň protagonista mé nejnovější knihy žádnou z nalezených písemností zaznamenat ani nesměl! Právě on byl pověřen byt prohledat a učinit o tom zápis. Ve svém unikátním svědectví nahraném v soukromí počátkem května 1968, tedy přibližně týden po uveřejnění Masarykova dopisu v Lidové demokracii, úřední řečí popisuje okolnosti, za jakých byl donucen opustit téměř všechny zásady policejní práce: „Proto jsem tam napsal – nic podstatného nalezeno nebylo.“

Oba novináři požádali tehdy o vyjádření také Herbertu Masarykovou. Snad ona mohla nejlépe posoudit, zda by takový dopis strýc vůbec napsal. Téma se ale stočilo k „faktu“, že dopis byl psán na stroji, což by pochopitelně Jan neučinil. Na psacím stroji i podle své sestry Alice nikdy nepsal. Patrně proto novinový příspěvek sugeroval názor, že se jedná o podvrh. „Pan dr. Kolman má opis, možná jeden z opisů,“ uzavírají redaktoři Kaštánek a Ströbinger v době právě rozběhnutého druhého oficiálního vyšetřování Masarykovy smrti. „Zda však existuje originál a kdo jej má – to je jedna z dalších otázek, doprovázejících záhadu v Černínském paláci…“ Dodejme, že vyšetřující prokurátory v Praze údajný Masarykův dopis nijak nenadchl.

Druhá verze překladu dodává dopisu na autenticitě

Výše zmíněné úvahy nemířily správným směrem. Pan dr. Kolman zdědil totiž překlad z angličtiny, tedy přesněji řečeno jeden z překladů. Možná dopis kdysi putoval i v srbochorvatštině do Titovy komunistické Jugoslávie. Ani bych se nedivila, ale proč by to nemohl být strojopis? Však posuďte se mnou, jak se pouhá část „Kolmanovy“ verze liší od výše citovaného textu, který StB zabavila u zaměstnance Státního památkového úřadu o sedmnáct let dříve. „Celý svůj život jsem zasvětil svému národu, zdůrazňuji: československému národu – svobodnému – neznásilněnému. Do poslední chvíle jsem doufal, že já a Dr. Beneš jako nejvyšší autorita státu československého zachováme lidu tradice demokracie – volnost a vítězství pravdy, zkrátka odkaz mého táty nebo lépe řečeno našeho táty. (…) Nemám kolem sebe přátel. Pracuji v blízkosti vlády – neschopných samozvanců, které nemám rád, a nemohu se dále přetvařovat.“

Neviděla jsem celý archivní dokument, který Kolmanův syn poskytl redakci, ale zato v doprovodném textu „Vojtíškovy“ verze překladu najdeme až podivně mrazivé poselství: „Dopis je zachráněn a bude sloužit v budoucnu jako historický doklad.“ Nemusím připomínat, že u nás dobře známá americká spisovatelka Marcia Davenportová Janův dopis nikdy v ruce nedržela, jen z doslechu věděla, že jí před smrtí psal. Kolovaly totiž zvěsti, že ministr vnitra Václav Nosek s Vladem Clementisem z ministerstva zahraničních věcí se nemohli shodnout, jestli jí mají dopis předat. „Našemu Honzovi“ bylo smutno, tomu se dnes už nikdo nediví, čím více se lidé k němu měli, tím méně skutečných přátel kolem sebe měl, ale rozhodně ani z jedné verze překladu stále ještě utajovaného či zničeného originálu dopisu nevyplývá, že by se chystal vzít si život.

Umlčené svědectví

„To nemá cenu, my hledáme jenom závěť a to, co se tady nalezlo, to tady musí zůstat, a to si přebere pan státní tajemník dr. Vlado Clementis, my tady nic odsud odnést nesmíme!“ křičel vedoucí vyšetřovatel z Ústředny StB při ministerstvu vnitra JUDr. Jan Hora na svého podřízeného Vilibalda Hofmanna po 8. hodině ranní 10. března 1948. Díky odvaze a vytrvalosti dnes již šestadevadesátiletého Jindřicha Grulicha, majitele zmíněného svědectví uchovaného na magnetofonovém pásku a Hofmannova příbuzného v jedné osobě, můžeme na vlastní uši vnímat, co se toho osudného rána po nalezení ministrova bezvládného těla dělo. Kamuflování reality však začalo v této kauze mnohem dříve. Ostatně právě pro lepší pochopení jsem se ke své hypotéze o zpravodajské hře komunistických tajných služeb v nové knize raději vrátila. Čtenáři se v ní dále přesvědčí, že policie neodolala fixlovat s realitou ani v 90. letech. Vyšetřovatelům ÚDV v čele s Janem Havlem se podařilo Hofmannovo svědectví umlčet před veřejností naštěstí „jen“ na dalších třiadvacet let!

Vzkaz Stalinovi

Podobně historikové a badatelé tápali, když se snažili zjistit genezi takzvané Masarykovy závěti adresované Stalinovi. Masaryk mu skutečně v noci před smrtí psal, závěr unikátní jednadvacetiminutové nahrávky, kterou jsem pro veřejnost objevila v létě 2019 u Grulichovy rodiny v Karviné, to dokazuje. Nebylo to ale tak, jak jsme si měli myslet. Státní bezpečnosti se manipulace s realitou dařila, a tak se mohli odborníci po pádu minulého režimu oprávněně přít, jestli se jedná o podvrh, nebo o autentický dokument. Díky Hofmannovu postřehu je už nad slunce jasné, že v roce 1948 v zahraničním tisku publikovaná šestistránková verze rozhodně podvrhem byla. A dokonce víme, jak vznikla!

Zmuchlaný dopis z ministerského koše

Během prohlídky Masarykovy pracovny Hofmann mezi různými písemnostmi přece jen něco pozoruhodného nalezl. Byl to pomuchlaný list v odpadkovém koši, na němž bylo Masarykovou rukou napsáno osm vět. V důsledku rozkazu nadřízeného Jana Hory byl však i tento text utajen. Později v západním bulvárním tisku uveřejněná verze rozvláčného dopisu sovětskému vůdci má svým vyzněním a východiskem zemřít k těmto osmi větám hodně daleko, ale zároveň v ní lze najít podobné formulace. Sám Hofmann o jejím otištění v zahraničí nevěděl a její překlad z francouzštiny publikovaný v Československu v únoru 1991 už číst nemohl. Byl dvaadvacet let po smrti.

„Domnělý dopis zní takto,“ cituje bývalý obvodní kriminální inspektor po paměti znění vlastnoručně psaného textu s Masarykovým podpisem, jak ho 10. března 1948 v dopoledních hodinách nalezl:

„Vážený pane generalissime, nejsem uhněten z tohoto těsta, z jakého byl uhněten Clemenceau, tygr Francie, ministerský předseda z první světové války. Sebevražda nebyla nikdy mým úmyslem, avšak to, co se nyní v mém ministerstvu děje, přesahuje veškeré meze slušnosti. Neznamenám už nic, všechno provádějí akční výbory. Stovky a stovky mých přátel a známých je zatýkáno pouze proto, že nejsou komunisté. (…) Neprotestoval jsem (…) proti připojení Podkarpatské Rusi k Vám. Nebránil jsem exploataci uranové rudy do Sovětského svazu, abychom Vám konečně dokázali naše upřímné přátelství a spojenectví. Vážený pane generalissime, zadržte bolševizaci Československa, dokud je čas. Vám v úctě oddaný Jan Masaryk.“

Záhada zfalšovaného originálu

V březnu 1991, krátce po uveřejnění překladu šestistránkové verze, se redakci Rudého práva ozval bývalý zpravodajský důstojník Štefan Košár, který se s údajným Masarykovým dopisem potýkal už v roce 1948. O pohádkové cestě ke zveřejnění tohoto elaborátu přes Moskvu a Západní Berlín za součinnosti britské tajné služby věděl. „Tři hodiny jsem s ním seděl sám v kanceláři a s nikým jsem nemluvil. Mnohokrát jsem jej pečlivě pročetl. Neměl jsem žádné těžkosti s čitelností textu, z toho usuzuji, že byl asi napsán strojem. Podepsán byl určitě rukou.“

A to byl právě důvod, proč byl povolán. Měl ověřit pravost podpisu na fotokopii! Ještě zajímavější je ovšem jeho vysvětlení, jak se tento dokument do Československa dostal. „Originál se nacházel v trezoru Intelligence Service. To bylo jasné z přiložených poznámek našeho agenta, který fotokopii získal. Tvořily součást průvodního komentáře II. oddělení generálního štábu představující jakousi genezi toho, jak se k nám dopis z Londýna vůbec dostal.“

Opravdu nemáme pádný důvod, proč o dokumenty žádat v zahraničí?

Vyslyší vyšetřovatel moji žádost vyslovenou osobně 19. prosince 2019 na ÚDV Policie ČR a prověří archiv II. oddělení generálního štábu v Praze? A pokud tam nic nenajde, požádá britskou tajnou službu MI6, aby originální dokument s ministrovým podpisem byl v jejím archivu vyhledán a české straně zpřístupněn spolu s celou složkou? Je třeba trvat na zpřístupnění všech archivních dokumentů týkajících se smrti našeho ministra, které by mohly být uloženy v archivech zpravodajských služeb Ruska, Ukrajiny, Velké Británie, USA či bývalé Jugoslávie. Dočkáme se provedení kompletní rekonstrukce na místě činu, která v pravém slova smyslu nebyla nikdy učiněna? Bude k rekonstrukci pádu přizvána také Česká společnost pro biomechaniku a zahraniční odborníci včetně lékařů? Tak bychom se konečně mohli dočkat rozuzlení celé, možná jen zdánlivě neřešitelné, záhady našich moderních dějin.

Ing. Václava Jandečková, absolventka Fakulty mezinárodních vztahů VŠE, je spisovatelka, publicistka a soukromá badatelka, místopředsedkyně rady Společnosti pro výzkum zločinů komunismu a členka Českého centra Mezinárodního PEN klubu, vnučka politického vězně z časů komunismu. Zabývá se dějinami komunistického Československa, mimo jiné publikovala knihu Falešné hranice: Akce ,Kámenʻ. Oběti a strůjci nejutajovanějších zločinů StB 1948–1951 (Argo 2018).